Recenze

V přítmí se začínají pohybovat nezřetelné siluety. Vydávají tiché skřeky a prodírají se, přehrabují a válejí se v kupičkách hadrů. Jsou to lidé, a nebo zvířata? Takto nějak začíná projekt skupiny BUBU ZOO RAT Zkouška sirén, která se utvořila právě pro jeho vznik. Jak sami autoři hlásají, jedná se o kolektivní projekt, kde se každý ze členů aktivně zapojuje do procesu tvorby. I přes to výsledný tvar působí překvapivě konzistentně, i když si můžeme povšimnout určitých tendencí, které v inscenaci převažují.

Jednu z nich bychom mohli nazvat „hravě bláznivá“, zastoupená například hraním hokeje smetáky na podlahu s polštářem jako pukem, při kterém dočasní hokejisté oslepnou a nevidí tedy na svoji hru, či již zmíněné pobíhání mezi hromádkami oblečení, při čemž se interpreti pokoušejí co nejvkusněji obléct. To, že se někomu podaří obout se do svetru či odít ruku do dámské kabelky zde nikterak nevadí.

Dále bychom zde mohli najít silné tendence k modernímu tanci. K jedné z nejpůsobivějších akcí patří choreografie se stolem a židlí. Ta je nejenom velmi citlivě vystavěna v postupné gradaci, ale na konci vyvrcholí do téměř mýtického obrazu. V rámci něho se střídá lidská bytost a předmět (nábytek): pod stolem jeden interpret, na stole a zároveň pod židlí další a na židli poslední. V této struktuře má každý své místo, a i když se nestále pohybují, nemohou z ní utéci. Zvláště nešťastník pod stolem se z prostoru vymezeném jeho nohami nikam nedostane.

Nejrůznějších dalších impulsů bychom zde mohli najít poměrně dosti. Snad bych ještě zmínil proces vytváření Madony, tedy tvorbu jakéhosi scénického obrazu. Interpretka stojí, předčítá sobě adresované dopisy, které k ní přiletěli v podobě papírových vlašťovek a do toho je omotávána modrou látkou a aranžována do ní, až ke konci připomíná právě Madonu (i když v programu se autoři zmiňují o Venuši...).

Součástí inscenace je i živá hudba Jáchyma Štětka a vynikající zpěv Míši Raisové. Ta působí zvláště intenzívním dojmem při jedné z prvních scén, kdy jednotliví interpreti (Petr Hudeček, Jan Švec a Radka Paššáková) sedí na židlích a Míša Raisová je postupně obchází a zpívá. I  když se ústy přiblíží až těsně k jejich uším, zůstane nepovšimnuta. Jako by byla vzduch. Mohl by to být zpěv starořecké mytologické Sirény?

Zkouška sirén je komponovaný tvar, který může potěšit, divák se s radostí nechá překvapovat postupným vývojem představení a těšit se na nové a nové nápady tvůrců, ale to je asi tak všechno. Po padesáti minutách se divák zvedne, řekne si, to bylo takové hravé a jde pryč. Přemýšlet není mnoho o čem a vzpomínky rychle vyblednou. Není to trochu škoda?