Z tiskových konferencí

Městská divadla pražská opět využívají obou svých scén ke zkoušení dvou inscenací zároveň. V Divadle Rokoko tým režiséra Petra Svojtky připravuje vůbec první divadelní uvedení kultovního britského seriálu The Office (v českém překladu jako Kancl) a v Divadle ABC režisér Ondřej Zajíc se svými spolupracovníky adaptaci slavné Turgeněvovy povídky Rváč, v níž se hraje o přátelství, o lásku a především o život.

Je to skoro neuvěřitelné, jaký kousek se podařil Petru Svojtkovi. Kultovní seriál BBC byl prodán do osmdesáti zemí světa a stal se tak vůbec nejprodávanějším britským pořadem všech dob. Získal mnoho ocenění, dočkal se i nové verze v americkém provedení a je svého druhu fenoménem, který má po celém světě řadu nadšených ctitelů i fanklubů. A Městská divadla pražská získala práva na uvedení divadelní podoby, půjde o celosvětově první uvedení tohoto díla na jevišti! „Naším záměrem byli překvapeni i sami tvůrci seriálu, ale nakonec – i když to nebylo úplně jednoduché – nám svolení dali,“ říká Petr Svojtka, který také stojí za nápadem tohle uvést, spokojeně. „Já osobně jsem se k tomuto seriálu dostal úplně náhodou. Jednou pozdě večer po představení jsem si doma omylem pustil televizi a viděl jakýsi prapodivný tvar, u něhož nebylo zcela jasné, jedná-li se o dokument či o hranou záležitost. Mísily se ve mně pocity nadšení a studu, bylo to zároveň nesnesitelné i zábavné. A napadlo mě, že právě tohle by mohlo být dobré na jevišti. Když jsem s tím přišel za kolegou Janků, k mému překvapení mě nevyhodil. Nakonec jsme se rozhodli, že se tuhle šílenost opravdu pokusíme jevištně zpracovat.“

Jiří Janků, Petr Svojtka, Ondřej Zajíc

„Nikoho na světě zatím nenapadlo to převést na divadlo, Petra Svojtku ano,“ poznamenal dramaturg Jiří Janků. „Přiznám se, že mě tento fiktivní hraný polodokument nejdříve ani moc neoslovil. Postupně ale zjišťujete, jak je ta jeho zábavnost specificky vyostřená. Není to typický sitcom, během něhož se od začátku do konce bavíte vtipně vystavenými situacemi či komickými replikami. Tady se balancuje na velmi tenké hraně mezi humorem a trapností. Zaujalo mě především to, jak se za vší tou zábavností překvapivě vynořují existenciální problémy a jedno obrovské téma, které je neskutečně aktuální pro většinu pracující populace. A tak jsem se pokusil z několikadílného seriálu vytáhnout to, co by mohlo fungovat i na divadle.“

The Office (Kancl) je originálním a vtipným pohledem do zákulisí jedné obyčejné kanceláře. Diváky by tato inscenace měla pobavit břitkým britským humorem. Zároveň se však dotkne velice aktuálních témat, kterými jsou hrozba ztráty zaměstnání nebo frustrace z nesplněných snů. Hlavní roli šéfa Davida Brenta ztvární Vasil Fridrich. Referenta Tima, který v kanclu plném magorů je tím nejnormálnějším (o to je to větší chudák, neboť ho všichni prudí), pak Zbygniew Kalina. Teamleader Gareth zas může být zajímavou příležitostí pro herecký naturel Jiřího Hány.

Zbygniew Kalina

Petr Svojtka dále uvedl: „V Městských divadlech pražských se delší dobu zaobíráme současnými tématy, které nějakým způsobem odrážejí naši společnost. Tento seriál snoubí ekonomickou (často tvrdou) realitu a fenomén kancelářského prostředí. Původně jsme uvažovali o uvedení hry Enron. K realizaci nakonec nedošlo, a tak jsme hledali něco, co s takovým prostředím je spojené a kde dochází k té konfrontaci tržního hospodářství a člověka. Kancl nevypovídá o té nejvyšší formě střetu, ale o té běžné formě, s níž asi většina z nás má přímou zkušenost – vždyť kdo nepracuje v kanceláři, ...kde tráví tolik času s lidmi, se kterými si nemá co říct, kde si většina zaměstnanců potichu myslí, že šéf je idiot, a kde se skoro každý v koutku duše obává, že o práci zde přijde.“

Vzhledem k tomu, že spousta diváků může mít podobné zkušenosti, tvůrci doufají, že by Kancl mohl nejen pobavit, ale také „nastavit zrcadlo“ a vést k určité sebereflexi.

Prozradíme ještě, že v Městských divadlech pražských zavládlo malé zděšení, neboť BBC hodlá natočit reportáž o vzniku této divadelní inscenace. (...zděšení ze znalostí angličtiny :)

Ondřej Zajíc, Věra Mašková, Veronika Kubařová

Hru Rváč napsal scénárista a dramatik Antonín Máša na sklonku 70. let jako variaci na klasické dílo ruské literatury. Základní situace Turgeněvovy romantické povídky pochopitelně zůstává: je o velkém přátelství dvou nesourodých duší, které osudově rozdělí láska ke stejné ženě. Zajímavostí je, že v roce 1979 byl Mášův Rváč uveden v Divadle E. F. Buriana a v hlavních rolích se tehdy objevili herci, kteří dnes působí v Městských divadel pražských: Jan Vlasák (Lučkov) a Jitka Smutná (Máša). Teď se pod režijním vedením Ondřeje Zajíce v hlavních rolích představí Tomáš Novotný (Lučkov), Veronika Kubařová (Máša) a Martin Písařík (Kistěr).

