Jerman

Zdařilá Balcarova dramatizace utopického románu o návratu Hitlera do současného Německa. Zinscenováno klasickým způsobem v komorním formátu s jednoduchou scénografií, doplněno výbornými uvěřitelnými dotáčkami, které prezentují televizní zpravodajství (zahrála si sebe i paní Drtinová). Představení má ve svém průběhu vzestupnou tendenci, do přestávky je to čistá nezávazná komedie, když pak po přestávce začínají brát Hitlera postupně všichni vážně začíná mrazit v zádech a publiku už se tolik smát nechce. Zdařilá snaha i o přesah k současným českým politickým poměrům. Divadlo, které baví i varuje.

Inscenace je nezdařilým politickým divadlem, které má s Machievelliho Vladařem (s vyjímkou několikaminutové zpěvní deklamace výňatku z textu v závěru) velmi málo společného. Skutečnými autory se zdají být režisérka Klimešová a dramaturg Erbes, přestože veškeré materiály MDP (web, tištěný program) uvádějí pouze "podle Niccola Machiavelliho". Divák, který si neudělal "dramaturgickou přípravu", se může ptát, jestli přišel na správné představení. Přes snahu party mladých absolventů KALD DAMU je to velmi nudná podívaná s křečovitou snahou něco sdělit o světě ale divadlo samo zde přišlo zkrátka.

Umně napsaná situační bláznivá komedie z prostředí divadla o často nenávistném vztahu herců ke kritikům. Spousta gagů a narážek na české (nejenom divadelní) reálie a konkrétní osoby (historické i současné). Nevím kolik procent dněšních diváků ví, kdo byl Hilar a Kvapil, a ne každý zná podobu dnešního ředitele Národního divadla, přesto se vyprodané hlediště skvěle baví. Vždyť režie je velmi srozumitelná a prvoplánová se špílcy zavánějícími silně bulvárem. Ve Švandově divadle toto naštěstí není pravidlem, tak pro jednou proč ne, řachačka, která naplní kasu.

Ivan Vyrypajev je nejvýraznější osobností ruského "nového dramatu", ceněný i mimo Rusko, a často inscenovaný v Čechách. Nesnesitelně dlouhá objetí patří k novějším hrám psaným na zakázku evropských divadel. Jímavý obraz o setkání čtyř mladých lidí z různých koutů světa hledajících smysl své existence a snažících se překonat citovou vyprázdněnost. Děj nabývá postupně stále více psychadelické formy, až na hranici srozumitelnosti. Mé první setkání s "off" souborem Distheatranz, mladí neokoukaní talentovaní herci, nápaditá režie a citlivý hudební doprovod dvěma muzikanty. Bravo.

Dianiškova hra se volně inspiruje osudem známé transsexuální prvorepublikové atletky Zdeny Koubkové. Podobně jako v Mlčení Bobříků (Divadlo Pod Palmovkou) autor i zde osvědčil, že je schopen uchopit závažné téma a interpretovat je odlehčenou až kontraverzní optikou. Výborně vystižená národovecká atmosféra První republiky a přesvědčivý Jakub Burýšek v hlavní roli transsexuála. Tomáš Dianiška svojí invencí patří jednoznačně k nejzajímavějším tvůrcům současného českého divadla. Psáno z pražského pohostinského představení v Dlouhé, kde publikum odměnilo "Bezruče" potleskem ve stoje.

Komorní tragikomedie o sociálním inženýrství k snížení populace penzistů, z které mrazí. Režisérovi se podařilo evokovat atmosféru tradičního Japonska a vést mladé herce k uvěřitelnému ztvárnění disciplinovaných seniorů smířených se svým osudem. Krátké představení, které ale přesto diváka zaujme.

Vydařená divadelní adaptace Havlíčkova románu mapující vzestup a pád mladého ambiciozního muže, který se přižení do rodiny, kde je všudypřítomný šílený strýc a následně duševní chorobě podlehne i jeho manželka. Režisér Františák zde opět prokázal svoje kvality. Výborně využívá originální scénografie s otáčejícím se proskleným "akváriem". Solidní herecké výkony představitelů manželské dvojice (P. Konáš, P. Tenorová), bravo M. Kačmarčíkovi za strýce a jaké potěšení vidět paní Málkovou stále ve výtečné umělecké i fyzické kondici. Jistě jedno z nejlepších představení na scénách MDP.

Tato inscenace-performance se těší oblibě kritiky (Cena Divadelních novin za alternativní divadlo 2018-2019). Z mého pohledu zde však forma zcela přebíjí obsah veršů. Nemyslím tím Dohnalovu hudební služku, která verše citlivě doprovází, ale samoúčelný mumraj na jevišti třech postav (420People) kombinující výrazový tanec a zvukové projevy s gastronomickými vložkami (příprava omelet na jevišti, pojídání ústřic). To vše bez jakékoliv souvislosti s textem. Jaké zklamání po komorních niterných Soukromých rozhovorech podle Bergmana od stejného souboru, kde méně. rozhodně znamenalo více.

