Rozhovor

K vrcholům podzimní sezony patří Pražský divadelní festival německého jazyka. Letos začíná 4. listopadu a vedle inscenací z repertoáru prestižních scén z Berlína, Curychu, Hamburku, Vídně nebo Lucemburku připomene půlkulaté jubileum zakladatele PDFNJ Pavla Kohouta a také Česko-německého fondu budoucnosti, partnera a podporovatele této prestižní přehlídky. O 28. ročníku, německojazyčném divadle a jeho tvůrcích jsme hovořili s ředitelem Petrem Štědroněm a emeritní ředitelkou Jitkou Jílkovou, kteří jsou zároveň programovými dramaturgy.

Co si představit pod letošním mottem selber schuld?
Jitka Jílková: Selber schuld znamená, že si za to můžeme sami, nebo také Dobře ti tak. Zároveň naznačuje překladatelský problém při přípravě titulků. Na německojazyčných scénách se čím dál tím víc stírají genderové rozdíly mezi postavami a germánské jazyky to umožňují, ale slovanské ne. Jakmile jde o příčestí minulé, musí se určit rod a číslo jednotné nebo možné. Překlad slovního spojení selber schuld má tedy řadu tvarů a k programovému obsahu se vztahuje spíše volně v tom smyslu, že si můžeme sami za stav současného světa.

Vypozorovali jste během uplynulého roku nějaké nové trendy v oblasti německojazyčného divadla? Mám na mysli témata, ale třeba i důraz na rovná práva handicapovaných občanů nebo multižánrovost, jako je tomu v případě revue Ophelia´s Got Talent.
Petr Štědroň: Důraz na divadlo jako sociální fórum byl v německojazyčné oblasti vždy velmi silný. Německojazyčné divadlo se snaží zapojovat znevýhodněné, apelovat na sociální stránku našich životů, kriticky rozkrývat mechanismy světa, v němž žijeme. Velmi výrazně sleduje lokální i globální stav světa. Společnost je velmi kosmopolitní a různorodá, v divadle se tedy organicky dostávají ke slovu nejrůznější minority… Neřekl bych ale, že je to trend minulé sezony. Spíše se jedná o dlouhodobý vývoj a pohled na divadlo jako na nástroj společenského diskurzu. Samozřejmě se stále více mluví o katastrofálním stavu planety, o neblahé budoucnosti, potřebě radikálně změnit naše zvyklosti, o konci konzumní, blahobytné společnosti nekontrolovaného růstu. Na druhou stranu vznikají na německých jevištích obrovské inscenace jako zmíněná Ophelia´s Got Talent, které jako by se vracely do megalomanských devadesátých let minulého století – artikulují velké a hluboké myšlenky, ovšem s obřím aparátem.
Jitka Jílková: Berlínská inscenace Ophelia´s Got Talent je pohybové divadlo a zároveň svým způsobem dokumentární. Zahrnuje různé, i dost drastické osobní výpovědi, ale také geniální artistické, pěvecké a taneční výkony, a to vše v ženském obsazení. Jsme rádi, že jsme ji mohli nabídnout alespoň prostřednictvím výletu do Vídně, protože scéna s regulérním bazénem a dvěma akvárii pro aqua performance se staví šest dní, což je v Praze nemyslitelné. Stále více narážíme na technické limity. V dubnu jsme měli sestavený program, ale po letních prázdninách nám vypadly dvě inscenace, protože se opakuje a hlavně prohlubuje problém s prostorami. Pražská jeviště často rozměrově nedostačují a scénografie, respektive light design, je už řízený počítačově a hostující divadla vyžadují stejně nastavení osvětlení jako na domácí scéně, aby mohla přivézt jen ovládací program. Vozit vlastní světla jako dříve by pro ně bylo složité, protože by se pak muselo všechno programovat znovu.

