Blogy

Záměnová komedie není zrovna můj nejoblíbenější žánr, zejména proto, že se postavy obvykle chovají neobyčejně hloupě, aby se děj mohl zamotávat a jít tak kupředu. Aby to aspoň trochu fungovalo, je třeba, aby bylo v sázce opravdu hodně, pak se dá zkratkovité jednání pochopit. Toto Ray Cooney ve své hře Prachy? Prachy! zvládá, vše se točí okolo kufru plného peněz, v druhém plánu pak najdeme hrozbu smrti, jo, to by šlo. Když už se tedy vše pěkně rozjede, blíží se klíčová otázka, jak to celé rozseknout, co si počít s postavami zamotanými do pavučin vlastních lží, jak to navléknout, aby byl divák ...

Na českém divadelním nebi se jasně rozzářila nová dvojhvězda, dramaturgicky-režisérské duo Kristýna Kosová - Adam Svozil. Pro obhajobu tohoto vzletného tvrzení se pojďme podívat na jejich tři společné inscenace (odpremiérované během loňské sezóny ve dvouměsíčních intervalech na třech scénách ve třech městech) a způsob, jakým pracují. Dánská občanská válka 2018-24 Předvánoční inscenace Divadla Na zábradlí (premiéra 15.12.2017). Lukáš Holubec si ve svém blogu všímá podobnosti mezi knižní předlohou a inscenací: "Stejně jako kniha je i její divadelní zpracování rozděleno do tří částí zobrazující...

Před čtyřmi měsíci jsem se v blogu k Temné energii vypořádal s "divadlem Matěje Samce", tedy s rozdílem mezi jeho a mým pohledem na divadlo, co a jak by mělo sdělovat. A přiznávám, že jsem na ten text byl pyšný, po pěti letech diváckého zápolení s inscenacemi MeetFactory jsem si pro sebe konečně pojmenoval, co mi vlastně vadí. Tento pocit mi vydržel dvanáct dní, tedy do chvíle, kdy jsem zhlédl Psí dny. Po představení jsem půl hodiny civěl do Vltavy, zapaloval jednu od druhé a rozdivočelé myšlenky pomalu topil v pivu. Pravdou je, že jsem si sice rozmyslel, proč není MeetFactory divadlem mého s...

Toto je pro mě osobně nejdůležitější blog, který jsem kdy napsal, inscenace Máma říkala, že bych neměla pro mě totiž představuje důkaz, že divadlo je možné. A teď už jen vysvětlit, co tím myslím. Na úvod je fér se k něčemu přiznat. Vzniku této inscenace jsem byl výrazně blíže, než je obvyklé. Četl jsem první verzi upraveného textu, měl hned z několika stran informace o průběhu zkoušení a zprostředkovaně je tak prožíval. Byla tu sice jasná hranice, před premiérou jsem neviděl ani záblesk výsledné inscenace, a byť jsem věděl, jakým směrem se bude ubírat, co a proč v ní bude obsaženo, konkrétní ...

Asi jste si všimli, že žijeme v rozhárané době. Na Hradě sedí stařec rozdělující společnost, který nás orientuje směrem k Rusku a Číně, vtipkuje o střílení novinářů, lidé kolem něj provádějí podivné věci, ale je u značné části populace oblíbený, prý protože říká věci na rovinu. Premiérem je zase člověk s ne zrovna čistou minulostí, u níž se drží Plzákova hesla "Zatloukat, zatloukat, zatloukat.", který už se ani nesnaží zastírat, že si hodlá udržet moc za každou cenu, a přestože se kolem něj vynořuje jedna aféra za druhou, je též dosti oblíbený, protože má perfektně zmáknuté PR, vedle moci pol...

Texty Rolanda Schimmelpfenniga mohou nepřipraveného diváka zmást. Ani Černá voda není výjimkou, autor tu bleskurychle střídá časové roviny, herci volně přejímají identitu různých postav, dialogů je minimu a o osobách se mluví většinou ve třetí osobě. Schimmelpfennig je velice zručným autorem, takže dokáže touto technikou podat ve slušivém balení i relativně banální příběh. Skupina mladých lidí se setká na nočním koupališti, částečně jde o Němce z vyšší společenské vrstvy a z části o potomky tureckých přistěhovalců. Magický okamžik měsíčné noci však všechny nějak spojí, jejich životy se prople...

Mám dojem, že víc než čímkoli jiným je nová inscenace plzeňské činohry další zkouškou zdejšího publika. Před třemi lety neobstálo, když štítivě nepřijalo Büchnerova Vojcka v invenční inscenaci režijní dvojice SKUTR, teď stojí před novým dilematem. Šéfka činohry Natália Deáková se rozhodla uvést Modrovouse belgického expresionisty Michela de Ghelderode, který se vymyká tradičnímu divadlu a na českých jevištích nemá právě na růžích ustláno. Na mimořádné inscenaci se podíleli skvělí profesionálové – dramaturgyně Marie Špalová, scénograf Lukáš Kuchinka, hudbu složil a s kolegy ji na klavír, cimbál...

