Jak to asi může vypadat, když spolu promlouvají odlišné strany jednoho já, které bojuje samo se sebou? Možná jako v inscenaci Divadla Komedie, která ovšem odhalila úskalí inscenování Koltésova textu. I přes suverénní výkony obou protagonistů se nepodařilo zhmotnit myšlenky do zajímavější podoby a zůstalo jen u pouhého rozhlasového stylu. Trošku slabší odvar z repertoáru DK.

Výtvarně zajímavé. Výkony I. Uhlířové a J. Černého skvělé. Poslechl jsem radu J. Pařízka a načetl předem všemožné materiály. Přesto musím konstatovat, že mě inscenace zcela minula. Při čtení hry bych se snad chytl, ale pochybuji, zda se dá text na jevišti interpretovat tak, abych ho byl jako divák schopen přijmout. Upřímně obdivuji toho, kdo inscenaci dokázal vstřebat. Mně se přístup režiséra & výtvarníka M. Pěchoučka nejevil jako správný (ale vhodnou cestu sám neznám). Počin vidím jako experiment, který nevyšel. Ale experimenty si nezasluhují zatracovat, mohou ukázat či udat nové směry.

Přiznávám, že tohle pro mě byla trochu silná káva a úplně vše jsem tak nějak nepobral. Chyba byla, že jsem si program přečetl až po představení, jinak bych byl o něco chytřejší. Ale i tak oceňuji zajímavé zpracování i herecké výkony a určitě se našlo hodně myšlenek, které zaujaly a které mi i něco řekly.
Jen menší varování: opravdu si zde zjistěte na co vlastně jdete ať nejste překvapeni formou hry stejně jako postarší pár vedle mě, kterému se to očividně od začátku nelíbilo a po skončení chvatně opouštěl sál...