Rozhovor

Divadelní prostředí, díky své mamince, zná od dětství. A nakonec se v něm našel i on. Již během studií hostoval v ND v Praze, po škole hrál v divadle Metro, spolupracoval s Černým divadlem Františka Kratochvíla a pak byl dvanáct let v plzeňském Divadle J. K. Tyla. V současné době spolupracuje s pražským Pantheon Production a s Divadlem Evy Hruškové, Jana Přeučila a Zdeňka Rohlíčka. Na svém kontě má Zdeněk Rohlíček již řadu rolí, ale tou nejkrásnější, jakou si mohl přát, je pro něj role otce dvou dětí.

I když se vám divadelní prostředí již v dětství líbilo, jelikož jste díky své mamince trávil hodně času v divadelní šatně, jako malého kluka vás to vůbec na scénu nelákalo, protože jste se styděl. A to jste hrál na klavír, trubku, bicí, zpíval ve sboru, hrál loutkové divadlo. Čím jste chtěl být? Jak vzpomínáte na svá klukovská léta?
Na dětství vzpomínám velice rád a s radostí. Klukovská léta jsem trávil nejraději na tátově chatě v Poděbradech, u strejdy v Krkonoších, či v Babiččině údolí. Tím pádem jsem si pěstoval lásku k přírodě, která mi vydržela doteď. I když jsem byl jako dítě spíše extrovert, nenapadlo mě, že bych se někdy herectví věnoval na profesionální úrovni. Chtěl jsem být pilotem, či potápěčem. Jelikož je naše celá rodina hudebně založena, i já jsem docházel do školy umění na hudební nástroje, či zpěv. Možná, kdybych se tomu věnoval více, mohl ze mě být profesionální muzikant.

Co nakonec rozhodlo, že jste nakonec šel na Státní konzervatoř v Praze, kde jste vystudoval hudebně-dramatický obor?
Jedním z důvodů, proč zrovna tato škola byl, že se zde neučí matematika. To říká spousta studentů herectví. A ani mně tento předmět na základní škole zrovna nepřirostl. Ale slyšel jsem, že existují i tací lidé, co matematiku milují. :)

v inscenaci Chlap na zabití

Již během studia jste spolupracoval s různými divadly a díky panu profesoru Františku Laurinovi, který vás učil na konzervatoři, jste měl možnost jako student hostovat v ND v Praze v inscenaci Pašije a zahrát si po boku Věry Galatíkové, Radovana Lukavského či Josefa Vinkláře. Jaké to bylo hrát ve Zlaté kapličce vedle takových hereckých osobností?
To, že náš ročník pan profesor František Laurin doporučil k hostování v ND, bylo pro mě veliké štěstí a zkušenost. Tehdy jsme si to asi úplně neuvědomovali. Ale komu se poštěstí být na jevišti s takovými velikány? Co jméno, to osobnost. A zrovna v Pašijích byla celá plejáda. Vždy jsem se na představení těšil. Jednou se mi stalo, že jsem sledoval pana Lukavského s takovým zaujetím, že jsem zapomněl mluvit. A po představení jsme byli šťastní, když nás třeba pan Postránecký pozval v Osvěžovně ke stolu a mohli jsme při popíjení „bazénu“ (vinný střik do půllitru) hltat jeho vyprávění.

Po škole jste hrál v divadle Metro, kde jste si zahrál po boku Stelly Zázvorkové. Spolupracoval jste s Černým divadlem Františka Kratochvíla. Pak jste byl dvanáct let v plzeňském Divadle J. K. Tyla, kde jste ztvárnil přes padesát rolí různých charakterů. Do svých komedií vás obsadil plzeňský režisér a autor Antonín Procházka. V současné době spolupracujete s pražským Pantheon Production a hrajete v komediích Chlap na zabití nebo Ráno poté. Čím je pro vás divadlo?
Divadlo mám velice rád. Jak se říká. Je to magický prostor. Baví mě na tom, že se to děje teď a tady. V Plzni jsem toho během dvanácti let odehrál hodně. Různé žánry, na velké, či malé scéně a samozřejmě i venku pod plzeňským nebem. Plzeňské angažmá mě toho hodně naučilo a bylo dobré nejen pro to, abych se tzv. vyhrál. Dalo mi mnoho zkušeností, přátel a kolegů, na které vzpomínám s radostí a úsměvem. Nyní jsem na volné noze. Člověk je pánem svého času, ale je pravda, že se musí o svůj diář starat. S Pantheon Production hrajeme jak v Praze, tak po celé ČR. I zde mám kolem sebe skvělé kolegy a mohu říct, že i kamarády.