Ophelia’s Got Talent (foto: Nicole Marianna Wytyczak)

Výlet byl velkolepý úvod, ale pojďme k pražskému programu. Zahajovací představení Doughnuts v režii Toshikiho Okady pracuje s tradiční technikou japonského divadla nó, což asi není pro německou scénu typické. Proč jste ji vybrali a jaký ohlas sklízí v Hamburku?
Petr Štědroň: Toshiki Okada je velmi etablovaným režisérem zdaleka nejen v Japonsku. Kromě hamburského Thalia Theateru pravidelně pracuje v německých divadlech Münchner Kammerspiele či v berlínském Hebbel am Ufer. Dokáže propojovat japonskou divadelní tradici s tou evropskou - dalo by se říct, že Doughnuts pracují s prvky evropského absurdního divadla. Inscenace jistě motivicky připomene Čekání na Godota, Okada ale velmi netradičně pracuje s herci. V Doughnuts se každý herec pohybuje ve vlastní choreografii, která vyjadřuje chtění a směřování jeho postavy. Kromě slov se vyjadřují plynulou soustavou téměř tanečních pohybů, pracují s paralingvistikou, vědomou i nevědomou reakcí těla na pronášené dialogy. Celá inscenace má velmi nezvyklý, plynulý temporytmus, odehrává se celá v pohybu na divadelní točně, což ještě podporuje uhrančivá, meditativní, serialistická hudba Kazuhisy Uchihashiho, stálého spolupracovníka Okady. Je to zkrátka nesmírně zajímavé setkávání kultur, které se navzájem oživují a doplňují. Okadův scénický rukopis je naprosto jedinečný, jeho inscenace ale rozhodně nejsou formalistické – mají velmi výraznou výpověď konce jistot, těžko definovatelné prázdnoty. Ostatně název Doughnuts vyjadřuje podle Okady obraz současného světa – velký okraj s prázdnotou v jeho středu. V Hamburku i na jiných německojazyčných scénách je Okada velmi úspěšný – ostatně právě zkouší novou inscenaci v hamburském Thalia Theateru. Jmenuje se No Horizon a bude mít premiéru zkraje prosince.

Doughnuts (foto: Fabian Hammerl)

Opět jste zařadili inscenaci v režii Thomase Ostermeiera z repertoáru Schaubühne Berlín a zároveň jste připravili výstavu Ostermeierovy blízké spolupracovnice, scénografky Niny Wetzel. Lze to vnímat jako nabídku komplexnějšího pohledu na jeden fenomén současného německého divadla?
Petr Štědroň: Thomas Ostermeier je bezpochyby stálicí německé, ale v posledních letech i francouzské divadelní scény - jeho inscenace Dějiny násilí je dramatizací románu Édouarda Louise. Ta divadelní adaptace vznikla ve spolupráci s autorem a - nejen tím - je velmi cenná. Po Hamletovi a Richardu III. se Ostermeier v této práci zabývá tématy touhy, ale také rasismu a xenofobie. Ukazuje jejich prorůstání společností, jedno, jestli tou francouzskou, německou nebo naší. A inscenuje svými typickými výrazovými prostředky – používá živou kameru a projekce k vykreslení situací a dynamiku inscenace podporuje živá hudba. Nina Wetzel je scénografka a kostýmní výtvarnice, která Ostermeiera provází řadu let. V roce 2008 jsme mohli na festivalu vidět Manželství Marie Braunové, kde Nina Wetzel taky vytvořila scénu i kostýmy. Je též autorkou instalací a spolupracuje s celou řadou dalších prvotřídních divadelníků – její tvorba doprovázela dílo Christopha Schlingensiefa. Vystavovala v Centre Pompidou nebo na kasselské Documentě, teď budeme mít možnost vidět její scénografické a další práce na společné výstavě v pražském Goethe-Institutu a v Divadle Na zábradlí. To je opravdu ojedinělé. A navíc povede ve dvoudenním workshopu studenty scénografie pražské DAMU. Myslím, že je velmi cenné, když takto zkušená a ceněná umělkyně předává své umění dál.
Jitka Jílková: V Dějinách násilí jde o příběh francouzského homosexuála, který se seznámí s arabským chlapcem. Napřed se kamarádí, ale pak ho Arab znásilní a chce ho zabít, ale to není ústřední téma. Jde o to, jak reaguje okolí - sestra, policista, nebo lékař, když jim člověk oznámí takový zážitek.
Ostermeierova inscenace v podstatě navazuje na Stud z vídeňského Volkstheateru, který se hraje v temné komoře pro padesát diváků a scénografii doplňuje fotografie a vyvolávání fotografií. Obrazy se noří ze tmy jako útržky paměti – jde totiž o dramatizaci stejnojmenného románu francouzské spisovatelky Annie Ernaux, která v loňském roce obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Autorka se v tomto díle vrací k drastickému zážitku z dětství a ventiluje svůj stud za to, z jakých poměrů vzešla. Oba tituly tedy zpracovávají autobiografické záležitosti.

