Recenze

„Obecenstvo v hypnotizující hrůze hledělo na Fausta vyvolávajícího ďábla…”, tak možná hledělo dávné publikum na prvního Fausta dějin divadla, Fausta "marloweovského" ze 16. století. Ta věta s určitou obavou mne napadla ve chvíli, kdy diváci faustovského projektu Divadla Komedie následují beztvářné postavy v černých hábitech do labyrintu vyšehradského podzemí. Jako by se v podzemním sále zvaném Gorlice, který funguje jako lapidárium šestice originálních soch z Karlova mostu, měla odehrát jakási černá mše.

Faust v útrobách vyšehradských kasemat spolehlivě útočí na smysly (prostor a chlad, vůně kadidla, dva tóny démonického zvuku). Pro divadlo je to magické místo. Realita i strašidelná virtuální iluze. Metafyzická propast lidské sebestřednosti. Mystérium začíná a imaginace je taková, že Mefistophilis snad ani neopustil Peklo. Ritualita večera spojuje zemské živly: hlínu roztloukávanou lopatou, vodu, z níž se vynořuje kříž, oheň rozehřívající Faustovu krev. Z těchto živelných substancí se tvoří tragický příběh člověka, propadlého černé magii, který chce přesáhnout lidské možnosti. Faustův sugestivní boj o  poznání, o smysl života, o vlastní duši je hrůznou černou mší se všemi diskurzemi i syrovou groteskností. Drastické ďábelské disputace a neméně drastické klauniády jsou jak ze středověku, ale tento archetyp faustovského mýtu má dokonale současný podtext. Nejde jen o pokušení, ale rovněž i afirmaci nepřeberné škály hříchů našeho věku jakožto prostředníku k převracení morálky i k vytváření pocitu falešného štěstí. V experimentální a nepopsatelně tajemné inscenaci jsou k vidění vynikající herecké výkony. Fantastický expresivní projev Davida Prachaře v titulní roli je snad ještě větší než v jeho Hamletovi. Mefistem je výborný David Matásek. Magickou sedmičku postav v Gorlici doplňují Dobrý a Zlý anděl, Lucifer, Wágner a Kašpárek, tedy spíše středověký obscénní Kašpar.

Iracionalita chápání jevů zavedla faustovský mýtus a jeho černou magii k simplifikovanému vnímání odvěké rozepře ctností Nebe a neřestí Pekla. Svět byl vždy plný umělé apoteózy, resp. cíleného zastrašování. Co vlastně mělo utvářet dialektickou orientaci rodu homo? Dočekalova inscenace využívá komparativní symboliky Dobrého a Zlého anděla, dvě zpočátku strnulé a následně rozpohybované postavy (Viktorie Čermáková a Petra Lustigová). Elementární vábení do lůna ďábelských radovánek naráží na křehkou láskyplnou obranu, charakterizovanou výrazovým leitmotivem - „Homo, fuge” /prchni/. Pozoruhodná symbióza s anděly ze sousoší, černobílý kostýmní kontrast a pohybová stylizace činí z andělů explicitní nositele světonázorů a jak to tak ve světě bývá, s Faustem do propasti je svržen Dobrý anděl. Samozřejmě se vším katarzním účinkem a věroučnou nadějí počátku obnovy hodnot. Však i nad Gorlicí po skončení představení zpívají ptáci a večerní vzduch je pln jarních vůní.

