Spací vady (Dvacet pět mrknutí Oka)

K zhodnocení hry se výborně hodí slova, jež autorka vložila do úst Sylvii Plathové na adresu díla Virginie Woolfové - zvedne ze židle maximálně zadky tří akademiků. A v tomto případě to bude i pravda.

Zřetelné autorské i režisérské bezvětří tak alespoň nechává diváka vychutnat si opravdu vynikající Marii Spurnou s krok poměrně zdatně držící Magdalénou Sidonovou. Příchod Jany Hubinské na scénu vypadal jako příslib uragánu, její síla však na můj vkus příliš rychle vyprchala (ano, asi to byl záměr, no a?).

Oceňuji, že DNZ uvádí nové české hry. Hra má dobré téma, ale autorka je podle mého názoru nezpracovává šťastným způsobem. Příliš se zde mluví, monotónní dialogy, chaoticky uspořádané (dobré) myšlenky, posmrtná konfrontace vyznívá často problematicky. Občasné zajímavé asociace to nezachraňují. Režisérka textu nepomohla, spíše zdůraznila jeho monotónnost. Skvělé výkony M. Spurné a M. Sidonové, které projevily porozumění pro hru i postavy a odkryly řadu rozměrů. J. Hubinská sice hrála živě a postavu vystihla, ale se specifičností textu si úplně nerozuměla a na úroveň svých kolegyň se nedostala.