Z tiskových konferencí

V Divadle Komedie vrcholí přípravy na uvedení hry Her master´s voice, jejíž autorkou je Markéta Bidlasová (známe ji především jako divadelní dramaturgyni s bohatou praxí, pracovala například v Činoherním studiu, ve Švandově divadle, nyní je kmenovou dramaturgyní Divadla Komedie). Hra byla napsaná přímo pro soubor Divadla Komedie, ale vzhledem k tématu hry, to nelze brát doslova. Platí, že k postavám se herci museli probojovat...

Komorní inscenace bude vyprávět příběh o hledání, o ženské poníženosti i povýšenosti, o vztahových rolích, které milujeme, i když nás škrtí a vedou směrem, který se nám vůbec nelíbí. Autorka si klade otázky, jak vlastně vznikají agresoři a jejich oběti, jak se tomu bránit a kdo je vůbec oběť a kdo trýznitel. Hlavní hrdinka uvízlá na mělčině každodenního života ženy v domácnosti odhaluje skrz příběh cizích lidí sílu destruktivní závislosti a také sílu ženských zbraní. Jedním z důležitých motivů hry je drogová závislost, v tomto případě na uklidňujících lécích, tedy na něčem, co je zpočátku nenápadné, ale hlavně společensky absolutně přijatelné. Ukazuje se zde, jak z malých a neřešených nespokojeností, z malé potlačené touhy mohou vznikat velké problémy s dalekosáhlými následky, jak snadné je nastoupit na kolotoč destrukce, a jak nesnadné a drahé je z něj seskočit.

Vojtěch Štěpánek, Kristýna Leichtová (foto: Michal Novák)

Autorka se dlouhodobě zabývá problematikou partnerských vztahů, důležitým zdrojem inspirace, jak sama říká, pro ni byly sebepoznávací semináře, kontakty a diskuse s psychology. „Z toho všeho jsem čerpala zázemí pro příběh, studovala jsem případy závislostí (na partnerovi, na lécích...), tedy takových, které nejsou na první pohled vidět, ale nedělají s člověkem úplně dobré věci. Hrou projdou příběhy dvou partnerských dvojic, které doplňuje postava jakési komentátorky, ta má i určitý vliv na chod příběhu. Chtěla jsem napsat něco, co by i přes drsné téma mělo i komický potenciál, mým cílem bylo, aby příběh neskončil tragicky, ale to už je v rukou inscenátorů...,“ obrací se Markéta Bidlasová k režiséru Vojtěchu Štěpánkovi.
„Máte autora v baráku a autor neví, jak to dopadne...,“ směje se Vojtěch Štěpánek, ale vzápětí dodává: „inscenace musí mít jasné vyznění, jsme sice v procesu zkoušení, avšak bylo by hloupé, kdybychom se vydali jiným směrem, než autorka zamýšlela. Hra pojednává o velmi vypjatých situacích a určitá dávka nadsázky je vlastně velmi užitečná, neboť vytváří odstup, a tím i prostor pro přemýšlení. Některá místa budou i přes kontext té hry zábavné až až.“

Když se farmacie dostane do života, snadno se mnohé může vymknout zpod kontroly. „Zpočátku ty nenápadné závislosti vůbec nevypadají jako problém. Jenže pak kombinace prášků a alkoholu, namísto očekávaného zklidnění, přináší sebedestruktivních tendence, které mají sílu zahubit nejen závislého člověka, ale i jeho okolí. Původně jsem měl problém najít v tom příběhu vůbec nějakou pravděpodobnost…a pak jsem zjistil, že ve skutečnosti to může být mnohem horší. Nyní je to pro mě ta nejpravděpodobnější hra s velmi pravděpodobným jednáním. Má to někde reálný základ, samozřejmě pracujeme s modelovými situacemi a snažíme se na lidi, u kterých nepoznáte na první pohled, že v sobě mají dvě hrsti prášků, nahlédnout optikou divadla. Mluví se o tom, že jsme nejalkoholičtější národ na světě, tuším, že ani ve spotřebě uklidňujících farmak nebudeme moc pozadu. Ta hra samozřejmě není o tom „nejezte prášky, dopadne to špatně“, spíše si všímá vztahů žen a mužů, kde nějaká ta spirála se začíná roztáčet. Pořád je to ale divadlo, řada těch situací je schválně nakumulovaná...,“ vysvětluje Vojtěch Štěpánek.

