Zpráva

Černá komedie o konci višňové epochy, příběh o konci civilizace...

Děj hry se odehrává v USA, v bývalém domě manželského páru Toma a Jerry, kteří se po několika letech nepřítomnosti vrací do své luxusní vily, kterou přenechali svým černošským sluhům Suzanne a Danielovi a také strýci Bernardovi. Ten ovšem není úplně při smyslech, začal o sobě tvrdit, že je Rus a cítí se zodpovědný za vše, co se aktuálně ve světě i v Americe děje. Akutní léčbu ovšem zřejmě nepotřebuje jen on…
Ivan Vyrypajev je jeden z nejznámějších a nejoceňovanějších ruských autorů současnosti. Na protest proti aktuální politice Kremlu se vzdal ruského občanství a přijal občanství polské. Ve své nejnovější hře, kterou napsal přímo pro Národní divadlo, se se svým typickým ostrým humorem i poetičností vyrovnává s osobními pocity viny, které jako Rus pociťuje po ruském vpádu na Ukrajinu.

-----
Předpremiéra 25. října 2023
Světové premiéry 26. a 27. října 2023 ve Stavovském divadle

Ivan Vyrypajev
CHERRY MAN
Překlad: Tereza Krčálová
Úprava: Ilona Smejkalová a Kasha Jandáčková
Režie: Kasha Jandáčková
Dramaturgie: Nina Jacques a Ilona Smejkalová
Scéna: Ján Tereba
Kostýmy: Marek Cpin
Hudba: Jakub Kudláč
Světelný design: Tomáš Morávek
Pohybová spolupráce: Jaro Viňarský
Video: Dominik Žižka

Osoby a obsazení:
Tom, majitel domu - Radúz Mácha
Jerry, jeho žena, majitelka domu - Pavlína Štorková
Daniel, bývalý sluha, nyní obyvatel domu - Šimon Krupa
Suzanne, jeho žena, bývalá služka, nyní obyvatelka domu - Jindřiška Dudziaková
Bernard, Tomův strýc, obyvatel domu - Vladimír Javorský
Bill, hasič - Robert Mikluš
Jessica, jeho žena, hasička - Martina Preissová
Astra, hvězda - Simona Lewandowská j. h.
Dítě - Jaro Viňarský j. h. / Matyáš Hadrbolec j. h.
Bubeníci - Vítězslav Patočka, Marek Slabý, Jakub Šindler, Václav Švestka

 
Dramaturgyně Nina Jacques o inscenaci:

Ruský dramatik Ivan Vyrypajev byl v květnu 2023 ruským soudem v nepřítomnosti odsouzen k deseti letům vězení za údajné šíření dezinformací o ruské armádě. V té době už žil v Polsku. Přijal polské občanství a v současnosti provozuje umělecké centrum Teal House sdružující nejen ukrajinské příchozí do Polska. Svůj život zasvětil tomu, že se snaží co nejvíce pomáhat lidem zasaženým ruskou agresí na Ukrajině, a sám říká, že profesionální divadelní tvorbu nechal za sebou. Ivan Vyrypajev je „Višňovým člověkem“, Cherry Manem, který žije na Západě s ohromnými pocity viny, a aby dokázal dál žít v souladu se sebou, musel zcela přenastavit své priority a osobní život.

Jeho hra Cherry Man, která je dle jeho slov jakousi hrou na rozloučenou, poslední hrou, kterou uzavírá svou dosavadní profesionální divadelní kariéru, je pozoruhodná v tom, že tuto závažnost a duševní tíhu staví zcela na hlavu skrze žánr, který autor zvolil. Ivan napsal černou komedii, která se nezastaví před ničím a kde se humor ukazuje být jedinou cestou, jak se s tímto obrovským traumatem vypořádat – jsem Rus, který „uvízl“ na Západě, už není cesty zpět. Své vlasti jsem se vzdal a ona se vzdala mě. Když jsme toto téma řešili s psychiatričkou Džamilou Stehlíkovou, která se sama narodila v Sovětském svazu (na území dnešního Kazachstánu) a Moskva se stala jejím domovem po dobu studií v 80. letech, řekla mi: „Rusko je ďábel a Západ je hloupý.“ To je podle ní ve zkratce vyjádření hluboké tragédie ruského člověka, který se ocitl ve světě „mezi“. Nepatří nikam. A zároveň se hluboce stydí za svou vlast. Vše, co mu v ní bylo drahé, skončilo zničeno, pošlapáno a zvítězilo jen tupé a hloupé násilí.

