Rozhovor

Ačkoli Dušan Sitek je už přes dva roky v angažmá pražského Divadla pod Palmovkou, na pětadvacet let, které strávil v Městském divadle Zlín, nedá dopustit. A do města ležícího téměř na východě Moravy se dle svých slov vždycky velmi rád vrací. Kromě rodiny a přátel ho sem čas od času zavanou i pracovní povinnosti, jako tomu bylo několikrát i během letošního dubna, kdy se po třech letech dočkala své obnovené premiéry veleúspěšná inscenace hry Maryša v režii Martina Františáka.


Kdo přišel s nápadem vrátit Maryšu na repertoár?
Ředitel Městského divadla Zlín Petr Michálek, který se domníval, že jsme se tehdy s Maryšou dost důstojně nerozloučili. I když podle mě byla derniéra nádherná, diváci tleskali ve stoje a děkovačka trvala hodně dlouho, byl jsem za obnovení Maryši moc rád. Mohli jsme se tak s Petrou Hřebíčkovou, která je nyní v angažmá ve Švandově divadle, opět společně projít po jevišti zlínského divadla a navíc v tak povedené inscenaci.

Kolik textu jste měl z Lízala ještě uloženého v hlavě?
U herců to funguje tak, že pokud vidí u představení napsané slovo derniéra, automaticky druhý den vypouštějí text z hlavy. Já si ale Lízala naštěstí v paměti uchoval, říkal jsem si totiž, že jsem ve věku, kdy by se mi ještě možná mohl hodit. (usmívá se) Oprášil jsem ho tedy velice rychle.

Jak návrat Maryši přijali diváci?
Během dvou dnů se vyprodalo všech sedm set vstupenek, což je na oblastní divadlo neuvěřitelné, úplná nádhera. Bylo vidět, že v sále sedí lidé, kteří už Maryšu viděli, to z reakcí vycítíte. Možná se mohlo naplánovat i víc než jen tři reprízy... Ale třeba se ještě nějaký termín aspoň pro jedno uvedení najde.

Kolik inscenací jste ve Zlíně viděl po vašem odchodu?
Přiznám se, moc jich není. Po příchodu do Prahy mě totiž ředitel Petr Kracik zaměstnal natolik, že jsem opravdu neměl moc času se ve Zlíně zdržovat delší dobu. Ještě jsem tam sice dohrával Strýčka Váňu a komedii Kdo je tady ředitel?, ale to jsem tam jezdil většinou vlakem a jen na otočku. Viděl jsem tedy jen rockový muzikál Don Juan, komedii Splašené nůžky a dále hru Komunismus, když s ní hostovali v rámci festivalu České divadlo u nás na Palmovce.

Co se vám jako první vybaví při vyslovení názvu zlínského divadla?
Pětadvacet let života. Za tu dobu tam člověk chtě nechtě nechá kus svého srdce, ne-li celé. Zároveň se mi vybaví i moje spolupráce s ochotnickým divadlem ve Hvozdné, což je obec za Zlínem, která má asi tisíc obyvatel včetně sto čtyřiceti členů divadelního souboru. Když si to tak spočítáte, v každém baráku tam vlastně bydlí ochotníci.

Nebrali váš odchod jako zradu?
Snad ne. Víte, já o odchodu ze Zlína uvažoval už dlouho, mám totiž dost toulavé boty... Jenže jsem se k tomu nemohl pořád rozhoupat, ochotnický soubor byl pro mě na prvním místě. Během mého působení ve Hvozdné se nám podařilo zrenovovat nádhernou budovu divadla, kterou kdysi postavili dědečkové ochotníci, na což jsem celkem pyšný. Půjčili jsme si na to totiž osm milionů a ty jsme nedávno splatili. Teď „hvozdečáky“ vede kolega, který i režíruje, navíc jsem si vychoval dva nástupce. Díky internetu jsem s nimi v kontaktu vlastně neustále a pokud potřebují nějakou radu, není problém. Jakmile však jedu do Zlína, moje první cesta vede do Hvozdné pro slivovici. (usmívá se)

Jak probíhal váš přechod na Palmovku? Rozmýšlel jste se dlouho?
Ano, během telefonního hovoru s Petrem Kracikem, takže asi pět minut. Zavolal jsem dceři ohledně možnosti ubytování, ona mi asi během hodiny poslala fotky jednoho bytu na Arbesáku, který se mi zalíbil a bylo hotovo. Všichni tehdy říkali, že jsem se zbláznil. Když jsem svůj odchod oznámil, nikdo tomu nevěřil a ti, co věřili, počítali s mým brzkým návratem. Dodnes ze Zlína občas zavolají, jestli jsem si to náhodou nerozmyslel, stále tam za mě totiž nemají náhradu.