Kristýna Leichtová, Jiří Racek, Eva Vrbková (foto: Michal Novák)

Markétě Bidlasové šlo o ženský pohled na svět a řekla si, že nebude na škodu podívat se na ženu sice jako na velmi aktivní hrdinku, akorát s pošetilými nebo přímo destruktivními motivacemi, a vedle toho na muže v situaci, kdy je absolutně bezradný. „Nemusí platit vždy, že agresorem je muž a obětí žena. I žena má prostředky, jak bojovat...,“ říká autorka.

Z předchozích řádků je více než patrné, že herce rozhodně nečekala snadná práce. „Doma bych to zažít určitě nechtěla,“ komentuje Kristýna Leichtová, představitelka Nadi. „Zkouší se to těžce, když člověk nemá tu zkušenost, herec se musí do takových rolí dostat. Samozřejmě to vyžadovalo konzultace s odborníkem, někdy ale stačí pozorovat některé ženy, kdy poměrně rychle zjistíte, že cosi není v pořádku...“
Jiří Racek hraje Josefa, oběť: „Cítím se jako doma v kuchyni (vtip...) Co se děje té mé postavě, bych asi neustál, je to neustálá provokace ze strany jeho ženy, dostává se do neřešitelné spirály. Nikomu bych to nepřál.“

„Pro herce je to jistě fyzicky náročné zkoušení, není to nic, co vymyslíte teoreticky u stolu, objevit ty stavy znamená fyzickou práci. Při zkoušení velice snadno zjistíte, že všechny teorie promítnuté do texty hodně rychle vyčerpáte, obsah této inscenace se vytváří formou,“ doplnil Vojtěch Štěpánek.

„Spousta žen cítí, že jejich životy, často velmi stereotypní, jsou nenaplněné. Snaží se dostat za něco, kde ještě nebyla, za zrcadlo. Možná hledají adrenalin. Moje postava je nositelem toho, že se dá z problému vyhrabat,“ říká představitelka Anděly Eva Vrbková.

Vojtěch Štěpánek si všímá i další, sekundární destrukce: „Lidé kolem často jsou nositelem snahy pomoci, i když neví, co se vlastně děje. Nakonec i zjistí, že pomoci neumějí, přesto každý má nějaké „své návody“, jak na problém. Tato hra návod nedává a také ukáže, jak bývá nebezpečné zachraňovat někoho, když už je za tím zlomem.“

Jiří Racek, Eva Vrbková (foto: Michal Novák)

Režisér Vojtěch Štěpánek ve hře Markéty Bidlasové také spatřuje mystickou paralelu s Goethovým Faustem. „Kvůli jedné nedostatečnosti, jednomu procentu něčeho neurčitého, ale lákavého, obětujete vše ostatní, až vás to zničí. Vnitřní pnutí po „něčem“ vede k „temné magii“, něčemu riskantnímu. Stejně tak Anděla, ponouknutá extra ordinérním zážitkem s cizí ženou, začíná svou pozornost soustředit na nekonečnost obzoru neprobádaného, vzrušujícího. Faust tuší, Anděla však ne, že vejít do styku s temnou silou může znamenat ztrátu všeho, v jejím případě ztrátu vlastní rodiny. Dle Faustovské analogie můžeme postupovat dále. Noční setkání Anděly s Naďou, které Anděle otevře a zavře oči zároveň, není přitom setkáním Fausta s Mefistem, ale setkáním Fausta s jiným Faustem. Zatímco Anděla se setkáním s Naďou oním Faustem (hledačem a průzkumníkem) teprve stává, Naďa už Faustem je, a už hodně dlouho a dost zkušeným. Zatímco Anděla v rámci hry pouze nahlédne do tohoto světa, Naďa v něm žije již zcela, dobrovolně jej neopouští, ztrátu kontroly si nepřipouští...“

Divadlo Komedie oznámilo, že po vybraných představení budou probíhat diskuse o těchto tématech závislostí, počítá se i účastí odborníků. Diváci se účasti na diskusi obávat nemusejí, rozhodně to nedopadne tak, jak v nadsázce Vojtěch Štěpánek popsal průběh konzultací s MUDr. Lucií Pecharovou v průběhu zkoušek: „Paní doktorka nám to všechno rozebrala, pak rozebrala i nás všechny...a odešla.“

-mys-