Z tiskových konferencí

Jsme schopni snést světlo - když příliš vehementně začne nám svítit do očí? Tak se ptají tvůrci inscenace Amadeus, jež byla před dvěma lety odvržena z jednoho pražského opulentního stánku múz (který se navrací k „typickému“ tamějšímu divákovi...), aby si za nějaký čas našla místo mezi komedianty, za které víc než opulentnost mluví gesto a sálající energie. V brněnském Divadle Husa na provázku.

Mozartovsko-salierovský příběh jste slyšeli vyprávět už tolikrát, až máte pocit, že žijeme v jeho důvěrné blízkosti. Proto nejde o to vyprávět ho znovu. Nýbrž číst ho jakoby poprvé. Nikoli jako historickou detektivku. Ne jako košilatou historku o nudě ve Vídni. Spíš jako podobenství existence v tomto světě. Jako kunderovskou anekdotu na téma věčnosti a tajemství osudu. Je to hra o obrovských, mučivých poryvech, která řeší, zda naše civilizace dává, nebo nedává smysl. Jde o to skočit salto mortale! – To jsou základní teze, s nimiž k Amadeovi přistupují tvůrci inscenace: režisér Vladimír Morávek a dramaturgyně Lucie Němečková.

Martin Donutil, Vladimír Morávek (foto: Michal Novák)

Rolí Antonia Salieriho se do Husy na provázku po čtyřiadvaceti letech vrací Miroslav Donutil. Jeho soka, Mozarta, přitom hraje jeho syn, Martin Donutil. V dalších rolích uvidíte skoro celý provázkovský soubor. Jak to tak v tomto divadle bývá, inscenace Amadeus se stává součástí většího cyklu – je prvním dílem trilogie GÉNIOVÉ A PODVODNÍCI.

„Tato inscenace je dedikována panu Miloši Formanovi, který nám dovolil pracovat s motivy jeho geniálního filmu. Děkujeme za to. Celá ta inscenace by měla být projevem našeho obdivu a úcty k němu,“ říká Vladimír Morávek. „Již před neuskutečněnou vinohradskou inscenací jsme se vyslovili, že se nám ani moc nechce hrát Shafferův text a záměrem je spíše vycházet ze scénáře filmu Miloše Formana. Budete-li se ptát na rozdíl, odpovím vám, že je právě v tom formanovském pohledu, který diváky uhranul už v dobách filmu Hoří, má panenko. V tom jeho nastavení jsme totiž svědky přemýšlení o věčnosti. Nejčastější reakce hollywoodských producentů směrem k Formanovi samozřejmě byla „moc nefilozofujte“, on na to nedal ...a my, malé divadlo, máme ještě tu výhodu, že nechystáme něco pro desítky milionů diváků. Jde nám o divadelní rozvíjení myšlenkových postupů, které režisér Forman do filmu vetkl. Velkorysost i povzbuzení ze strany Miloše Formana, klobouk dolů před tímto pánem, nás nabudily k práci. Divadlo si může dovolit obraz, znovuusilování o katarzi a její prožití prostřednictvím sdělování příběhu večer co večer, dráždění jakési diody v mozku tady a teď. V tom je divadlo, ten starý dobrý ohař, proti filmu výlučné a nezničitelné.“

Miroslav Donutil, Martin Donutil (foto: Michal Novák)

