Zápisky Malta Lauridse Brigga / I. část

Spatřil jsem proroka a jeho jméno je Rainer Maria Rilke! Vezmeme-li v úvahu, že jeho předloha byla vydána roku 1910, tedy před veškerými podstatnými událostmi bouřlivého dvacátého století, potom je mrazivě zarážející, jak pocity hlavního hrdiny korespondují s citovaným dílem Zygmunta Baumana, sociologa našich časů. Ve vývoji techniky je deset let věčnost, ve vývoji člověka je století minutou. Pro plné vstřebání inscenace je však nutné si buďto Rilkeho román předem přečíst, nebo se do Studia Hrdinů vydat aspoň dvakrát.

Studio Hrdinů připravilo další poměrně těžký literární text. Inscenovat zápisky je nesmírně náročné. Přirozeně není jednoduché a zřejmě ani cílem vytvořit dějovou linku. Jde o sdělení myšlenek R.M.Rilkeho, což se povedlo jednak správným výběrem z textů, a jednak projevem hlavní postavy, kterou skvěle ztvárnil Ivan Lupták. Nastolená cesta Studia Hrdinů pokračuje dále, a tak i v této inscenaci nalézáme chutný koktejl ze zajímavého textu, charismatického herectví a experimentální vizuální stránky. Možná by hře a textu samému více pomohlo, kdyby byl na scéně samotný Ivan Lupták.

Pro scénář byly použity útržky Rilkeho díla i dalších textů, které někdy až mrazivě souzní a rezonují s vyprázdněnými pocity současníků. V nápaditě využitém a přizpůsobeném prostoru předsálí a za pomoci zvuků se podařilo tvůrcům vybudovat vhodnou umocňující atmosféru. Hlavní tíhu nesl I. Lupták, který se s náročným textem vypořádal. „Literatura na jevišti“ je záležitost poměrně specifická. Přes sebelepší přiblížení scénickými i hereckými prostředky je v případě díla tohoto druhu pro strávení v první řadě třeba značné soustředění ze strany diváka.

Náročný prozaický text v divadelní adaptaci SH obstál ze dvou hlavních důvodů. Zaprvé díky obsazení I. Luptáka, který jeho sebejistou interpretací dokáže udržet divákovu pozornost (je patrné, že má s žánrem monodramatu zkušenosti, jeho výkon je hodný pozornosti). A zadruhé režijně-výtvarnou souhrou. Tandem Kosová-Svozil přivedl na scénu další postavy z Maltova života, k nimž se mladý umělec obrací ve vzpomínkách, které jsou díky jejich asociačnímu vybavování podobně neuspořádané jako scénické řešení prostoru. Nicméně každé pronesené slovo má svůj neochvějný význam a dokáže oslovit.