Zpráva

První z titulů Sezony 49: Konec iluzí v HaDivadle pochází z pera francouzského autora Jean-Luca Lagarce, jehož hry se u nás téměř neuvádí. Režisér a zároveň umělecký šéf HaDivadla Ivan Buraj inscenaci Lagarcova nejslavnějšího dramatu pojímá jako stylovou mixtape mezi absurdním divadlem a realismem, kterou označuje za hypnorealismus. Diváci se přitom mohou těšit na reprezentaci nové krve HaDivadla – v inscenaci se představí nové posily hereckého souboru i jedna z bývalých členek. Premiéra se uskuteční 18. listopadu 2023.

Předvýroční Sezona 49 s výstižným názvem Konec iluzí v HaDivadle představí tři tituly, které byly zvoleny na základě principů tzv. otevřené dramaturgie. Podněty od dramaturgické rady i diváků se propsaly do dramaturgie této sezony, která se ve své první premiéře bude věnovat inscenaci francouzského dramatu z 90. let s názvem Jenom konec světa. Volbu tohoto titulu i jeho jevištní zpracování lze přitom vnímat jako kontinuitu dramaturgie HaDivadla s novými tóny, které budou patrné například v odklonu od realismu k jeho absurdnější podobě.

Autor dramatu Jean-Luc Lagarce se narodil v roce 1957 a působil jako dramatik, režisér a esejista. Po studiích konzervatoře a filozofie se začal plně věnovat dramatické tvorbě, přestože za svého života byl znám především jako divadelní režisér. Jeho texty jsou inspirované tradicí absurdního dramatu, ale nepostrádají vlastní jazyk. Lagarcovo dílo vykazuje autobiografické prvky a stylově připomíná absurdní drama, které však inovuje vůči psychologické propracovanosti. Jako autor se Lagarce nejvíce proslavil až po své smrti v roce 1995. Jenom konec světa (1990) je jeho patrně nejslavnějším dramatem a diváci jej můžou znát z oceňovaného filmového zpracování Je to jenom konec světa (2016) režiséra Xaviera Dolana.

Děj částečně autobiografického dramatu Jenom konec světa se odehrává v 90. letech a umožňuje tak současné generaci divadelníků reflexi nedávné současnosti, která pořád významně ovlivňuje podoby našeho světa. Hlavní hrdina Louis (Radim Chyba) se vrací z Paříže do rodného městečka, aby své rodině sdělil tíživé tajemství. Rodina je však vzájemně odcizená, neschopná komunikace. Jedním z důvodů neporozumění je i odlišný životní styl a hodnotový žebříček lidí žijících na venkově a ve městě.

„Titul reflektuje prehlbovanie priepasti v názoroch a časté hodnotové zrážky medzi liberálnejším mestom a konzervatívnejším vidiekom. Neschopnosť vzájomne komunikovať – hovoriť, počúvať sa a chápať sa – stále narastá. Louisov návrat domov z mesta na vidiek odkrýva temnú hĺbku vzťahov s najbližším príbuzenstvom. Postavy poznačené životnými skúsenosťami, s odlišným pohľadom na minulosť, prítomnosť, vzťahy a s celkom inými problémami aj prioritami spolu musia hovoriť. A to je priam nadľudská úloha, ktorá si vyžaduje veľkú sebakontrolu,“ uvádí nový dramaturg HaDivadla Milo Juráni, pro nějž bude Jenom konec světa první dramaturgií pro tuto scénu.

„Prostredníctvom hry polemizujeme o súčasnom význame rodiny, o kultúrnych bublinách a tiež o rozdieloch v životných postojoch, ktoré stále viac presakujú aj do vzťahov v, takzvanej, základnej jednotke spoločnosti. Čo prináša odchod, návrat a možnosť byť s tými, čo zostali? Čo znamená zostať a stretnúť toho, čo sa vrátil?“ doplňuje Juráni. Toto téma kulturních válek bude blíže reflektováno v další z Diskuzí A2, tentokrát s podtitulem Město proti venkovu?, na jejichž organizaci se HaDivadlo nadále podílí s kulturním čtrnáctideníkem A2. Diskuze se uskuteční 29. listopadu od 19.30 na sále HaDivadla.

Režisér Ivan Buraj se ve své tvorbě kontinuálně věnuje zkoumání současných možností realismu na divadle, nicméně v této inscenaci plánuje nechat do realismu vniknout prvky absurdity a snovosti. Inspiruje se přitom i počítačovými hrami: na inscenaci lze nahlížet jako pouze na jednu z možných verzí příběhu, v níž si navíc nejsme jisti, kdo jej vypráví, a kdo je pouhým objektem vypravěčovy představivosti. Mimo jiné tak tedy reflektuje komplexnost současného světa, v němž paralelně existuje mnoho narativů té stejné události, a v němž se pomalu vzdáváme nároku na objektivitu.

„Ve svém režijním pojetí Lagarcovy hry zkoumám hranice mezi skutečností a modelem skutečnosti v našich představách. Co znamená vidět druhého skutečně? A co je pouze naše představa o druhém? Tento trochu teoretický problém jsem chtěl v naší inscenaci realizovat doslovně. Jako bychom všichni žili permanentně ve vlastní virtuální realitě, ovšem ve stejné chvíli figurovali jako postavy ve virtuální realitě druhých. Rozpor těchto dvou rovin vnímám jako základní východisko pro inscenování tohoto textu. Chtěl jsem vytvořit svět, ve kterém není jasné, jestli se nacházíme v objektivní skutečnosti, která se děje tady a teď, nebo jestli se tajemství. Rodina je však vzájemně odcizená, neschopná komunikace. Jedním z důvodů neporozumění je i odlišný životní styl a hodnotový žebříček lidí žijících na venkově a ve městě.