Převést na divadelní prkna antickou tragédii není nic snadného, režisérka Hana Burešová už nicméně dokázala cit pro tento žánr Senecovou Faidrou. Nyní se jí podařilo v zajímavou podívanou převést i Sofoklovu Élektru. Očekávatelná deklamace složitě strukturovaného starověkého textu se nekoná. Režisérka připravila společně s filoložkou Alenou Sarkissian nový překlad, jež zní moderně a dokáže plně udržet divákovu pozornost. Scéna Martina Černého je velmi jednoduchá - nejvýraznějším prvkem je brána do paláce, ve skutečnosti však staré, orezlé železné dveře. Před palácem, kde hořekuje Élektra, pl...

Psáno z veřejné generálky 7.12. Režisér Zdeněk Dušek vidí Hamleta jako mladého, neklidného muže, který není paralyzován nečinností, ale přirozené morální zábrany mu brání v pomstě vraždy svého otce. Do titulní role proto obsadil teprve dvaadvacetiletého Matěje Štrunce, kterému se podařilo velkou nálož textu zvládnout. Je uvěřitelným Hamletem, který není nějaký filozof, ale spíš kluk, který ztratil životní vzor a nyní tápe, nedůvěřuje svému okolí a snaží se přijít na to, co je správné. Hodně tematizována je i volba sebevraždy jako legitimního východiska ze stavu, který člověk nedokáže zvládnou...

Neslušní jsou třetí inscenací textu Pauly Vogel v Komorní činohře a stejně jako u Jak jsem se učila řídit a Dlouhé vánoční cesty domů se i zde ukazuje, že je to znamenitá volba, Vogel prostě umí psát, má cit pro drama, umí vykreslit konkrétní prostředí a zároveň v něm najít témata je přesahující. Po premiéře jsem před divadlem zaslechl otázku "O čem to vlastně bylo?", pojďme si na ni odpovědět. V základu jde o hru o hře, sleduje historii Boha pomsty Šaloma Aše v průběhu čtyř dekád první poloviny dvacátého století od okamžiku, kdy ho dopsal, až po jeho ztracení se v běsnění druhé světové války...

Román Stefana Zweiga poprvé na jevišti v Čechách. Daniel Špinar přivádí na prkna Stavovského divadla příběh důstojníka Antona Hofmillera v podání Radúze Máchy.Příběh o soucitu, bolesti, nenaplnění, ale také krutosti osudu, lidské nevraživosti a lásce. Zvláštní prostředí kasáren, z nichž Anton ve volných chvílích uniká, a maloměsto, kde není moc kam jít a všechno se ví. V cukrárně Anton potkává Editu, která ho okouzlí šarmem a noblesou. Díky ní se dostává do šlechtického domu pána z Kekesfalvy. Tady ovšem autor trhá nitě a příběh se vyvine úplně jiným směrem.Celý příběh se odvine od úplně nevin...

Už pár dní tento blog odkládám a mám nutkání tak učinit znova, abych si vše ještě jednou přebral. Ale ne, stejně už na nic nového nepřijdu, pojďme do toho. Důvodem mé váhavosti je, že Nymfay je pro mě hrou kontrastů, záměrných ale i neplánovaných. Začněme textem, tedy tím, jak si ho rekonstruuji ze zhlédnutého představení. Matouš Danzer a Natálie Preslová se inspirovali Malou mořskou vílou, což znamená, že zachovali její příběh, avšak přesadili ho do realističtějšího prostředí, znova promysleli vztahy mezi postavami a pár jich připsali či pozměnili. Výsledkem je příběh mladé ženy Nymfay, jež...

Než se dostanu k samotnému Tajemství, dovolte mi zdlouhavý obecný úvod, řekněme pro navození atmosféry. Mohl bych ho sice přilepit k jakémukoliv blogu o vydařené inscenaci a jeho obsah už jistě sepsali jiní a lépe, ale cítím, že teď a tady je ten správný čas a místo. A konečně máte svobodu ho přeskočit. Divadlo Divadelní představení je prchavá záležitost, odehraje se ve vymezeném čase a zmizí v nenávratnu, zbudou po něm snad vzpomínky, možná nějaká ta historka ze zákulisí... Nebo záznam, který však nemůže obsáhnout magii dané chvíle. V kontrastu k tomu mi přijde fascinující, co vše je třeba,...