Jak vás na Palmovce přijali?
Věděl jsem, že na Palmovce není žádný herec mého věku, takže obavy z nějaké „konkurence“ odpadly. Je také něco jiného, když do souboru přijde starší herec s léty praxe, než nějaký kluk po škole. Mnoho mých současných kolegů mě navíc vidělo v Maryše, když jsme s ní pod Palmovkou hostovali v rámci festivalu České divadlo. Už tedy věděli, co je asi čeká... (směje se)

V Divadle pod Palmovkou již hrajete v několika inscenacích. Zatím poslední premiérou byla hra Pavla Kohouta August August, august v režii Petra Kracika...
Nevím, zda je to výhoda nebo nevýhoda, ale před několika lety jsem hrál ve zlínské verzi. Petr Kracik ji tehdy původně dělal v Divadle na Vinohradech, ale protože ji tam zanedlouho stáhli z repertoáru, Bolka Polívku napadlo odkoupit celou scénu i s kostýmy a „přestěhovat“ ji do Zlína. Inscenaci jsme tedy nastudovali podle videozáznamu, hráli v ní opět jak Bolek Polívka, tak Jiří Pecha. Mě, stejně jako nyní, obsadili do role ředitele Holzknechta. Ve Zlíně měl ale Holzknecht čtyři písničky, což mi vyhovovalo. Pod Palmovkou se nechaly pouze dvě písně v celém představení, čímž se dle mého názoru trochu ochudilo a celé jeho vyznění je tím pádem ponurejší. Ve Zlíně jsme také byli víc cirkusovější, účinkovali tam mladí studenti herectví, kteří dělali lipicány a opice. Verze pod Palmovkou je komornější.

Jak na inscenaci Augusta reagovali zlínští diváci?
Bylo narváno, chodili totiž na Bolka Polívku. Navíc se to hrálo pod názvem Klaun, což bylo děláno Bolkovi vysloveně na tělo.

V čem vás budeme moci v Divadle pod Palmovkou vidět v nejbližší době?
Na 13. a 14. června se chystá v budově Divadla pod Palmovkou v rámci Festivalu židovské kultury 9bran premiéra dramatizace literární předlohy Arnošta Lustiga „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou,“ v režii Petra Kracika, kde budu mít jednu z velkých rolí. Jedná se o zajímavý projekt, který vzniká ve spolupráci s Českými drahami. Představení budeme hrát během letních prázdnin na vlakových nádražích po celé České republice ve speciálně upraveném vagónu. Na přelomu srpna a září pak celý projekt zakončíme symbolickou jízdou po trase Wannsee, Praha, Krakov, Osvětim.

Na jakém nádraží budete hrát v Praze?
Nádraží Praha – Bubny, odkud během Protektorátu Čechy a Morava vyrážely transporty Židů do Terezína. Premiéra vlakové verze se odehraje 14. července, poté vyrazíme na cestu. Místo uvaděček tam budou gestapáci v uniformách a diváky budou nahánět do hlediště. Každý člověk dostane žlutou hvězdu jako program. Chtěli bychom navodit co nejautentičtější atmosféru.

Už jste někdy hrál v tak netypickém prostoru?
Ve Znojmě jsem kdysi dělal „pod širákem“ v režii Jany Janěkové st. s Komorním barokním orchestrem, sólisty opery a s velkým operním sborem Krále Artuše. Spolupracovalo nás na tom asi deset činoherců, namátkou Petra Hřebíčková, Kristýna Frejová, Míla Mejzlík a Ivan Palúch. Loni jsme Artuše uvedli ještě třikrát v Třebíči. Pokud ale mluvíme o novinkách, 8. prosince by měl mít ve Zlíně premiéru muzikál Řek Zorba, kde si zahraju titulní roli.

Takže návrat?
Ale jen v rámci hostování! (usmívá se) Začínáme zkoušet 15. října, takže mě čeká celkem náročný podzim, denní dojíždění skoro přes celou republiku. V Praze odehraju představení, sednu na vlak, přes noc pojedu na zkoušku do Zlína a odpoledne zpět do Prahy. Už se těším...