Že vše bude trochu jinak, než by se dalo předpokládat, naznačuje již název inscenace. V programu divadla hledejte „Amadeus (tj. Milovaný Bohem)“. Vladimír Morávek se dále zamýšlí: „Provázek nechce hrát Amadea proto, že se hra osvědčila v mnoha divadlech, ale proto, že se nám zdá, že cosi důležitého skrze vyprávění tohoto příběhu, který všichni důvěrně známe, je třeba ještě vyslovit. Líp než to udělal Miloš Forman to udělat nejde, pracujeme s vědomím toho, že někdo vytvořil dokonalou a krásnou obrazovou filmovou skladbu a ještě si stihnul na pozadí tohoto příběhu zafilozofovat o našem osudu, o naší identitě. Naším záměrem je myšlenky díla rozvíjet, ne se na nich přiživovat. Salieri přemýšlí o tom, že uslyšel hlas boží, který se vysmíval jeho nedostatečnosti, jeho mizernosti, jeho průměrnosti. Což je přesně problém naší doby. Všechny geniální romány už byly napsány, my plavčíci na lodi 21. století nějak plujeme a věříme, že ta loď pluje, jak má, a občas přitakáváme tomu, o čem si myslíme, že dává smysl. Ale připusťme tu myšlenkovou konstrukci, kterou intenzivně vnímá Salieri: co když bůh nemůže pro samé existování v samých důstojných pozicích už jinak než být obsažen v tom smíchu vzteklého pazgřivého dítěte. My Evropané tohoto století se chceme vzpínat k jakémusi imperativu, ale nemáme k jakému, chceme něčemu věřit, ale není v co, chceme cosi pronést směrem k věčnosti, ale není co pronést, jenom nesnesitelná lehkost bytí je naším údělem. V tomto smyslu Salieriho dilema, co jiného mohu udělat, abych se mohl dotýkat věčnosti, než tento groteskní obraz věčnosti zadupat, aby se mi ulevilo, je přesně náš stav. Co tak můžeme dělat, než vše negovat, říkat, že bůh neexistuje, že katarze na divadle neexistuje a umění je onanií přehnaně disponovaných subjektivních sebepozorovačů. Tak můžeme vnímat svět, kde nic nemá smysl, všechno je jenom nastavovaná kaše polívky, kterou už někdo snědl. Bůh zemřel, není kam jít, dovoleno je vše, dopouštíme se blasfémií, mravní imperativ je narušen. Přesně tak Salieri jedná. Také on zjistí, není šťastný, že jeho existence nedává smysl a promění se v nic. Zůstává směšným smrtelníkem obklopeným směšným harampádím (všemi prebendami světa) a neví si rady, co si počít se svou existencí. Najednou zoufale touží po tom nežít nadarmo. Myšlenková konstrukce tohoto příběhu je v tomto neobyčejně cenná, důležitá a v naší společnosti platná. Divadlo v současné době často rezignuje, vše se pojmenovává krátce, barevně, s odhaleným ňadrem herečky...a čím vyšší vstupné, tím diváci více kvičí. Provázek chce zůstat jiný. Stejně jako Maryša není o kafi, ale o nedostatku lásky a pochopení, Amadeus není detektivkou, není o rokokových parukách, cingrlátkách. Rokoková doba svádí k vytvoření divadelního šlehačkového krému. To není naše cesta.“

„Na nás je, abychom to zahráli. Všichni Amadea známe, ale je otázka, jestli to známe takto. Přáli bychom si, aby téma diváky zaujalo, možná strhlo a odnesli si z toho alespoň setinu toho, co říká Vladimír Morávek,“ vložil se do debaty Miroslav Donutil.

Miroslav Donutil, Martin Donutil, Vladimír Morávek (foto: Michal Novák)

„Historie asi nezná výstřednější dobu než rokoko, dámy nosily na sobě neuvěřitelní konstrukce, proto jsme od začátku testovali, co je možné a co už ne, některé postupy jsme si vyloženě zakázali. Herecký výraz na Provázku je pořád tím hlavním, než to okolo. Přemíra historické pravdy nemusí být na divadle účelná. Nehrajeme si ani na Hollywood. Je dobré umět zacházet s opulentností. Zůstává, že s nejneuvěřitelnějšími kostýmy na Provázku kdysi pracovala Eva Tálská. To netrumfneme,“ směje se Vladimír Morávek.