KOUŘ se natáčel v Ostravě a sem se také po čtvrtstoletí vrací. Už ne jako film, ale scénická verze s navazujícím dějem. Adaptaci pro Divadlo Petra Bezruče zpracovali a režie se ujali dva mladí úspěšní tvůrci Adam Svozil a Kristýna Kosová a hře dali podtitul RYTMIKÁL POST-TOTALITNÍHO VĚKU. Jejich groteskní obraz současných poměrů a mravů se nápadně podobá těm, jaké ve filmu zachytili Lumír Tuček a Tomáš Vorel, a působí tak naléhavě, až z toho mrazí. Inscenace měla premiéru 23. listopadu. Film měl pohnutý osud, scénář vznikal za normalizace a narážel na překážky, až nástup nového režimu umožnil...

Čekání na Kokota je třetí inscenací královen něžného punku, kolektivu Maso krůtí. Než se na ni podíváme, vraťme se na chvíli k předchozím dvěma. Jejich prvotina Soul(ó)ženy zkoumala dnešní ženu, co od sebe očekává ona sama, co od ní očekává okolí, podstatnou složkou byli muži, vztahy, rodina. Ač vše vycházelo bytostně z tvůrkyň, výsledek byl zobecněný, stylizovaný. Následující inscenace Cirkusvobody se rozeběhla dvěma protichůdnými směry. Na jedné straně tematizovala svobodu, co tento pojem dnes vlastně znamená a co si s ním počít, naproti tomu do ní ale autorky vložily (mimo jiné i) své kon...

Na úvod budiž pointa tohoto blogu, Babičky - nejnovější počin Divadla Cylindr - jsou podle mě inscenací pro druhé zhlédnutí, až se na ně vydám znova (a to se může snadno stát), tak už si je opravdu užiju. No a teď ta delší část, totiž proč k tomu nedošlo hned napoprvé. Asi by teď měl přijít disclaimer ve stylu Wikipedie: "Varování: Následující část článku vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.", nicméně vzhledem k výše uvedenému mi to vlastně nepřijde na škodu (a navíc budu trochu mlžit). Začnu (přibližným, už nevím, jak přesně šly jednotlivé scény po sobě) záznamem svých myšlenkových pochod...

Na úvod přiznávám, že jsem se s tímto u nás bezkonkurenčně nejčastěji inscenovaným Koljadovým textem setkal v Pidivadle poprvé, takže už samotná možnost se s ním seznámit (byť v rázně proškrtané podobě - sedmdesát minut čistého hracího času ve srovnání se dvěma hodinami jinde) je pro mě veliké plus. Zároveň jde o první absolventskou inscenaci tohoto ročníku, všechny herce jsem viděl poprvé. A tato kombinace přináší jisté obtíže. Začněme tím neproblematickým, Slepice je hořká komedie o beznadějných životech zaměstnanců jednoho provinčního divadla, vody kteréhožto rybníčku rozvíří mladá herečka...

Rocková opera Jesus Christ Superstar je živoucí legendou, songy jako Co na tom je tak zlého?, Psát od prvních řádků nebo ústřední hudební motiv znají i lidé, kteří se na jevišti s tímhle dílem nikdy nesetkali. Ostravská inscenace Jiřího Nekvasila je zpracována moderně a tohle pojetí ji sluší, nejvýrazněji se projevuje asi v Songu krále Heroda, který je koncipován jako pokleslá reality show, ve které je Ježíš ponižován. Scéna Davida Baziky inscenaci umisťuje do ostravských kulis, konkrétně přímo na plac před baziliku Božského Spasitele, která stojí naproti Divadlu Jiřího Myrona. Na začátku z k...

Změny nálad. Euforie střídající stagnaci a lhostejnost. Nadšení z přítomnosti lidí střídající nechuť kohokoliv vidět. Kolik emocí se vejde do jednoho lidského života? Do jednoho dne? Do jednoho večera? Do jedné chvíle? A kdy máme pocit, že koukáme na příběh někoho jiného, a najednou zjistíme, že se před námi zrcadlí něco nám velmi důvěrně povědomého? Co když to, nad čím se smějeme, co nás dojímá, co nás baví a co nás děsí, co když tohle jsme my? Každý z nás? Co když tohle jsem já? Klade-li přede mne někdo nebo něco takové otázky, znamená to, že jsem zaujatý tím něčím, co ve mně tyto pocity vyv...

Pietní (nemyšleno pejorativně) nastudování, které kladlo důraz zejména na hereckou stránku inscenace a na co nejvěrohodnější vykreslení situací, které jednotlivé hrdiny dovedou k osudovým poznáním a činům. Dramaturgická úprava s výrazným krácením textu sledovala příběh Maryši nekompromisně, bez zbytečných odboček. Nejzajímavějším vývojem si v inscenaci M. Schejbala prošel Lízal v podání T. Töpfera, který tuto figuru obdařil jistou dávkou nabubřelosti, důležitosti a nekompromisním postojem k vdavkám své dcery, jíž našel ženicha. Přitom bylo i v těchto chvílích zřejmé, že za přísnou tváří skrývá...