Ivan Vyrypajev vykreslil na malé ploše šesti postav společnost, která se natolik otupila, že projevy nenávisti, agrese, vzájemné sprostoty a nekonečné ubližování naprosto normalizovala. Zlo, zkaženost a duševní poruchy jsou všemi postavami považovány za něco, co je potřeba přijímat s tolerancí a respektem, protože jsou individuálním projevem daného člověka. I když se tato osoba dopouští hrozných činů. Mluví o současném Rusku? A nebo mluví o západní společnosti?

Je podstatné zdůraznit, že přes všechnu závažnost a fatalitu, která je ve hře načrtnutá, v ní ústřední úlohu hraje humor. Vyrypajev je divadelník a svou hlubokou existenciální bolest vykloubil do naprosto vyhrocené černé komedie, která se nezastaví před ničím a jako buldozer svým nekompromisním humorem válcuje vše, co z našich představ o tomto světě a o Rusku zbylo. Zválcovat, vybagrovat a jedině na těchto troskách vybudovat svět nový. V době cancel culture, redefinovávání společenských, kulturních i politických rolí Vyrypajev testuje, kam až může zajít. Nekorektní, provokativní, syrový až surový humor. Smějeme se, a zároveň se trochu stydíme za to, že nám to připadá směšné. To je stav, který by divák měl během celé hry pociťovat, a může sám na sobě pozorovat, kde si vytyčil ony hranice snesitelného a pro něj přijatelného humoru. Vyrypajev přiznává přímou inspiraci americkými stand up komiky, jako jsou Louis CK či Ricky Gervais. O posledním jmenovaném řekl, že jeho humor je nesnesitelný, ošíváme se, stydíme se za něj, dokonce jsme někdy i naštvaní. Ale smějeme se proto, že Ricky Gervais přese všechno cítí lásku. Lásku k lidstvu a lidství, a proto se vůbec do svých ostrých vtipů pouští. Aby nám dal možnost nahlédnout samy sebe a být o něco lepšími.

Děj hry se odehrává ve Spojených státech amerických. Název Cherry Man ale přímo odkazuje k Čechovovi, Višňovému sadu a divadlu, které si bytostně spojujeme s Ruskem a jeho kulturou. Sám Vyrypajev říká, že podle něj nemá smysl uvádět klasické tituly, ale pouze původní a nové hry. Přepis a reinterpretace klasik se pak stává bytostně autorskou disciplínou, kdy dramatik hledá kořeny svého jazyka a převádí a propojuje je do dneška. Co nám daná hra říká o dnešku? Jak by mohla vypadat, kdyby ji Čechov psal dnes? Autor pracuje s přímými citacemi a přepracovává konkrétní postavy z Višňového sadu. Na první pohled je jeho hra s Čechovovou předlohou subtilní a ne úplně zřetelná, ale jakmile si začnete rozkrývat jednotlivé vrstvy, vyleze na vás předobraz s ohromující silou.

Poslední věta ze hry Cherry Man, potom co vyhořelo naprosto všechno a všichni, zní: „Doba, ve které se psaly a inscenovaly podobné divadelní hry, skončila. Navždy.“ Vyrypajev si vyřídil účty se všemi a se vším, co ho do této doby svazovalo. Ale jeho gesto je ve své krutosti milosrdné. Spáleniště, které po sobě zanechal, je totiž místem, kde může vyrůst něco zcela nového. Nezkaženého.

Režie se ujala mladá režisérka Kasha Jandáčková, která k textu přichází bez zatížení ruskou kletbou a se svěžím pohledem. Přísluší ke generaci, která je načichnutá americkou kulturou tak moc, že už ji považuje za svou bytostně vlastní. Před herci stojí výzva hrát tuto černou komedii se všemi náležitostmi, které k tomu patří, a zároveň celou dobu pod jejím povrchem nechat pulzovat destruktivní a temnou energii Višňového člověka i višňové epochy. Světová premiéra tohoto zcela nového dramatického textu nám umožní otestovat, nakolik jsme se přiblížili či nepřiblížili konci Višňového člověka.

