Rozhovor

Již několik let působí na scéně českého alternativního divadla nezaměnitelné divadelní studio Farma v jeskyni, zaměřené na tvorbu, vývoj a výzkum lidského výrazu. Hledá tělesnou artikulaci toho, co se slovem ani jiným médiem nedá vyjádřit. Inspiraci nachází v nepravidelných terénech hudby, torzech kulturních projevů, lidském dotyku, architektuře prostoru a osobní výpovědi. Studio pracuje pod vedením svého zakladatele – režiséra Viliama Dočolomanského. Farma v jeskyni se začala formovat v roce 2001 v Praze při přípravách projektu Lorca. A co znamená název Farma v jeskyni? Jde o doslovný překlad arabského slova daimuz, kterým byl pojmenován Lorcův rodinný statek. Farma v jeskyni dosud vystupovala ve Velké Británii, v Korey, Argentině, Španělsku, Nizozemí, Polsku, Německu, Slovensku, Itálii, Chorvatsku, Rakousku a těší se mnoha prestižním oceněním.

Jak mnozí diváci již vědí, inscenace Farmy v jeskyni jsou pravidelně k vidění ve Švandově divadle nebo v experimentálním prostoru NoD. Momentálně se Farma v jeskyni připravuje na velký divadelní svátek, kterým bude na konci května festival s mezinárodní účastí FARMA 2007. Na něj všechny příznivce alternativního divadla zvou a leccos o tvorbě Farmy v jeskyni prozrazují sympatické členky souboru Hana Varadzinová a Eliška Vavříková.


Můžete na začátek našeho rozhovoru přiblížit, jak Farma v jeskyni připravuje své inscenace? Vaše tvorba je v mnohém specifická. Nápad se nerovná tomu, jak má vypadat cílový výsledek. Nápad je pouze jakýmsi impulsem. Co následuje po takové výchozí inspiraci?
Eliška: To je hodně těžká otázka. Záleží na tom, co konkrétně nás inspiruje. Jestli je to třeba tento stůl, se kterým mimochodem právě pracuji na zkouškách nového projektu, tak hledám, co všechno se s takovým stolem dá dělat, zkouším s ním vytvářet různé situace. S Viliamem pak hledáme různé významy a příběh. Otevíráme si při zkoušení co nejvíce možností na všechny směry, jak předmět nebo píseň nebo pohyb ovládnout technicky.
Hanka: Proces zkoušení je poměrně složitý a dlouhý, než se od prvotní inspirace dopracujeme k výslednému tvaru. Vsakujeme do sebe impulsy režiséra, vše se v závislosti na postupu času zkoušení mění, přerovnává, kombinuje. Metodou přímého tahu na branku nepracujeme. Někdy například stojíme před úkolem zahrát určitou situaci jenom jednou částí těla. Přitom cesta může mít mnoho podob: část již vytvořené struktury se vloží do něčeho jiného, nebo vytvořenou strukturu může zásadně ovlivnit využití nové rekvizity a tak podobně.
Eliška: Výchozí inspirace je vždy konkrétní. Například v projektu Sclavi jsme se vypravili na východní Slovensko a inspirovali jsme se životem Rusínů. Slyšeli jsme tedy příběhy a písně od konkrétních lidí, viděli jsme je. Každého pak inspiruje něco jiného, barva hlasu, postoj těla, příběh…a to dál rozvíjíme. Pak přijde režisér a společně začínáme vytvářet prvotní koláž. Po milimetrech se to mění, a tím se do herecké akce usazuje hodně vrstev až k výslednému tvaru.

Někdy mám pocit, že u alternativních typů divadla často forma převažuje nad obsahem. Pro inscenace Farmy v jeskyni však tato samoúčelnost vůbec neplatí. Nakolik je tedy při vaší tvorbě důležitý příběh, rozvíjení určité zásadní situace?
Eliška: My ten příběh na začátku vlastně taky neznáme, není dopředu určený. Příběh vytváříme během zkoušek společně s režisérem a dramaturgem, kteří zároveň s námi různě kombinují a hledají varianty toho příběhu. Přitom se všichni snažíme jen držet původního inspiračního zdroje a tématu, které chceme zpracovat. Bez příběhu by to byla jen prázdná choreografie...
Hanka: My jako herci si také tvoříme vlastní příběhovou linku, ale příběh celku nakonec vytváří režisér. Ale ani to nemusí být definitivní instance, vždyť i divák si spolu s námi může vytvořit vlastní vidění příběhu.
Eliška: Setkala jsme se s tím u Sclavi i u Čekárny. Když si po představení povídám s diváky, někdy mě to až překvapí, jaké si v tom oni nacházejí příběhy. O to nám vlastně jde, aby představení nevyznělo jednoznačně.