v inscenaci Ráno poté

Již nějakou dobu jezdíte spolu s vaší maminkou Evou Hruškovou po různých koutech naší vlasti, kde malým i velkým divákům přinášíte radost v podobě vašich divadelních představení (Pražské pověsti aneb Pohádky ze staré Prahy, Čert a Káča, Šípková Růženka, Řecké báje nebo Legenda o hvězdě), které jsou kombinací činohry, loutek a muzikálu. Spolupráci s maminkou berete jako odměnu, jelikož je velká profesionálka, která se dětskému publiku věnuje řadu let a společná práce vás oba baví. Připravujete nové představení? Máte vy sám nějaké oblíbené?
Ano, je to tak. Role jsem podělil po Honzíkovi Přeučilovi a jsem šťastný, že tuto štafetu mohu nést dále. Společné hraní s mamkou v našem rodinném divadle „nejen pro děti“, mě baví moc. Baví mě na tom, že se kombinuje činohra, písně, loutky… Se zdravou skromností mohu říct, že jsou naše představení kvalitní, profesionální a nepodbízivá. A chceme, aby každé bylo na té nejvyšší úrovni. Jak po hudební, textové i herecké. Zapojujeme dokonce i samotné diváky, kteří se stávají součástí děje. Je to hezký pocit, když vidíte, kolik jich chce hrát s vámi. Celý náš repertoár mám rád, ale třeba Pověsti české aneb Pohádky pod Řípem, či Čert a Káča jsou velmi oblíbené i divácky. A nyní připravujeme pohádku o Kašpárkovi, kterou napsal básník pan Jiří Žáček a hudbu složil Jakub Přibyl a krásné loutky jsou práce výtvarníka Jaroslava Doležala.

s maminkou Evou Hruškovou a loutkami z různých představení a pohádek

Svoji povinnou vojenskou službu jste absolvoval v Hudebním divadle v Karlíně, kde jste pomáhal zvukařům a od těchto mistrů jste se hodně naučil a nabyté zkušenosti se vám hodí při ozvučování vašich představení i různých hudebních akcí, které ve volném čase zvučíte. Dnes je to váš koníček. A co další koníčky, máte na ně čas?
Byl jsem poslední ročník, kterého se týkala vojenská docházka a jako jediný z ročníku jsem nedostal modrou knížku. Já nastoupil do HDK ke zvukařům a samozřejmě jsem netušil, jak tuto zkušenost za další roky zúročím. Zvučím moc rád. A jakou mám velkou radost, když mi zpěvačka řekne, že byl nádherný zvuk! Že byl tak skvělý, až měla pocit, že umí zpívat. (směje se) Mým velkým koníčkem je windsurfing, příroda a moje rodina. Většinu volného času tedy trávím se svými nejbližšími.

V soukromí jste tatínkem dvou dětí – nevlastního syna Matyáše a dcerky Ely. Čím vás obohatila role otce? Vedete své děti také k umění?
Role otce je pro mě ta nejkrásnější role, kterou jsem si mohl přát. Otcovství si užívám a až nyní díky dětem vidím, jak ten čas letí. Ty pokroky naší 6leté dcerky Ely jsou velké. Matyáš nás všechny přerostl během chvíle a jeho vášeň je basketbal. Elinka chodí na balet, učí se na klavír a krásně zpívá. Musím říct, že vše si vlastně vybrala tak nějak sama přirozeně. A jelikož je moje milovaná manželka Libuška i skvělá máma, mohou se od ní přiučit jak děti, tak i já.

Více informací o Divadle Evy Hruškové najdete na www.divadlonejenprodeti.cz.