Racek

55 % J. Havelka Čechovův text razantně vykostil, takže zůstalo jen jeho torzo. Jak většinou volám po škrtech podobně dlouhých her, v tomto případě se škrtalo až příliš. Z výsledné inscenace nebylo zřejmé, o čem, o kom a proč se hraje. Jediným zajímavým scénickým nápadem byla práce s neustále se zdvihající nakloněnou rovinou jeviště, po níž ovšem měli herci (nejen v závěru) potíže se pohybovat. Výtvarně působivá podívaná, zbytečně dlouhé hudební předěly a solidní herecké výkony adekvátní dramaturgicky okleštěným charakterům. I tak by se dala inscenace popsat. Je otázkou, jakou přidanou hodnotu mělo toto nastudování přinést. Já ji neodhalil.

Jakási esence nálad sedmi stěžejních postav Čechovova Racka lapených ve svých stagnačně bolestínských bublinách z promarněných snů, tužeb a životních proher. Společně v prostoru, přesto se míjející. Všichni mluví, jeden druhého ale příliš neposlouchá, repliky jsou pronášeny mimoděčně, bez empatie, téměř až s rezignačním předpokladem, že beztak nikdo neporozumí. Jakkoli se jedná o inscenačně originální pohled plný působivých obrazů (nejsilněji mě oslovil milostný vzkaz psaný Mášou na Treplevova záda) a se zdařilou hudební složkou, příběh celkově mi přišel poněkud utlumen formou a emočně mě spíše míjel, včetně oproti předloze obměněného závěru.