Z tiskových konferencí

Hluboká sonda do partnerských vztahů a poněkud svérázná divadelní adaptace slavné Poláčkovy knihy čekají v Městských divadlech pražských na své první diváky. Dvě scény umožňují zkoušet paralelně dvěma týmům, přitom vše mohlo být jinak, respektive krátce před plánovaným zahájením zkoušení jeden z nich málem musel hledat náhradní titul...

Přípravu inscenace Kdo se bojí Virginie Woolfové?, slavného komorního dramatu Edwarda Albeeho, provázely totiž nečekané komplikace. Městská divadla pražská žádala o práva na uvedení s obvyklým ročním předstihem a na základě požadavku autorovy agentury také objednala od Jiřího Joska nový překlad. Jenže... „Americká agentura nám napsala, že pan Albee má NOVÝ požadavek, který by nám fakticky znemožnil hru uvést. Vyžaduje, aby se všechny jeho hry nově uváděly seriálově, tedy minimálně osmkrát týdně po dobu alespoň jednoho měsíce. To je nereálné nejen pro naše divadlo, ale i pro jakékoliv divadlo v České republice a v celém středoevropském regionu. Začali jsme tedy s agenturou vyjednávat, ale narazili jsme. Ze stejných důvodů bylo prý odmítnuto nastudování hry divadlům na Slovensku, v Maďarsku a v Uruguayi,“ popisuje režisér Petr Svojtka. Nakonec se však díky Jiřímu Joskovi a jeho kontaktům v newyorském literárním prostředí podařilo vyjednat výjimku a zkoušení mohlo začít podle plánu.

Arnošt Goldflam, Petr Svojtka, Jiří Janků, Veronika Gajerová (foto: Michal Novák)

Koho jiného do inscenace této proslulé hry obsadit než Veroniku Gajerovou a Aleše Procházku! Skvělou souhru na jevišti oba herci prokázali již v jiné Albeeho hře – s názvem Všechno na zahradě, která se v Divadle ABC hrála tři a půl roku. Kdo se bojí Virginie Wolfové? je hra mnohem známější a její atraktivita spočívá mimo jiné v tom, že je plná překvapivých zvratů i absurdních krutých her, je nekompromisní, má v sobě i určité napětí. Dvojici mladých manželů, kteří se ne zcela dobrovolně stávají součástí divokého večírku, si zahrají Viktor Dvořák a Veronika Kubařová.

Diváci se tak podle Petra Svojtky mohou těšit na geniálně zkomponovanou sondu do partnerských vztahů. „Drama tematizuje nutkavou potřebu lidí hrát hry a vytvářet si iluze. Tohle hraní her, ať veselých a radostných, nebo zlých a zákeřných, je bytostnou lidskou potřebou stejně jako dýchání či přijímání potravy. Kdo se bojí Virginie Woolfové? je podle mě jedna z nejlepších her vůbec. Ale také hrou neobyčejně vtipnou – byť je občas humor jízlivý a zlý. Je prototypem toho, co mě na divadle přitahuje nejvíc. Hovoří o zásadních a bolestných věcech s velkým humorem, který je mnohdy krutý, zlý, sžíravý, často přes čáru, ale vede nás ke katarzi. Navíc je to hra napínavá a překvapivá,“ zve režisér diváky do Divadla Rokoko a dodává: „Jedná se takřka o ikonickou hru a je velká výzva se s tímto textem potkat. Nezabývá se jen partnerskými vztahy, ale má přesahy až k lidské existenci. Ačkoli se odehrává na přelomu 50. a 60. let v USA, nemůže se člověk při jejím čtení ubránit dojmu, že se odehrává dnes a tady, vůbec ji nezavál čas. Navíc nový překlad jí dává zcela aktuální vyznění,“ říká Petr Svojtka, který má k dispozici úplně nový překlad Jiřího Joska zpracovaný přímo pro Městská divadla pražská.

Oba hlavní protagonisté Veronika Gajerová a Aleš Procházka potvrdili slova Petra Svojtky o tom, že hra neztratila na aktuálnosti a shodli se, že je založena hlavně na lásce. „Já jsem naprosto přesvědčená, že ti lidé se hluboce milují a že nemůžou být bez sebe, ani spolu. Jejich vztah je založený na hluboké lásce, tím je to vlastně absurdní. Ale to není nic nenormálního, spousta takových párů kolem nás je. Kdybychom hráli jen o nenávisti, tak to nemá smysl,“ vysvětluje Veronika Gajerová, která ztvární roli Marthy.