Faustův boj o duši v sugestivním prostoru je strhující. Intimní svícení ohraničuje zdánlivě nekonečnou temnotu, abstrakce využívá stíny modelující další přízraky a DJ Blue (téměř "neviditelný" na ochozu) "mixuje" hypnotizující zvuky. Především je tu kulhavý ďáblův krok zarytý do starých zdí. Prostor počítá s dozvuky a jiným frázováním slov, magicky zachycuje ozvěnu. Multiplikaci zvuku podtrhují kovové údery do kříže, o cihlovou zem, šramocení řetězu. Hororovou emocionalitu výjevů doplňuje variabilní pojíždějící kára (snad reminiscence na ohnivé káry ze Švankmajerovy Lekce Faust). Ústředním scénografickým prvkem je však hliněná vana plná vody, do které se Faust i jeho loutka noří, která zlověstně bouří při vzývání ďábla, v níž se ukrývá masivní atribut křesťanské symboliky a kam stéká Faustova krev. Ve hře je nejen duše, ale i Faustovo srdce. Pod fólií jej Faust nosí na své hrudi. Děsivou virtualitu stříkající krve umocní Mefistophilis vyjmutím pulsujícího srdce a jeho výměnou za budík, budoucí odměřovač času. To je poměrně komický moment - místo citu hodiny. Samozřejmě jej tak vnímáme jen zpočátku, po uplynutí smlouvou daných čtyřiadvaceti let ďábel se vší zrůdností nečekaného okamžiku srdce - mechanickou náhražku rozbíjí kladivem. Consumatum est. V těchto scénách červený inkoust, kus dejme tomu vepřového a ruční stylizovaná pulsace vytváří interaktivní iluzi, ale co je na tomto vyšehradském mystériu napodobenina a co skutečnost, nelze s jistotou posoudit.

Je možná škoda, že Dočekalova koncepce vypouští setkání Fausta s papežem či císařem, vynecháno je i "sedmero hříchů". Nahrazení symbolickými postavami přesto dějové pasáže zvláštním způsobem rytmizuje. A jistě by se v inscenaci zas našlo něco navíc, z Fausta Goethova nebo švankmajerovské faustiády. Téma "Faust" v Gorlici jde napříč a vybírá si a pochopitelně spoléhá na hereckou interpretaci a snad i určité sebeobětování. Hrát v tom chladu je o zdraví. Ovšem nejen to. Výstupy Davida Prachaře objevují nové dimenze herectví (pro české divadlo něco nevídaného), a to skutečný prožitek z fyzicky náročné (akrobatické) akce, zapojení nehraných fyziologických projevů bolesti a vjemu z chladu ve vodní nádrži. Prachařův Faust je zmítán existenciálním rytmem tak říkajíc in natura, herec doslova dramatickou postavou splývá (nebo naopak?). Fascinujícími střihy z přesné stylizace a gestické hry těla je schopen přejít k metadivadelním vsuvkám improvizačního charakteru a následně probudit expresivním výrazem mohutnou ozvěnu Faustova zoufalství. Scénu vyvolávání ďábla ještě nějak vstřebáme, protože je podpořena mnoha "divadelními" efekty. Jeden ze závěrečných obrazů, kdy Faust již je připoután k Peklu řetězem, je však rozehrán s takovou vnitřní intenzitou projevu, až to bere dech. Sám v tichu se svým zoufalstvím nad černou propastí. Bez dokonalé herecké techniky něco takového by snad ani nešlo zvládnout. Výkon Fausta - Davida Prachaře je ohromujícím zážitkem.

Zlá ironie, která ve sžíravé podobě jiskří mezi hlavními aktéry, potvrzuje teatrologickou tezi, že Mefisto je vlastně Faustovým alter egem. V Gorlici tento fakt náramně potvrzuje souhra Davida Prachaře s Davidem Matáskem. Mefistophilis je na první pohled tak trochu směšný - ze zad mu trčí pahýl křídla, pozůstatek andělského původu, náplasti zakrývající rány, má víceprsté rukavice. Matáskův ďábel je bizarní tvor, ale pravou démoničnost získává významovými gesty a přesně odměřenou dikcí. Kroky vznášející se prostorem z něj udělají nadčasovou figuru.

Znamenité, fascinující, mrazivé divadlo divů má - možná bohužel - narušitele: oplzlého Kašpara. Lidové divadlo dávných věků asi nebylo jiné, ale tyhle "pornohorory" jsou poněkud silné kafe. Naštěstí Martinu Učíkovi v jeho kašparovské překotnosti nebylo vůbec rozumět, takže se to dá nějak přežvejkat. I když nutno podotknout, že takový "koňařský" výstup vypravujícího Kašpárka a glosujícího Fausta byl skvělým komediantským číslem. Ale v této inscenaci nejde tolik o jednotlivé obrazy, jako spíše o komplementární dojem z divadelní imaginace a také odrazů reality. Vznikla tak virtuální, či chcete-li iluzivní, performance, konsensuální s dneškem i historií, nebo i s loutkovou tradicí hry. Faustovský mýtus má nový rozměr. Je jím Faust vyšehradský.

Hodnocení: 80 %