O představitelích ústřední trojice dramaturgyně Věra Mašková říká: „Martin Písařík je zkušený herec, který se v klasické dramatické roli objevuje po delší době, pro Veroniku Kubařovou je to po Markétce a Julii další velká výzva, pro Tomáše Novotného je to první velká role v Městských divadlech pražských. Je potěšitelné, že už teď je mezi nimi patrná velká souhra, soustředění, zaujetí a chuť něco podstatného prostřednictvím svých výkonů sdělit.“

Oba autory, které od sebe dělí jedno století, I. S. Turgeněva a Antonína Mášu, charakterizuje Věra Mašková jako velké medvědy s citlivým srdcem. „Byli to muži, kteří žili v podobné době, za zvláštního bezčasí, kdy se říkalo, že velké společenské ideje selhaly. Samozřejmě selhání idejí je terminus technikus nepřesný, protože žádná idea neselže sama o sobě. Neuskuteční se zázrakem, velkým třeskem, revolucí, ale tisíci drobnými rozhodnutími v každodenním životě. Jenom tam, kde je většina společnosti motivována rozhodovat se ve jménu dobra, tam se může nějaká idea prosadit. Ovšem říct, že idea nefunguje, je daleko pohodlnější.“ (pozn. Turgeněv zažil potlačené děkabristické povstání, což ovlivnilo život v carském Rusku na mnoho desetiletí, Máša si prožil deziluzi z roku 1968) „Pro oba rovněž byla důležitá úcta k pravdě – takoví solitéři si tím v takových dobách přivodí akorát velké komplikace...“

Podle Věry Maškové je nejdůležitějším tématem Rváče střetnutí dvou životních postojů v konfliktu se světem, dvou kontrastních světonázorů: „Dva protagonisté – rváč Lučkov a idealista Kistěr – žijí ve stejném světě, oba si uvědomují jeho bídu a nedostatečnost, ale jejich postoj k němu je diametrálně odlišný. Oba jsou ochotni ve svém přesvědčení zajít až do krajnosti. Proti sobě stojí dva principy, na straně jedné je velký idealista, který skutečně věří, že idea se naplňuje každodenním životem, důsledně to aplikuje a z této cesty neuhne, i kdyby to bylo praktické a pragmatické. Proti němu stojí muž, který je přesvědčen, že ideje skutečně selhávají, tudíž jsou pro naše životy spíše škodlivé, zbytečné, a že je potřeba se vyrovnávat s realitou kolem. Je-li svět džungle, pak je třeba zákony džungle ctít, aby člověk mohl přežít. Také on svůj postoj aplikuje do všech důsledků a hořkých konců. V tom je aktuálnost celé hry. I my jsme dnes účastníky něčeho, čemu se říká selhání idejí. Žijeme v jakémsi zvláštně rozbředlém bezčasí. Kolem nás jsou i dnes lidé, kteří mají tendenci reagovat na realitu způsobem agresivním nebo sebezničujícím. A občas zahlédneme, velice sporadicky, někoho s velkými ideály a iluzemi, kdo by snad byl i schopen se pro ně obětovat. Každé dobré drama se pozná podle toho, nabízí-li možnost interpretace a snad i inspirace. Rváče, kdysi téměř politickou hru, dnes pravděpodobně budeme vnímat jako drama určitých mravních postojů.“

Věra Mašková, Veronika Kubařová, Martin Písařík
(zřejmě je řeč o hereckém protiúkolu pro Martina Písaříka...má hrát toho vzorňáka)

„Velké příběhy, doufám, již neodmyslitelně patří k jedné z dramaturgických linií, kterou pěstujeme v Divadle ABC,“ říká režisér a ředitel Městských divadel pražských Ondřej Zajíc. „Ačkoli jsou to nekomediální tituly, dokázaly uspět (připomeňme již šestou sezonu uváděnou Annu Kareninu). Ruská klasická literatura napsala velké postavy, ve kterých je život a vše podstatné z lidské zkušenosti. Pro mě je to vždy výzva, velká režijní radost a blaho. Ve Rváčovi se to navíc potkává s energií mladých herců. Pokoušíme se vytvořit pokornou a skoro minimalistickou inscenaci, která nechce dávat síle sdělení do cesty žádné překážky. Chceme ukázat přítomnost dobra a zla, ne však tak, abychom to mohli vnímat černobíle. Mimochodem, tvrdě za svým si jde i ta dívka Máša. Rváč ukazuje extrémně životodárné, a zároveň nesmírně destruktivní principy ega a altruismu. Ani k tomu „rvát se“ není možné dát ani jedno z možných znamének.“

Martin Písařík potvrzuje, že inscenace jednoznačně neříká, kdo je hodný a kdo zlý, a naopak vyvolává řadu otázek a podnětů k zamyšlení. Role idealisty Kistěra je pro něj velkou výzvou: „Zjistil jsem, že postavu budu muset hájit nejen před sebou, ale že ji budu muset hájit i před diváky, které v první chvíli bude fascinovat rváč Lučkov. Říkal jsem si: on to má zadarmo. A teď, jak obhájit člověka, který na všechno jde s dobrou vůlí – v dnešním světě, kdy si všichni řeknou, že to je hlupák, že takový člověk ani neexistuje. Tak jsem se rozhodl, že se musím pokusit o to, aby mi všichni uvěřili, že existuje. Je to obrovská dřina a jedno z nejtěžších zkoušení, co jsem kdy na divadle zažil.“

-mys-
[foto: Michal Novák]