Arnošt Goldflam se už potřetí vrací do Městských divadel pražských jako autor a režisér. A vždy se jedná o nějakou tu českou klasiku – nejdříve se zde představil s adaptací knihy Oty Pavla, poté sáhl po Povídkách z první a druhé kapsy Karla Čapka a do třetice připravuje adaptaci díla Karla Poláčka Bylo nás pět, jehož je Arnošt Goldflam velkým znalcem. Možná jste zaznamenali, že to byl právě Arnošt Goldflam, kdo kongeniálně Bylo nás pět načetl na CD jako audioknihu.

Podle dramaturgyně Věry Maškové bude základní devizou inscenace adaptace skvělé, vtipné a lehce nostalgické literatury, která patří ke klenotům české kultury. „Vyniká především úžasnou jazykovou ekvilibristikou, hravostí a nápaditou obrazností...,“ říká.

Hanuš Bor, Jitka Smutná, Evellyn Pacoláková, Vasil Fridrich (foto: Michal Novák)

Roli Petra Bajzy ztvární Vasil Fridrich, ostatní členy klukovské party budou hrát také dospělí – Bejvala Martin Písařík v alternaci s Tomášem Novotným, Edu Kemlinka Robert Hájek, Zilvara Petr Klimeš a v roli Čeňka Jirsáka se alternují Zbygniew Kalina a Jaromír Nosek. Kuriózně to ale podle režiséra působit nebude: „Já počítám s tím, že to uděláme přiznaně. Nemám totiž rád tu stylizaci, kdy si herci vezmou krátké gatě s šikmou kšandou – to je mi protivné. Takže herci přijdou, představí se svými vlastními jmény a řeknou, já budu dělat toho a toho... Čili klíč k tomu, jak to celé vnímat, dáme divákům hned na počátku. Bude to prezentováno jako vzpomínka dospělých lidí na uprchlé, tak trochu idylické dětství.“

Dodejme, že další známé postavy si zahrají Jiří Schwarz (Otec Bajza Vendelín), Evellyn Pacoláková (Maminka Bajzová), Henrieta Hornáčková (Kristýna, zvaná Rampepurda), Anna Suchánková (Evička Svobodová), Hanuš Bor (Vařeka Alois & Maháradža), Jitka Smutná (Vařeková Emílie & Mahárání), Oldřich Vízner nebo Jaroslav Vlach (Fajst & Brabenec), Pavel Juřica (učitel Veselík) či Hana Doulová (Kozí Kuncka & Brabencová).

Arnošt Goldflam do této inscenace zakomponoval určité pasáže z projektu, který se prozatím neuskutečnil; považte Bylo nás pět bylo chystáno jako opera, ve Státní opeře se to mělo hrát... „Využil jsem toho, že v Městských divadlech pražských jsou výborní zpěváci a instrumentalisti a zdálo se mi, že ta hudba (pozn.: autorem je skladatel Zbyněk Matějů) je tak trochu i pro činoherce. To mé operní libreto vychází z toho, v jaké situaci Poláček Bylo nás pět psal. Nesměl už tehdy publikovat, byl před odchodem do koncentráku. Bylo to u něj podobné jako u Boženy Němcové s Babičkou – v těžké situaci zvolil útěk do dětství, do snu, do té horečky.“ Arnošt Goldflam ale vzápětí všechny ujistil, že na jevišti Divadla ABC to bude bez umírání. „Spíše to bude taková melancholická komedie s hudbou a občasným zpěvem, kde by kromě trochy smutku měla být i určitá naděje. Poláčkovskou atmosféru jsem se snažil zachovat s tím, že jsem rád začlenil některé průpovídky z knížky nebo starosvětský jazyk předlohy.“

„My už v tuhle chvíli víme, že jediným nejvýznamnějším vrcholem inscenace Bylo nás pět bude hudebně-dramatické číslo, neb pan režisér mě požádal, abych v jedné scéně zahrál na housle, což pro houslistu není až takový problém. Ale vězte, že když se přijdete podívat, tak uslyšíte mě, jak zkouším hrát Narodil se Kristus Pán. Zatím to vypadá velice zajímavě a myslím, že to bude čím dál tím zábavnější,“ zve na představení Vasil Fridrich, který dostal housle do rukou poprvé před 14 dny...

-mys-