Hana Burešová, tentokrát jako host v Brně, ukázala opět, že stále patří k špičce mezi českými a moravskými režiséry. V představení bez modernistních kejklů se opírá o výborné herce, které vede k lehce karikaturizujícímu projevu, Inscenace s rysy divadla na divadle má spád a švih. Jen v poslední třetině téměř tříhodinové inscenace při multiplikaci zápletek tempo trochu slábne. Havlova hra v pojetí Burešové je nesmírně zábavná, s aktualizujícím přesahem. Jen ten opilec byl zbytečně trochu navíc. Psáno z pohostinského představení v Divadle v Dlouhé.

Originální adaptace Dostojevského románu často inscenovaného na českých scénách. Využitá herecká příležitost pro Aleše Bílíka jako knížete Myškina, najivního idealisty uorostřed cynické vyšší společnosti. Khekovo režijní vedení jej ukazuje jako slabocha, neschopného se v závěru rozhodnout mezi dvěma ženami. Naturalistický obraz dekadentních horních vrstev Ruska je výmluvný a dává tušit běsy, které se později zmocní celé země a způsobí rudý požár s následky pro celou Evropu. Inscenace v druhé polovině se stává až příliš zkratkovitou a ne zcela přehlednou 65 %.

Nelehkého úkolu převést Gombrowitzův román na scénu se zhostil tandem Buraj/Kačena o něco úspěšnějším způsobem než v případě jich adaptace Frischova Stillera v Studiu Hrdinů. Maximálně je využit princip live cinema s kameramany na scéně, až místy má divák dojem, že je spíše v kině než na divadle. Zaujaly herecké výkony Pavelky, který si vyhraje s textovými novotvary, a Bouškové v rolích majitelů penzionu. Inscenace se však stává postupem času stále temnější a méně srozumitelnou, trvá bez mála dvě a půl hodiny bez pořestávky, divák v závěru stěží ví o čem se hraje a těší se hlavně až to skončí.

Recenze Hrdinové a Švejdy (viz zde Recenze/blogy) mi mluví z duše. Opět u Friče nesrozumitelná a samoúčelná forma zvítězila nad obsahem a efektní finále to nezachránilo. Jan Frič se osvědčil jako výborný režisér současné české dramatiky: Velvet Havel (Zábradlí), Mlčení Bobříků (Palmovka), Dotkni ye vesmíru.., Návštěva (NS ND), ale když sáhne na klasiku je dojem rozpačitý: Oblomov (Zábradlí), Faust, Misantrop a nyní Oidipus (ND). Křečovité pokusy o posun a aktualizaci s nápady, které chápe snad jen jeho inscenační tým. Není asi nejšťastnější uvádět takovýto spektákl na jevišti Zlaté kapličky.

Tříhodinová epická freska z konce carského Ruska. Realisticky pojaté představení s na dnešní poměry nebývale velkým počtem herců. Inscenace přiblíží divákovi dnes již zapomínanou kontroversní postavu důvěrníka carské rodiny Rasputina, kterého přesvědčivě ztvárnil L. Špiner v polohách oscilujících mezi mystikou a poživačnou prostopašností. Psáno z pohostinského představení v Praze v Dlouhé.

Při hodnocení tohoto kusu je těžko se oprostit od srovnání s filmem z 2003 s tehdy mladou Aňou Gaislerovou v hlavní roli. Hlavní hrdinka a inscenace MDP za bez mála 8 let od premiéry sestárly a Pacoláková je o něco méně uvěřitelná než hrdinka filmových Želar. Khek režíruje kus formou. zkratkovitých rychle se střídajících obrazů podobně jako v Čapkovi, kde to ovšem funguje lépe. Do přestávky to vcelku jde, ale v závěru se to stane ne zcela srozumitelné pro toho, kdo nezná literární předlohu nebo neviděl film.

Koncept rozhlasové hry reportáže, kde se pátrá o mýtické ostravské kapele Proton z šedesátých let. Nepoučenému divákovi nebude jasné, co jsou reálie a co je fikce a to dává inscenaci velké kouzlo a vtip. Přestože herci sedí po většinu představení u pultů s mikrofony jako při čtení v rozhlase, video projekce oživují atmosféru a kus má velkou divadelnost. Téměř detektivní fantaskní pátrání udrží pozornost diváka od začátku do konce. Výborně napsaná původní česká hra, zrežírovaná s velkou invencí. Bravo Cihlář a Marek.

