Radúz a Mahulena

Zeyerovo drama se poslední dobou častěji inscenuje bez Sukovy hudby, která přes nespornou krásu může potenciální inscenaci „tříštit“ a též jí sluší nákladný živý orchestr. Plzeňské nastudování je vzácnou možností setkání s původní formou melodramu. Režisér Š. Pácl zmíněné nebezpečí zdolává, navíc naivněji se jevící vyznění úspěšně odlehčuje nenásilným humorem. Skvělé ztvárnění technicky dobře vybavenými herci. Dynamická scéna vhodně pracuje hlavně s kouzlem velkého prostoru. Různorodost ženských kostýmů, řešení „rozdvojení“ Mahuleny a Vratka a některé další detaily naopak nemusí vést diváka správnou cestou. Ambiciózní uznáníhodný projekt!

Propojení (logické) Zeyera a Suka je výzvou nejen pro tvůrce a interprety, ale i pro diváka. Popasovat se s melodramatickými pasážemi musí obě strany a běh času určuje poněkud úmorná hudební plocha. Režisér Štěpán Pácl předkládá pohádkový naivismus s mytickými kořeny ve tvaru opřeném o herce a interpretaci. Jazykovou květnatost a šílenou formu herci naplňují, jistě to nebyla lehká práce, a když se k tomu přidají zkušenosti, výsledek může být i virtuózní (Apolena Veldová jako Runa, Petr Pavlovský jako sluha Radovid). Utopení v patosu nenastalo díky humorným drobnostem a scénografii, jež abstraktními cestami rozžívá a dynamizuje prostředí.

75% Inscenace Š. Pácla zaujme od prvních momentů, a to jak díky hudbě J. Suka, která patří k největším jejím devizám, v podání orchestru opery DJKT, tak výraznou obrazotvorností, která se projevuje (i choreograficky) již v prvním vstupu Prologu, a tvůrci si ji udržují po celou dobu, a to i přes, či možná díky v podstatě prázdné scéně, již zaplňují jen tu a tam a velmi symbolicky konkrétními předměty. Výrazně však promlouvají kostýmy a výrazné jsou i herecké výkony, jak ústředních M. Darnadyho a E. Vocelové, tak A. Veldové, M. Stránského a dalších, např. i v menší roli skvělého J. Maléře.