Dějiny násilí (foto: Arno Declair)

Co se biografií týče, čím vás zaujal lucemburský příspěvek Ve stínu diktatury. Herec René Deltgen, který produkují v Hamburku?
Jitka Jílková: Jde o případ slavného lucemburského herce Reného Deltgena, který byl pohledný a úspěšný. Za druhé světové války začal hrát v Německu a stal se výraznou postavou nacistických filmů. Může se říct, že byl nacisty zneužit, ale rozhodně neměl problém s tím, že pro ně hraje a propaguje je. Po válce za to přišel o lucemburské občanství. Text hry, která se původně jmenuje Kluk z Esche, napsali Frank Feitler a Kristof van Boven - herec, který hrál loni v Richardovi III. řadu rolí včetně Lady Ann. Deltgenův příběh se tak dá přirovnat k příběhu Lídy Baarové. Představitelé Luc Feit a André Jung, oba Lucemburčané a výteční slavní herci, teď rozebírají, jakou zodpovědnost má herec v podobné situaci.

Ve stínu diktatury (foto: Patrick Galbats)

Cenu Josefa Balvína získala protinacistická Trilogie Čekárna Divadla X10, válečná témata v tomto ročníku opět rezonují. Odrazí se v programu i téma války na Ukrajině a pokud ano, čím jste se řídili při výběru?
Petr Štědroň: Válka na Ukrajině je děsivost přetrvávající stovky dnů a německá divadla na ni reagují trvale a velmi intenzivně – ať už je to rezidenčními pobyty ukrajinských tvůrců, herců, umělců nebo apely na nesmyslnost válečných konfliktů. V Divadle na Vinohradech uvedeme inscenaci Venku přede dveřmi, text Wolfganga Borcherta, který vznikl z děsivé deziluze po konci druhé světové války. Ukazuje hrůznost války jako takové bez ohledu na to, kde se odehrává. Na jeviště Berliner Ensemble tuto hru převedl zkušený režisér Michael Thalheimer. Je to obžaloba lidského násilí a jeho důsledků. Asi to sem nepatří, ale Thalheimer má velmi osobní vztah k ukrajinské válce – jeho žena je Ukrajinka – a v působivé scénografii Olafa Altmanna se s herci tohoto slavného berlínského divadla ptá, jakou odpovědnost nese každý z nás za války, které se odehrávají zdánlivě kdesi venku, přede dveřmi. Co nastává po válce, jak se válka ničivě vpisuje do následujících generací.

Český divák tak bude mít srovnání s inscenací Moje říše je z tohoto světa, kterou na Borchertovy texty připravil ve Studiu Hrdinů dramatik a režisér Miroslav Bambušek…
Jitka Jílková: Borchert byl od počátku zásadní bod našeho programu i proto, že večer věnujeme Česko-německému fondu budoucnosti, který letos slaví 25 let od svého vzniku. Když jsme ve 3. ročníku PDFNJ přišli o největšího sponzora a vypadalo to, že skončíme, fond zachránil situaci a po celou dobu je jednou z našich největších opor. Co se týče inscenace, ta je oproti té drsné Bambuškově mnohem jemnější a dojemnější a hlavní mužskou roli hraje žena. Řekla bych, že jde o kontrastní pojetí.

Venku přede dveřmi (foto: Matthias Horn)

Ještě významnějším výročím jsou 95. narozeniny spisovatele, dramatika a zakladatele PDFNJ Pavla Kohouta. Proč je oslavíme hrou Sex v Divadle na Vinohradech?
Jitka Jílková: Tuto aktovku jsme měli na mysli už od počátku a zamýšleli jsme ji uvést jako scénické čtení. Pavel Kohout ovšem okamžitě navrhl inscenaci ochotnického spolku Žumpa, protože se mu v jejich podání líbí. Byla to jeho volba a my jsme ji velice rádi přijali. Na předscéně Divadla na Vinohradech ji uvedeme proto, že je to divadlo jeho života a srdce. Název Sex (jako šest) odkazuje k aktérům, kteří tam vystupují. Jsou to disidenti, signatáři Charty 77, Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Karel Kosík, Ludvík Vaculík, Václav Havel a Pavel Kohout. Hru napsal v momentě, kdy podepsali petici za propuštění politických vězňů. Je to laskavá parodie na Kohoutovy blízké přátele a jejich organizační schopnosti. Ve hře chystají v zemljance vyhození vlaku do povětří. Je to jedna z nejvtipnějších věcí, které Pavel Kohout napsal.