Dovedete si samy sebe představit, že byste pracovaly v divadle s repertoárovým provozem s Desdemonami a Oféliemi? Vždyť jste absolventkami běžných hereckých škol, JAMU a DAMU...
Eliška: Obě dvě jsme se kdysi potkaly v divadle v Karlových Varech, takže touto zkušeností jsme si prošly. V tuto chvíli nemám potřebu se do stálého „kamenného angažmá“ vracet. Na druhou stranu by bylo zajímavé, se zkušenostmi, které mám teď, činohru znovu zkusit.
Hanka: Herecká práce je stejná jak v činohře, tak v alternativním divadle, ta se liší jen použitím jiných výrazových prostředků. Koneckonců je možné, že i ve Farmě někdy uděláme činoherní inscenaci. Třeba až se nebudeme moct hýbat... (smích)

Když vás divák sleduje při představení, má pocit, že využíváním vnitřní energie brousíte hranu možností fyzického divadla. To platí jak pro náročnou pohybovou stránku inscenací, tak možná i pro zpěv a další stránky hereckého výrazu. Musíte k tomu mít a rozvíjet nějaké ty předpoklady, hlídat si kondičku, vyhýbat se cukrárnám?
Hanka: Odpověď je možná daná už tím, že žádná vyžlata nejsme... (smích) Je nutná chuť tuto práci dělat, být vytrvalý a odhodlaný, mít trpělivost.
Eliška: Na tom ostatním snad až tolik nezáleží. Každý z nás je trochu jiný typ, každý máme jiné pohybové nebo hlasové dispozice, které se snažíme individuálně i společně rozvíjet. Ale aby sladění fungovalo v rámci celého souboru, je nutný společný trénink, kterým se vlastně v nějaké té kondici udržujeme. Případné omezování a sebekontrola už pak záleží na každém z nás. Na spoustu věcí jsme si museli přijít sami. Nikdo z nás tanec nebo pohybové divadlo nedělal, a tak jsme objevovali i takové triviální věci, jakou je třeba používání chráničů, abysme nechodili s modrými koleny.
Hanka: Jak jste v otázce narazil na pocit diváků, že se pohybujeme na hraně fyzických možností, tak zdání poněkud klame. My jen určitým způsobem pracujeme s vnitřní energií, kterou se snažíme napresovat do okamžiku, ale ven maximum nepouštět. Tím, že maximum zůstává někde uvnitř, navenek už nemusíte tolik vydávat, i když to vypadá, že jdeme na doraz. Kdyby to tak opravdu bylo, tak místo divadla by diváci viděli hysterický trans ukončený smrtí herců... (smích)
Eliška: V tom je dobrý i ten dlouhodobější proces zkoušení, někdy i rok, při kterém si tělo vše zažije, naučí se pracovat s energií tak, aby to vydrželo, naučí se pouštět ven tolik energie, kolik je právě potřeba. Musíme to umět ovládat, což je záležitost právě tréninku. Možná leckoho překvapím, ale my si před vlastním vystoupením celou inscenaci sjedeme, někdy se stávalo, že i dvakrát.

Jaké byly vaše začátky ve Farmě?
Hanka: Já jsem ve Farmě od začátku, a když jsme stavěli první inscenaci Sonety temné lásky, byla to doba velkého hledání. Vždyť jsme všichni přišli jako činoherci. Také režisér Viliam Dočolomanský, přestože už před tím pracoval s fyzickým výrazem, hledal divadelní jazyk a vůbec metodologii práce. Tehdy se poprvé vyjelo na expedici, do Andalusie. Během zkoušení vznikla Farma v jeskyni jako uskupení lidí, kteří se rozhodli v tomto stylu práce pokračovat.
Eliška: Pro mě to bylo odlišné, nastoupila jsem do Farmy až později. Když jsem jako divák viděla Sonety temné lásky v NoD, jen jsem si říkala, že takové divadlo by mě bavilo dělat. Potom jsem o Farmě delší dobu neslyšela, až jsem se s Viliamem Dočolomanským setkala v Karlových Varech, kde spolupracoval na jedné inscenaci. Tehdy mě znovu nadchnul, jak na všechno jde přes hudbu a rytmus. Tím mi jakoby otevřel zcela nový pohled na divadlo.