Hra složená víceméně z fantasmagorických křížících se monologů třech žen z nejnižších společenských vrstev. Schwabův text (výborně přeložený) je hrubý, místy obscénní, u Mariánky vyloženě nechutný a přesto nesmírně poetický. Usilovná výpověd těch prostých žen o jejich snových představách dává myslet na lidové vypravěče v povídkách Hrabala. Ne zcela srozumitelné využití kostýmů v závěrečném obrazu představení, ale vcelku velmi povedené. Psáno z pohostinského představení ve Studiu hrdinů v Praze.

Čtyřicitka Sonetů inscenovaných na polokruhové chodbě obstarožního hotelu plného dveří nápaditě využíváných. Desítka herců, tři trojice z různých epoch a sociálních vrstev a tajemná černá dáma Sonetů (M. Turková), která prochází celým představením. Silně režisérské divadlo typické u SKUTRů: kontrastující kostýmy a líčení, přemíra gest a pohybů, expresivní mimika, ne vždy srozumitelné, mnohdy samoúčelné, ale podmaňující. Ten mumraj na jevišti však místy až přebíjí text, jako by byl navíc. Řetězení rychle se střídajících obrazů, představení nutno vidět několikrát, aby bylo možno vše vstřebat.

Perfektní zábavné představení pro ne zcela malé děti, kde se i dospělí dobře baví. I když babičku si nakonec vezme moře je to pozitivní podívaná a písničky tomu dávají šmrnc a lehkost. Herci muzicírují a zpívají jak se to umí jenom v Dlouhé.

Expresivní nápaditá Špinarova režie, využití prázdného jeviště, práce se světly, kontrastující kostýmy sester, nafukovací balónky-písmena, podtrhování herecké akce bycími nástroji. Tragikomický obraz rozkladu velkoburžoasní rodiny, kde "geniální" šílenec (Rašilov) terorizuje své dvě neúspěšné sestry (Stivínová, Juřičková), herecké výkony hodné ND. K pochopení volné souvislostí s historickou postavou logika Wittgensteina doporučuji si předem přečíst obsažný program. Nechápu ovšem proč při opuštění původního titulu hry jsou v programu jména postav zachována jako Ritter, Dene, Voss?

Po Pankráci 45 na téma kolaborace za druhé světové války další úspěšný "neveselý" kus Martiny Kinské evokující naši nedávnou historii, tentokráte spoluptráci s komunistickou Státní bezpečností. Uvěřitelý reprezentativní příběh díky perfektní znalosti reálií práce STB druhého autora Radka Schovánka, specialisty na archivy Ministerstva vnitra. Na diváka, který pamatuje bývalý režim, dýchne známá mrazivá atmosféra toho, co jsme tady žili před převratem. Viníci zůstali nepotrestáni, užívají si penze a rodiny, na kterých se StB podepsala, si nesou stignata dodnes. Zasloužilý počin proti zapomínání.

Velmi vtipné a trefné,lehký odpočinkový kus zvládnutý s bravurou

Alternativní divadlo par excellence, performance s výborně odkoukanou atmosférou Shromáždění Společenství vlastníků jednotek, současně k smíchu i pláči při pohledu na lidskou malost. Další vynikající spolupráce Jiřího Havelky s Vosto5 mimo tradiční divadelní prostor v návaznosti na úspěšnou Dechovku.

Po slibné první třetině inscenace s "švýcarskou atmosférou", kdy se akce herců prolíná s video projekcemi, následuje změť scén, které navzájem jenom málo souvisejí. Bez znalosti Frischovy literární předlohy divák pouze velmi matně tuší o co vlastně jde. K Hrdinům chodí spíše intelektuálně orientované pulikum, ale co je moc to je moc, rozpačitý potlesk na konci představeni naznačoval, že jsem nebyl zdaleka jediný, kdo z inscenace málo pochopil.

Po neúspěšné inscenaci Lasky a informace se tato další režie Petře Tejnorové na Národním povedla. Úspěšná snaha o setření hranice mezi herci a publikem, kdy vše se odehrává na jevišti před prázdným hledištěm a herci se vyskytují i mezi diváky. Kolekce výborných stand up(ů), vtipných ale vždy s hlubším smyslem v podání vynikajících herců. Vytknout lze pouze to, že v závěru to jaksi nemůže vzít konec (téměř dvě hodiny bez přestávky je dlouhé představení) a něteré postranní efekty se jeví jako samoúčelné.

Vyrypajev je nejvíce uváděným současnýn ruským dramatikem na evropských scénách, a je nejznámějším představitelem postsovětského "nového dramatu". Tato hra premierovaná v roce 2012 patří mezi pozdější kusy autora psané hlavně pro západní publikum (jména osob a další reálie) a Rusko snad může připomenout pouze permanentní opilost všech osob. Jedná se o soubor etud, které v první polovině jsou hlavně opileckým blábolením, po přestávce se postavy přeskupí a náhle vyvěrají výpovědi s hlubšími motivy jako Bůh či láska a diváka občas až zamrazí. Dobře zvládnuté představení, stojí jistě za vidění.