Generální ředitel ND Jan Burian o inscenaci:

Premiéra nové hry napsané renomovaným světovým dramatikem speciálně pro Národní divadlo je svátek. Jsme napjati, jak ji naše publikum přijme, a máme radost, že hrajeme o aktuálních a živých tématech.

Ivan Vyrypajev o vzniku hry Cherry Man:

Měla jsem pocit, že původně jsi uvažoval o adaptaci nějaké existující hry, teprve pak přišel nápad na „Višňového muže“.
Ne. Původně jsem byl požádán, abych napsal hru. Ale vypukla válka. Rusko zákeřně napadlo Ukrajinu. Byl to pro mě skutečný šok. Velká tragédie. Byl jsem zdrcený. Tato událost je dokonce jedním z největších šoků v mém životě. A tak jsem po chvíli přemýšlení o tom, jakou hru bych mohl napsat, dospěl k závěru, že nemohu napsat nic. Uvědomil jsem si, že nemám divákovi co říct. Opravdu, došla mi slova. Tak jsem Lukáši Trpišovskému a Martinou Kukučkovi řekl, že nemůžu psát. A že bych mohl možná inscenovat něco, co už je napsáno. Nechtěl jsem tak skvělou nabídku odmítnout. Ale jako autor jsem nemohl dělat nic. Maximálně bych to mohl zkusit jako režisér, ale s jiným autorem. Lukáš a Martin mě ovšem přesvědčili, abych si vzal ještě nějaký čas a popřemýšlel o jejich nabídce. A tak jsem se nad tím opravdu ještě jednou vážně zamyslel. A najednou jsem v sobě možnost nové hry objevil. Vlastně mi dali příležitost ještě jednou vstoupit na jeviště. A za to jsem jim opravdu velmi vděčný!

Napsal bys podobnou hru, kdyby nezačala válka na Ukrajině? Kdybys třeba ani neopustil Rusko?
Samozřejmě, že ne. Tato hra je spíše o válce a morální a duchovní krizi, kterou válka způsobuje. Ta strašná, špinavá agrese Ruska je také neuvěřitelnou tragickou absurditou. Je to tak obrovská, všeobjímající strašlivá absurdita! A tak jsem napsal hru v žánru absurdity a černé komedie. Ale nemůžu říct, že bych byl válce vděčný. Samozřejmě, kdyby nebyla válka, nebyla by ani tato hra. Ale přísahám, že bych byl raději, aby neexistovala ani jedna moje hra, jen kdyby skončila tahle strašná a velmi, velmi hloupá a příšerná válka.

Ve svém textu se snažíš tematizovat pocity člověka, který „patří k nenáviděnému národu a snaží se žít na Západě“, ironizovat afektovanou křeč jednotlivých postav, jejich nechuť vidět pravdu, vlastně i bezpečný kavárenský, rádoby levicový postoj lidí k válce na Ukrajině.
Jo, to je tam taky. Nepřebíráme odpovědnost za to, co se stane s tímto světem. Protože nepřijímáme odpovědnost za to, co se děje s našimi osobními životy. Samozřejmě, ne všichni. Ale většina občanů ano. O Rusech je to jasné, to je prostě totální nezodpovědnost a jakýsi sen, ve kterém se ruská společnost utápí jako ve sklenici lepkavého medu. Ale to se bohužel děje i obyvatelům Evropy a USA a celého světa obecně. Opět – ne všem. Ale většině.

Mrzí tě, že ti okolnosti nedovolily svůj text v Národním divadle i režírovat?
Rozhodl jsem se ukončit svou divadelní kariéru. Cherry Man je také moje hra na rozloučenou. Od nynějška budu psát především jen texty pro duchovní praxi. Jsem zapojen do projektu kreativního a duchovního rozvoje Teal House, který realizujeme s týmem ukrajinských, běloruských, ruských a dalších uprchlíků ve Varšavě. V divadle jsem působil téměř třicet let a zdá se, že toto období je u konce. Je mi čtyřicet devět a chci se teď věnovat duchovnímu životu a pomoci lidem. Zní to nechutně pateticky, ale nenacházím jiná slova. Toužím se zkrátka rozvíjet a posouvat dál a tradiční divadlo je etapa, kterou už mám za sebou.