Co vám dal rezidenční pobyt v Dánsku, v „laboratoři“ legendárního režiséra Eugenia Barby a jeho Odin Teatret?
Eliška: To byl pro nás velmi podnětný festival spojený s workshopem, jenž byl určený výhradně pro ženy a sólové projekty. Mohly jsme tam sbírat inspiraci pro náš nový projekt, o kterém asi ještě bude řeč.
Hanka: Pro to, co děláme, je důležité potkávat nové lidi, zvláště když jsou to takoví profesionálové. Už jen samotný kontakt s nimi je pro nás přínosem. Viděly jsme, jakými způsoby se také dá udělat sólové představení nebo vyprávět příběh. Účastnily jsme se několika zajímavých work demonstration.
Eliška: Bavilo mě sledovat, jak to divadlo funguje, jak ti lidé spolu žijí a pracují. Musím přitom zmínit, že jde o velké profesionály, kteří jsou nabiti zkušenostmi a nemají problém s tím je předat dál. Mnozí z nich jsou výborní pedagogové.

Jak byste charakterizovaly diváka, který přichází na představení Farmy v jeskyni?
Eliška: My nemáme velkou propagaci ani nejsme zas až tak známí, takže si myslím, si, že jsou to většinou diváci, kteří o nás od někoho slyšeli a přicházejí na doporučení.
Hanka: Řekla bych, že jsou to také lidi, kteří většinou vědí, na co jdou, a orientují se v této divadelní oblasti nebo si mezi sebou řeknou, co je zaujalo.
Eliška: Pak máme i diváka „farmářského“, který na stejné představení přichází vícekrát. Setkala jsme se s krásným přirovnáním jednoho z nich, který řekl, že chodit za námi je obdobné, jako když chodíte do galerie dívat se na jeden obraz a pokaždé v něm vidíte něco trošku jiného.

Mění se skladba publika i tím, že Farma v jeskyni je už přece jen známější, i třeba proto, že za rok 2005 získala Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku? Nezačali se v hledišti objevovat spíše zvědavci, co jste zač?
Hanka: Myslím si, že nijak radikálně se skladba diváků nezměnila. Díky té ceně se o nás dovědělo zas o něco víc lidí. To byl jednoznačně pozitivní dopad, který jsme pocítili.

Jak moc se liší čeští diváci a ti v zahraničí?
Eliška: Řekla bych, že se ani moc neliší. Jen možná reagují jinak a na trošku jiných místech. Například jsme to zaznamenali, když jsme ve Španělsku hráli Čekárnu.
Hanka: Je to možná tím, že se snažíme o univerzální výraz, aby na diváka působila především asociativnost příběhu, aniž by tomu musel jazykově rozumět. A to funguje podobně, ať je divák český, španělský, argentinský, korejský…

Farma v jeskyni má za sebou úspěšná vystoupení na celém světě. Kde jste se setkali s nejuznalejším či nejsilnějším přijetím?
Hanka: Asi v Polsku, tam nás mají hodně rádi. (smích)
Eliška: Vzpomínám si na Argentinu, kde jsme předloni hráli Work demo a zpívali v ukázkách z naší tvorby rusínské písničky, mnozí tamní diváci plakali. I pro mě samotnou šlo o velmi zvláštní situaci – jen si to představte – zpívat rusínské písničky v Argentině, na místě vzdáleném tisíce kilometrů, tak daleko od domova. Mělo to v sobě zvláštní sílu.

Jaký je Viliam Dočolomanský režisér? Prozraďte na něj něco.
(smích) Eliška+Hanka: Toho by bylo…
Hanka: Má nás rád… My ho taky. My se všichni musíme mít rádi, jinak bychom nemohli fungovat.
Eliška: No, kromě toho, že je vynikající režisér, také je i výborným muzikantem.

Vstupuje do projektů s jasnou vizí?
Hanka: Způsob jeho práce spočívá spíše v tom, že se nenechává čímkoli omezovat. O to je pak celý proces složitější i delší. Je to režisér, který si nechává otevřené všechny možnosti a snaží se vidět opravdu všechno z možného. Různě to kombinuje, od nás chce zkoušet různé postupy. Pak pomalu v něm ta vize dozrává. Ale abychom si rozuměli, vizi v tomto případě nechápejme jako předem danou strukturu celé inscenace. Je to spíš vize v podobě „tématu“.

