Recenze

Na českém jevišti se Beckettův Konec hry dočkal uvedení až téměř po čtyř desítkách let od svého vzniku. Jistě nepřekvapí, že se tak stalo v nekonvenčním, dramaturgicky dravém a hledajícím Divadle Komedie, pro které jsou potenciální situace, do nichž se člověk může dostat, základním tématem.

Konec hry je uhrančivou demonstrací absurdního lidského údělu kdesi a kdysi po jakési katastrofě. V tomto vrcholném existenciálním dramatu hra nemůže skončit jinak než prohrou. Předzvěst apokalypsy dodává Konci hry rozměr hororu. Prázdný prostor, tentokrát v Komoře DK, je ohraničen bílými stěnami. Sluha Clov (David Prachař) přiveze svého pána Hamma (Miloslav Mejzlík) uvězněného v kolečkovém křesle. Jejich hrůzostrašný vzhled zkonsternovává již tak dost netečnou atmosféru a bezpečně vyvolává dojem světové katastrofy. V uzavřené kobce bez možnosti úniku jsou postavy k sobě připoutány vzájemnou závislostí, odloučení by sice znamenalo vysvobození, ale jen v podobě smrti. Antagonistický vztah Clova a Hamma jako by byl věčný, sugestivní mechanické odříkávání tolikrát vyřčených replik je totiž plné anticipací. Vše je dáno cyklickým procesem dění, který skutečně navozuje iluzi kruhového pohybu na místě.

Dopředu tušené výboje eskalovaného napětí, vycházejícího z koexistence protikladů, se dostavují s neúprosnou pravidelností. Zákonitostí kruhového pohybu je však střídají pasáže jímavé i úsměvné s náznaky porozumění. Vzájemné postavení Hamma a Clova určuje jejich subordinace pána a sluhy, odkud pochopitelně pramení pasivní rezistence podřízeného Clova. Postupná jeho emancipace začíná drobným zneužíváním slepoty svého pána nebo záměrnou neúčelnou činností při vykonávání rozkazů a vrcholí vzpourou, kdy Clov udeří Hamma plyšovým psem do tváře. Nečekaným vzdorem je Hamm šokován a chce být doražen, jenže zmatený a chromý Clov se už zase bezmocně svíjí na zemi.

Apokalyptický zjev postav není tvořen jen jakousi abstrakcí, je použito sugestivního naturalistického znázornění. Tváře jako by byly potřísněny krví, končetiny herců jsou neuměle zafačovány obvazy, dokonce Hamm má obě nohy jimi omotané tak, že připomíná mumii. Hammova slepota je skryta pod černými brýlemi. Nepohyblivý, a tudíž zcela na Clova odkázaný intelektuál Hamm byl možná kdysi člověkem vzdělaným, teď ale má daleko blíž k sentimentálnímu provokatérovi, který tyranizuje své okolí. Jeho projev je plný agresivity a panovačnosti, své štěkavé rozkazy občas zdůrazňuje pískáním na píšťalku a aby se vůbec mohl v křesle pootočit, zběsile zabodává do podlahy hák. Ovšem únava z věčné bezmoci jej nemilosrdně sráží do sebeironie a apatie. Dokonce se v tyto momenty odhaluje Hammova potřeba něhy, která je symbolizována infantilním hraním si se svým oblíbený psem, roztrhanou a téměř neidentifikovatelnou plyšovou hračkou.

Oproti původní předloze režisér Jan Nebeský neumístil Hammovi rodiče do popelnic. Pro místo největšího opovržení bylo využito technických možností scény, takže Nagg (Jiří Klem) a Nell (Emma Černá) setrvávají ve sklepě pod těžkými poklopy. Bizarnost tohoto prostředí je celkem zbytečně podporována akustickým zesílením hlasů, neboť démoničnost udílená těmto troskám přece jen více přísluší ústřední dvojici.

Kromě mechanicky odříkávaných dialogů se stává dalším signifikantním prvkem inscenace zdeformovaný pohyb Clova, který je nejbizarnější postavou Nebeského pojetí Konce hry. Hammův sluha má slepené vlasy, stále sklopená víčka a výrazně napadá na chromou nohu. Úžasnou pohybovou stylizací David Prachař vytváří roztodivné kreace, připomínající nekoordinovaný pohyb robota. Rovněž mechanickou mluvou, rychlou s odsekáváním vět nebo pomalou s důkladným důrazem na slabikách, vzbuzuje dojem stroje. Jako robot se pohybuje všemi směry v mírném předklonu s pokroucenýma rukama. Složitě se otáčí, vždy jen celým tělem, občas zůstává strnule stát jako by opřen o nakročenou nohu a s rukama volně visícíma podél těla. Clov většinou "vypíná" v okamžicích, kdy Hamma přepadne vyprávěcí mánie, pro okolí nesnesitelně nudná. Podnětem k uvedení stroje-Clova do chodu bývá nejčastěji Hammův další otravný příkaz. Viditelně patrná bolestivost úkonů se několikrát promítne v nepřiměřeném jednání jako výrazu vzdoru. Například po nevýznamné Hammově zmínce o hmyzu si Clov vysype na hlavu velké množství odhmyzovacího bílého prášku. Dokonale pak připomíná bílou sochu. Při jedné z dalších scén sugestivně upomene na kruhovou propojenost dění jakoby náhodné vytvoření kruhu z rozsypaného bílého prášku: Clov zlostí protočí Hamma na křesle, Hamm ovázanýma nohama zachytí plyšového psa a ten vytvoří kruhovou stopu kolem křesla. Vzpoury Clova bývají tiché, kontrast proti exaltovanému Hammovi je maximální. Tichý nával bezcitného vzteku se projeví také probodnutím na zemi ležící hračky hákem. Ať je tato akce od Clova sebevíc překvapivá, náhled na jeho charakter konečně dostává zřetelnou podobu. Je proto paradoxní, že v konci představení postava Clova pronáší tichý vroucí monolog, jenž je úryvkem z bible oslavujícím lásku. Tuto kontradikci ke všem ostatním jevištním akcím David Prachař nádherně umocňuje postupným rozevíráním očí a vzpřímením těla. I krev už je z obličejů postav smazána a gesta nabývají běžných významů. Jenže zas předem tušíme, jak brzy se civilní výraz navrátí k nelidským rysům a výchozímu postoji. Propouštíme se navzájem..., říká Hamm. Po té s idiotským smíchem odhodí hračku i píšťalku a zuří. Clov mezitím v kabátě přijde zpět, ale opět strne. Nevíme, jestli to celé nezačne znovu. Kruh.

Hodnocení: 80 %