Nutno dodat, že historická pravda je zcela jinde, než jak vztah Salieriho a Mozarta předložil dramatik Peter Shaffer. Antonio Salieri byl slavným skladatelem své doby, byl to bohulibý a talentovaný člověk, byl přítelem rodiny Mozartových. Dramatická skladba si ovšem vyžaduje antagonismus. „Od maličkosti, kterou je příchod jakéhosi talentovaného fracka, se Salieri začíná zachvívat a propadat se. Začne chápat Mozartovu genialitu a začne s tím mít problém, dobrovolně si tu cestu k trosce odentruje...,“ přirovnal Salieriho pád Vladimír Morávek.

„Jak jistě víte, uvést Amadea je dva roky starý plán. Tomáš Töpfer se tehdy vyznamenal, když mi oznámil, že na „jeho“ Vinohradech ruší zkoušení této inscenace, protože bude úchylná a nehodí se do nové koncepce. Dva týdny jsem se snažil obhájit něco, co ještě neexistovalo, snažil jsem se nové (za půl roku nastupující) vedení divadla přesvědčit, že to snad může být dokonce i velká, účinná inscenace. Konstantní odpovědí bylo, že perverzní-nechceme. Propadl jsem beznaději, akorát hloupě jsem se usmíval a připadal si, jako by mě pochcal pes. Co budeš dělat, ptali se mě mnozí. Musím dokázat, že jsem měl pravdu. A Mirek Donutil mi do toho řek „se mnou počítej“. Ano, práce s lidmi, kteří neříkají, že to nepůjde a že to bude průser, ale věří tomu, je práce radostná. Ano, jsem zvědavej, co se stane, jak náš Amadeus bude na jevišti fungovat. Pokaždé znovu, před každou premiérou musím věřit...“

„Vladimír má vše opravdu promyšlené, stačí jeden jeho pohled a vím, že hraju jak debil,“ zlehčil vážná slova režiséra Morávka Miroslav Donutil.

Martin Donutil (foto: Michal Novák)

Vstoupení Miroslava Donutila, dlouholetého člena činohry Národního divadla a před tím právě Husy na provázku, do tohoto projektu je bezpochyby událostí, o níž se bude hodně psát. „Nostalgie kupodivu na mě nepadá. V kontaktu s Provázkem jsem byl po celou dobu, Provázek nestačil z mého srdce odejít ani omylem,“ zdůrazňuje Miroslav Donutil. „Objevily se různé směšné články o mém odchodu z Národního divadla, některé s dovětkem, že se dokonce chystám otevřít vlastní divadlo. Proč bych ho otevíral, když moje divadlo už otevřené dávno je. Řeknu vám, přijdu tam a mám pocit, že s Pavlem Zatloukalem, Ivankou Hloužkovou, Lárym Hauserem nebo Brblou jsme se viděli naposledy před týdnem na nějaké zkoušce, nemám pocit více jak dvacetiletého odstupu. Volně navazuji... Jedno moudré přísloví říká, že člověk by se neměl vracet do stejné řeky, ale tato řeka je už dávno jiná, teče s úplně jinou intenzitou, možná i jiným směrem, je možná méně dravá, než byla ta dávná naše, k dravosti se teprve propracovává, ale tu skálu prorazí, o tom já nemám pochyb. Nabídky přicházely i dříve, to ano, jen jsem asi potřeboval dostatečnou pobídku skrze téma a co je důležité, termíny se konečně podařilo sladit, tak jsem nakonec kývnul. Další silnou motivací je, že na Provázku už dva roky hraje můj syn Martin.“

Premiéra dlouho očekávané inscenace je plánována na 14. března 2014. Pražská premiéra, jak jinak než v Divadle Archa, by se měla uskutečnit o měsíc později. V červnu se inscenace vydá také na hradecký festival Divadlo evropských regionů. Specifický provázkovský prostor sice neumožňuje stoprocentní přenositelnost této inscenace jinam, ale jak uvedl Vladimír Morávek, na to, že se vždy připravují drobně upravené varianty inscenace pro jiné prostory, si už dávno zvykli. „...To už jsem se naučil u Petera Sherhaufera, který říkal: Máš herce? Máš všecko. Ta hmota se nějak dokomponuje.“

-mys-