Můžete také přiblížit vaši spolupráci s docentkou Janou Pilátovou na projektech Farmy v jeskyni? Co vám přináší?
Hanka: Jana Pilátová s námi spolupracuje jako dramaturgyně, je to velmi zkušená a divadelní práce znalá žena, jejíž pohled je pro nás vždy podnětný. Nechodí sice na každou zkoušku, jen na některé, ale svým asociativním viděním vždy přinese nějakou inspiraci. Všímá si mnoha věcí, o kterých my třeba ani nevíme. Navíc paní Pilátová má v malíčku literaturu, a tak nám doporučuje spoustu zajímavých materiálů.
Eliška: Já bych k tomu dodala, že vedle dramaturgické spolupráce je Jana Pilátová člověkem nahlížejícím do organizační struktury Farmy. Setkala se s mnoha zahraničními soubory, ví, jak fungují, a jsme rádi, když se s námi rozděluje i o tyto poznatky, které se týkají provozních záležitostí. Není pro nás zcela jednoduché existovat, když nemáme stálou budovu a jsme podporováni formou grantů, což do jisté míry znamená stav nejistoty, co bude za rok. Jana nám vlastně pomáhá, aby vše drželo pohromadě i z tohoto hlediska, a my víme, že se na ni můžeme vždy obrátit.

Děláte specifické divadlo, které stojí poněkud mimo tu hlavní záři reflektorů. S jakými největšími problémy se soubor vašeho typu musí v našich podmínkách pro kulturu potýkat?
Hanka: Jsou to samozřejmě ty přízemní problémy, jako jsou finance, budova atd.
Eliška: Také nás trochu mrzí, že ta podpora možná není úměrná tomu, že reprezentujeme Českou republiku v zahraničí, kde Farma získala i nějaká ta ocenění. Kdežto tady v Čechách spíše bojujeme, abychom měli alespoň základní podmínky k profesionální činnosti. Nejde přitom o to, kde jsme co získali za ceny a podobně, chybí nám na zdejší úrovni trocha té reflexe, také s ohledem na fakt, že bychom chtěli v Praze vytvořit rezidenční centrum. Nám podobné skupiny by v něm mohly zkoušet a samozřejmě své projekty představovat divákům, zvali bychom zahraniční umělce atd. To je naším velkým cílem do budoucna.
Hanka: Ale abychom nebyli nespravedliví, máme mnoho příznivců a pomáhá nám spousta lidí, včetně těch tzv. z vyšších úrovní, bez toho by Farma asi nepřežila. Jsme za to upřímně vděční, protože ne asi každému se poštěstí, že může fungovat podobně jako my.

Za pár dní začíná ve Švandově divadle a v prostoru Preslova 9 mezinárodní festival živého umění, který Farma v jeskyni na konci května pořádá. Festival se koná v rámci projektu „Hledání odkazu“. Přivítáte řadu vzácných hostů. Na co byste diváky upozornily především?
Eliška: Mým favoritem je Mariana Sadovska, která bude mít koncert ve Švandově divadle, pak určitě Odin Teatret, jehož herečka Iben Nagel Rasmussen přiveze představení Itsi Bitsi a vlastně půjde o první vystoupení Odinu v České republice! V rámci festivalu se českým divákům představí také jedinečná Charlotta Öfverholm, bývalá členka DV8 Physical Theater, dále soubor korejských bubeníků Dulsori a další umělci a věřte, že všichni jsou úžasní. Doporučila bych případným zájemcům, aby si rychle zajistili vstupenky, neboť hrát se bude v prostorech, které jsou přece jen kapacitně omezené, ať je to Švandovo divadlo nebo prostor v Preslově 9 (který jinak slouží jako zkušebna Švandova divadla, zkoušíme tady i my s Farmou).
Hanka: Já bych doporučila Work Demo Celebration, kde diváci uvidí ukázky z tvroby Farmy v jeskyni a většiny hostů festivalu a také nás dvě v premiéře Miniatur.

Vaše fragmenty Miniatury, jak již název napovídá, budou částí připravovaného většího celku. Prozraďte na závěr něco o něm.
Hanka: Miniatury mají za cíl prezentovat určité sekvence chystané inscenace s pracovním názvem Sklápěcí žena, kterou my dvě připravujeme. Zatím tedy nabízíme ochutnávku a jestli se vše povede, celá inscenace by měla mít premiéru na přelomu listopadu a prosince tohoto roku.

Róbert Nižnik, Hana Varadzinová, p. Šmajda, Eliška Vavříková (z expedice do vesnic na východním Slovensku)