(Rozhovor vedla a z ruštiny přeložila Ilona Smejkalová, jeho plný rozsah je publikován v programu k inscenaci.)

Režisérka Kasha Jandáčková o inscenaci:

Jaká témata z Cherry Mana jsou pro vás důležitá?
Ivan Vyrypajev v Cherry Manovi zobrazuje stav společnosti, kterou staví na pranýř. Přivolává konec aktuální éry, konec světa, kde vyhrály smyšlené konstrukty ohledně správné víry, správné orientace, národnosti, rasy nebo pohlaví. Oproti tomu se trefuje do společnosti, která se vůči tomuto konstruktu vymezuje hyperkorektností a strachem z toho věci pojmenovávat tak, jak jsou. Z jiného úhlu ji nazývá jako Višňovou éru. Éru višňového člověka. Vyrypajev zde záměrně naráží na Čechova, z jehož díla si vypůjčil nemálo motivů. Vnímá se jako součást národa, který na základě snu o sobě samém, o své vlastní jedinečnosti až nadřazenosti, vytvořil tu nejabsurdnější věc, které se člověk může dopustit, válku. Ta je také jedním z výrazných témat hry. Vytváří zde podobenství, kde hlavní hrdinové Tom a Jerry přijíždějí do svého bývalého domu, který si chystají zpět přivlastnit.

Autor je původem Rus a svou národnost vnímá jako „karmický ortel“. Nese si svůj díl viny a zároveň pocit, že nikam nepatří. Uvízl jako člověk mezi dvěma světy. Vymezuje se vůči svému národu, respektive vůči bodu, do kterého došel a co způsobil, ale zároveň v sobě cítí kořeny Višňového sadu, které prorůstají jako plíseň celým jeho tělem, celou duší a nikdy se jich možná nezbaví. Sám Vyrypajev se s touto érou loučí nejen jako člověk, ale i jako dramatik.

Ta hra je neuvěřitelně nekorektní a dá se očekávat, že bude vyvolávat kontroverze. Jak se s tou nekorektností vyrovnáváte vy?
Hra se odehrává v Americe jako obecném zástupci Západu nebo protipólu Ruska. Autor si záměrně zvolil neznámou zemi jako volné pole pro stvoření domácnosti, která nemá žádné zábrany, za to má nekonečno možností, nebere si servítky se sebou, ani s pocity okolí, ale na oko se tváří jako tolerantní a přebujele srdečná. Vytváří zde stereotypní „masky“, postavy, které evidentně procházejí nějakou duchovní krizí a které manipulují se sebou navzájem i s celou realitou. Přímé i pokrytecké, milé pijavice. Esence upřímnosti, se kterou je hra psaná a která budí upřímný smích, který může pomoci v boji proti nenávisti. Opravdu to vytváří pocity uvolnění až očištění. Je velmi zajímavé, jak např. okázalý rasismus může zároveň ve čtenáři, potažmo divákovi, vzbuzovat sounáležitost s jeho obětí i přes to, že se směje tomu, že někdo něco říká tvrdě, netaktně a napřímo. Je to zajímavá hra s morálkou a také důkaz, že smích i pláč může být lékem na nemoci společnosti. Je možné, že hra bude jinak vnímána u nás a jinak v jiných zemích – Česko se příliš neveze na korektní vlně, jako třeba Amerika, Francie nebo Německo. Jasně, že i u nás to někoho může urazit. Ale to je holt riziko, se kterým se počítá. Zároveň jsem si jistá, že to není ničí záměr. V otázce korektnosti pro mě není podstatné to, jestli se náhodou někoho nedotknu, ale můj záměr. Zloba a nenávist je mor lidstva. Cokoliv je napsáno chytře, cokoli je myšleno čistě a s láskou, nepotřebuje cenzuru. Alespoň v to doufám.

(Rozhovor pro časopis Foyer pořídila Kateřina Prášilová, jeho celý rozsah je k dispozici zde.)

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková