Jan Vorlíček

Do 70 minut se podařilo naštosovat velké množství scén ze života sourozenců Mannových na půdoryse dějinných reálií během několika desetiletí. Všechny se podařilo díky expresivnímu herectví plného neutuchající energie obou aktérů vyjádřit s nevídanou přirozeností a lehkostí. Jen mi těch otevřených témat přišlo na menší rozměr inscenace zbytečně moc. Mnoho z nich by si zasloužilo navrtat trochu důkladněji.

Tomáš Ráliš u mě po čase znovu zabodoval. Předlohu jsem neznal a možná o to více na mě zapůsobila metamorfóza hrůz válečných do hrůz niterních a partnerských. Láska, vděčnost, svoboda i manipulace mají jen jeden význam a je jedno jestli si s nimi zahrává vůdce ovládající masy nebo jedinec vůči milované osobě.
Herecky mě mimořádně zaujala Marie Anna Myšičková, která z druhé poloviny vytvořila strhující podívanou.

Skvělý text přenesl na vinohradská prkna Martin Čičvák velmi působivě. První půlka byla možná trochu ukřičenější, ale načrtla kontury mnoha podivných postaviček obývajících tento svět. Druhá půle již patřila jen Ondřeji Brouskovi, který inscenaci přinesl potřebný přesah a katarzi.
Herecky skvělý i Marek Holý, Jan Vrbacký a Erik Zabrucký. Velmi povedené a atmosféru dokreslující byly i rozličné hudební motivy interpretované harmonikářem přímo na jevišti.

Představení na mě působilo jako gangsterský díl Simpsnů, který napsal René Skalský a byl inspirovaný životem Franty Jetela. To, že se to jmenovalo Hříšní lidé města pražského a většina sálu přišla na Vacátka, jsem hlavně v druhé půli úplně zapomněl. A možná to není špatně. Kdybych na to zapomněl ještě dříve, mohl jsem hodnotit i výš. Jenže předsudky a hlavně soucit se starším pánem, který o holi skutečně přišel na prvorepublikovou moudrost a nadhled policejního rady, mi to nedovolil.

Celkové vyznění inscenace u mě zachránila poslední scéna, která zopakovala tu první, a v kontextu všeho predešlého přinesla nečekanou sílu.
Do té doby musím přiznat, že ač se řešilo velmi vážné téma, povětšinou se mnou kvůli poměrně předvídatelným, schématickým a dosti se opakujícím dialogům dění na jevišti moc necloumalo.
Herecky byla inscenace vyrovnaná až na postavu Raye, která mi přišla nevýrazná a mdlá.

Během 5 dnů jsem shlédl na dvou velkých scénách dvě adaptace známých českých literárních děl, které byly později i zfilmované. Zatímco Petrolejové lampy s minimem dramaturgie a invence převedly jednotlivé kapitoly do divadelních obrazů, na dramatizaci Farářova konce je vidět jasná koncepce, a to počínaje posunem textu do současnosti, a konče propracovanou scénou a vedením herců. Vznikl tak ucelený obraz jedné vesnice plné obyčejných lidských projevů, které nerozsoudí ani Bůh, ani farář bez ohledu na svou pravost.
Mám rád, když na jevišti vše ladí a vše se spojí v autentický zážitek.

Inscenace naprosto zbytečně těkala mezi velkým množstvím rozličně zajímavých a důležitých scén. Myslím, že předloha vyžaduje trochu komornější, citlivější a propracovanější pojetí. Takto jsem ani nemohl úplně docenit nasazení a technicky velmi náročný výkon Patrika Děrgela, protože mi stále něco odvádělo soustředění od příběhu Pavla a Štěpy.

Je mi to moc líto, obdivuji každou tvůrčí snahu se vyjádřit, jenže toto představení zabil text obsahující velké množství odfláklých dialogů plných vycpávek a klišé. Jednotlivé scény se navíc nepodařilo spojit v ucelenou výpověď popisující anatomii vztahů. Vše skončilo po scéně, po které by mě to ani ve snu nenapadlo.
Určitě některé scénické nápady s využitím kamer byly zajímavé, ale to je asi tak vše, co lze na jinak krásném podvečeru na štvanickém ostrově hodnotit pozitivně.

Tříhodinové představení odehrané s rychlostí 2,5x, které je z počátku velmi těžké uvnímat, ale když se divák naladí na zběsilý průlet Eddyho životem, smíří se s tím, že nedokáže nechat naplno doznít každé slovo vyřčené na jevišti, dostane velmi přesný obraz členů Eddyho rodiny a inscenace mu přinese silný zážitek.
Moderní a Tomášem Daleckým naprosto geniálně zahraná inscenace, která patří do té kategorie, kterou si chce dát divák ještě jednou (stalo se a přidávám 10 %), protože moc dobře tuší, že v ní je skryto více než napoprvé navnímal.

Vojenské a herecké cvičení plné vtipných, chytrých a svižných etud, které se nepodařilo vypointovat.

Neskutečně podmanivá smršť rozličných podnětů, které působily na diváka jinak než je v divadle běžné. Mně osobně zážitek zkazil špatný výběr vstupenky, protože jsem celé představení koukal skrze dirigenta. A u takového představení to plnému oddaní se dění na jevišti vadí.

Nejsem obecně moc fanda muzikálů, ale tento je téměř dokonalý. Scéna, práce se světly, sólová i sborová pěvecká čísla do sebe zapadají profesionálně přesně. Přesto já se zkrátka nedokážu do příběhu vžít. A to ani při scénách, kdy téměř všichni kolem otírají slzy dojetí. Zpíváná slova nade mnou asi nikdy nebudou mít takovou moc, ale i tak bych jel do Brna na Bídníky zas a znovu.

Velmi milé překvapení. Podle anotace hry i prvních minut jsem se bál sticomového uchopení a přílišného samoúčelného karikování, ale míra nadsázky byla trefena téměř naprosto přesně a hlavně byla mistrně prokládána vážnými scénami. Závěrečná scéna tak vynikla až do mrazivých rozměrů. Markéta Holcmanová podala v náročné roli téměř dokonalý výkon.

Příběh je trochu mělčí než jsem doufal, ale skvělá Elizaveta Maximová mu dala dokonalou přirozenost a autenticitu. Díky jejímu herectví jsem soustředěně hltal každé slovo a byl připravený na to, že dojde k nějaké hlubší sondě. Jenže herecký výkon zde text trochu převýšil.

Jednoduchý, obyčejný, ale důvtipně napsaný text, který díky dvěma bardům českého divadla divák slovo od slova hltá, ani nedutá. Obdivuji, kolik mají oba pánové v deváté dekádě svého života energie.

Jako obvykle v divadle Na zabradlí jsem musel smeknout před skvělou scénou, do detailu propracovanou režií a přesně vedenými herci. To byla naprostá divadelní harmonie. Nicméně samotný příběh na mě po většinu času vůbec nezabral. Dějové zvraty a s nimi související dopady do prožívání Lucase i jeho okolí jsem si spíše rozumově dosazoval, než bych je autenticky prožil. Naštěstí se to zlomilo v závěrečných scénách, a to zejména v dialogu Lucase a Thea, a společném přechodu Lucase a Klary přes čáry, takže emočně nedotčen rozhodně neodcházím.

První půlka byla nudná a chaotická, ale v druhé se přeci jen podařilo dát poměrně nezajímavému textu tempo, zábavnost a do jisté míry i přesah. Bavilo mě sledovat všechny čtyři herce a jejich přesné karikování mužských a ženský stereotypů. Tereza Dočkalová a Michal Lurie ukázali nesmírné komediální vlohy, Jan Teplý na vlnách komedie a satiry dokázal zdařile vykreslit pokřivený charakter Augusta Strindberga.

Tomáši Loužnému se podařilo umožnit divákovi díky propracované scéně, práci se zvuky, světly a hlavně herci od prvních vteřin naskočit do světa vyčerpané Amandy a jejího vnitřního dialogu se záhadným Davidem. Divák balancuje na hraně reálného příběhu na argentinské periférii a všudypřítomného tíživého tajemna. Každý cítí, že ve vzduchu je něco znepokojivého, čeká na jasná vysvětlení, ale rozezní se díky rozkomíhání zavěšených sloupů po celém jevišti jen zvonkohra nejistoty.
Velmi silných 80 minut bez jakéhokoliv poklesu tempa se soustředěnými hereckými výkony v čele s Danou Markovou. Jen je ostuda, že na 2. reprízu přijde pouze 15 diváků.