Sex (foto: Jaroslav Kodeš / Ester Šebestová / Jakub Janco)

Vůbec poprvé jste přivezli inscenaci režiséra Christophera Rüpinga. Přiblížíte jeho režijní rukopis?
Petr Štědroň: Jsem moc rád, že se nám to letos konečně podařilo, snažíme se o to už několik let, ale rozhodně to není snadné. Jevištní práce Christophera Rüpinga bývají velmi komplexní, vázané na místo vzniku, na kontext města či divadla, a také technicky náročné. Rüpinga zatím asi nejvíce formovalo jeho období v Münchner Kammerspiele pod vedením Matthiase Lilienthala, skvělé inscenace předvedl ale i v Bochumi. Vloni jsme byli velmi blízko možnosti přivézt právě z Bochumi jeho scénické zpracování Danteho Božské komedie Nový život. Po dlouhém hledání technického kompromisu to nakonec bohužel zmařila technická neproveditelnost. Čím dál častěji totiž narážíme na technickou propast mezi německojazyčným divadlem a vybavením a dispozicemi pražských divadelních domů.
Ale zpět k Rüpingovu rukopisu. Vlastně se dá velmi těžko popsat, protože vždy hledá neokoukané, vyhýbá se své vlastní, typické estetice, pokaždé hledá velmi rozdílné formy a koncepční přístupy. Úžasná byla jeho inscenace Brechtových Bubnů v noci v Mnichově, kdy dokázal tento text a Brechtovo dílo zcela nově a současně přečíst. V Mnichově inscenoval i svůj velkolepý desetihodinový opus Dionýsos město, v kterém staví divadlo do role společného fóra, místa nás všech. Ve své práci se mimořádně soustředí na herce, jejich projev, jejich přirozenost v kontrastu s nánosy interpretace. Rüpingovi ještě nebylo čtyřicet, jeho inscenace už byly pětkrát pozvány na Berlínské Theatertreffen, stal se režisérem roku – je to zkrátka v současné doba jedna z nejzajímavějších osobností německojazyčné režie. A zanedlouho uvidíme v Praze na Nové scéně dvakrát jeho inscenaci Puzení. Po pětadvaceti letech od vzniku se Rüping vrací k texu Sarah Kane, scénickému tvaru podobnému mnohohlasé básni, a Wiebke Mollenhauer, jedna z hereček na scéně, byla za svou roli v této inscenaci zvolena herečkou roku, i když pronese jedinou větu. Rüping ji dovedl k mimoslovným výrazovým prostředkům, vyjadřuje se hlavně mimikou, pohybem, svou zvláštní energií – je to velmi silný zážitek.
Jitka Jílková: Jedním z důvodů, proč je herečka Wiebke Mollenhauer ochotná v Praze hostovat je, že si tu během představení může jako otužilec jít zaplavat do Vltavy (v Curychu se koupe v Curyšském jezeře). Diváci ji budou sledovat v přímém přenosu, na děkovačku už ovšem přijde „live“.

Puzeni (foto: Orpheas Emirzas)

Proč jste rámci druhého ročníku Open Call vybrali studijní projekt Leny Reißner z hamburské Hochschule für Musik und Theater?
Jitka jílková: Letos se nám přihlásilo 38 inscenací, o šest více než vloni, a úroveň byla ještě lepší než minulý rok. Přesto jsme se celkem rychle shodli na velice vtipné hříčce Odysseus si kupuje koně aneb Jak jsme se stali hrdiny, která si s ironií až drzostí bere na mušku mužský způsob vyprávění o vlastních hrdinských činech. Uvedeme ji v divadle DISK.