Autoři se snažili do inscenace dostat co nejvíce témat a různorodých inscenačních nápadů. Výsledkem byl spíše chaos, než snaha o nějaké systematické vykreslení charakterů postav a hlubší zásah. Paradoxně nejméně na mě zapůsobilo queer téma. Zejména využití prvků live cinema z šatny při scéně fyzického sblížení mi přišlo hodně nešťastné. Výrazněji zapůsobily scény řešící mezigenerační soužití a přenášení rodinných traumat.
Krátký popřestávkový epilog ze smuteční slavnosti dal přeci jen předchozímu dění trochu zřetelnější odlesk.

Svižný, moderní a atmosférický průlet dospíváním čtyř mladých mužů, kteří to nikdy neměli v životě lehké, a šance, že to s nimi nakonec dopadne dobře, je mizivá. I když naději vykouzlil v závěru i tento veskrze depresivní příběh.
Velmi se mi líbila scéna, která byť velmi jednoduchá, diváka neomylně přenesla na sídliště na periférii Osla. Ale úplně nejvíce musím vyzvednout herecký výkon Jiřího Chadraby. Byl naprosto přirozený a autentický ve všech životních momentech, které Ivor prožil.

Představení ukázalo, jak je těžké oslovit teenagery a nebýt trapný. Podobně jako u Born this way bylo na jevišti bez jakékoliv dramaturgie doslovně vyřčeno mnoho odrážek z letáčků ležících v čekárně u psychologa pro mladistvé. Humor mi přišel spíše pro desetileté. Jediné, co mě sem tam nutilo dění pozorovat, bylo pár poměrně zdařilých rapových čísel.

Přiznám, že jsem se cca prvních 20 minut musel nutit do pozornosti dění na jevišti a zvykat si rapový žargon. Když jsem ale styl inscenace přijal, vtahovala mě čím dále více, a na konci jsem musel uznat, že autor dosáhl přesně toho, čeho dosáhnout chtěl. Zaujal a trefil se do vkusu zejména mladého publika.

Během dvouset minut představení se toho stalo tolik, že to budu ještě dlouhý čas vstřebávat. Jedno ale mohu napsat hned pár chvilek po jeho konci. Ani vteřinu jsem se nenudil, hltal každé slovo, a kdyby to celé, co se v atmosférických prostorech divadla X10 odehrávalo, trvalo ještě další tři hodiny, s vděkem bych to přivítal. Zejména konfrontace osudů Mykoly Zerova a Viktora Petrova v druhé půli byla naprosto strhující.
Smekám nejen před všemi pěti herci, ale hlavně před Dušanem Pařízkem, který román do posledního detailu přetavil v mimořádný zážitek pomáhající se vyznat v dnešním složitém světě zase o chlup lépe.

Zatímco u první aktovky se groteskní forma jejího ztvárnění přirozeně přetavila v hřejivou a lidskou radost (i když to taky docela trvalo, než se to stalo), u druhé jsem si nejdříve stále říkal "Ať už konečně vyjedou.", když vyjeli tak "Ať už tam konečně dojedou.", a když dojeli, nic se nestalo. Byla to čistá paralela k pořadu, co dávávali nedávno v sobotu na Nově a Sokol s Hámou tam skotačili na šikmé ploše. Ani se mi nechce hledat, jak se to jmenovalo. Nebyl to tentokrát radostný výlet do Činoherního klubu.

Velice podmanivý vhled do podstaty ruské mentality. Tři sboristky a tři instrumentalisté v téměř dokonalé harmonii odvyprávěli příběh pokusu o odpor části ruské společnosti v čele s členkami kapely Pussy Riot proti návratu Putina do prezidentské funkce, který vyvrcholil invazí na Krym.
Představení mělo hodně silných okamžiků, přesto mi k úplné spokojenosti chyběl lépe vygradovaný a mrazivější závěr.