To vám to za to stojí?
Určitě, taková krásná role se přeci neodmítá! Řek Zorba byl a je vedle Tovjeho ze Šumaře na střeše, kterého jsem si už také zahrál, jedním z mých velkých hereckých snů. Zorba se měl ve Zlíně dělat už před několika lety, ale pak z toho nějak sešlo. Teď je šéfkou činohry Hanka Mikolášková a ta se rozhodla muzikál nasadit a oslovit mě.

Hudební projekty vás provázejí celou kariérou. Rád bych se proto na chvíli zastavil u melodramu Smrt Hippodamie, který ve Zlíně režíroval Jan Antonín Pitínský. Co pro vás tato diváky i kritikou uznávaná inscenace znamenala?
Zajímavé setkání s melodramem v tak velké formě, která se na českých jevištích už moc nevidí. Zkoušení bylo ale trochu kuriózní, protože režisér Pitínský asi na tři týdny po zahájení zkoušek onemocněl a my „pouze“ korepetovali s klavíristou a s dirigentem. Když už jsme se přikláněli ke koncertnímu provedení, režisér se naštěstí uzdravil a během čtrnácti dnů postavil celou inscenaci, která byla nádherná.

Jak velké zkušenosti jste měl před tím s melodramem?
Měli jsme ho na fakultě v rámci uměleckého přednesu. Ve Zlíně jsem také hodně spolupracoval s filharmoniky, kteří dělají v rámci dopoledních koncertů pro školy představení, kde jsem recitoval například Vodníka, Žabku carevnu nebo Otvírání studánek. Dneska už se na školách melodram bohužel moc nevyučuje, což je škoda. Asi už není nikdo, kdo by ho vyučoval. Je to velmi obtížný žánr.

Zlínská Hippodamie se také jednou obnovovala, že?
Ano a bylo to nádherné, jeli jsme s ní totiž do Lvova, kde měla velký úspěch i přesto, že jsme neměli titulkovací zařízení... K Hippodamii se váže i celkem příjemná historka. Po derniéře se většinou rozbije scéna, rozprodají se kostýmy a dražší věci se uloží do divadelního depozitáře. Jenže tehdy se při demolici scény ztratilo několik celkem drahých zlatých umyvadel. Když se pak Hippodamie obnovovala, v divadle jsme vyvěsili cedulku s  textem: „Prosíme poctivé nálezce umyvadel, aby je vrátili.“ A představte si, vrátila se do jednoho.

Zatím jsme hovořili pouze o zdařilých inscenacích. Hrál jste však i v nějaké, kdy vás hodně mrzel divácký neúspěch?
Hrál jsem v Dürrenmattově Franku V., který se divákům moc nelíbil, já ho měl ale rád. Ve Zlíně jsem však zažil úděsnou inscenaci Romea a Julie, v níž jsem naštěstí nehrál. Režírovala ji mladá Němka Katharina Schmitt a byla, alespoň podle mne, fakt hodně špatná. Nakonec se zrušila i přestávka, diváci se po ní totiž už nevraceli zpět do hlediště.

Jak ta inscenace vypadala?
Už si vzpomínám jen na to, že když měla nějaká z postav zemřít, ponořila hlavu do kýble s vodou. Když jsem na konci viděl, jak se Julie přes celé jeviště plazí ke svému kýblu, držel jsem jí palce, ať to zvládne co nejrychleji, aby už byl konec! (smích)

Hrál jste ve Zlíně i v nějaké pohádce?
Hned v několika. Například v Budulínkovi jsem byl obsazen do role Dědečka, kvůli kterému jsem se musel naučit hrát na housle. Chodil jsem s futrálem do hudební školy a když se mě lidé na ulici ptali, kam mám namířeno, odpovídal jsem s přehledem: „Ale, do hudebky na housle, kvůli Budulínkovi.“ (směje se) V Opici Žofce jsem pro změnu dostal roli tučňáka Emila. S pohádkami jsem ale začínal už v mém předchozím angažmá v Opavě. Jedna z pohádek, na něž se nezapomíná, se jmenovala Kvítko ze Skleněné hory, kterou napsal tamní rodák. Hrál jsem v ní mladého a krásného chasníka Janíčka. Po představení se tam většinou s dětmi dělaly besedy. Ještě nikdy jako tenkrát jsem neviděl tolik udivených dětských tváří, když na mě po představení pohlédly. Tehdy jsem uznal, že už je nutné přejít z krásných chasníků k těm tučňákům a dědečkům...

Jak se hraje pro dětského diváka?
Těžce! Pro děti ale hraju strašně rád, rozpoznají totiž faleš. Když to nemíníte upřímně nebo je pohádka špatná, dítě představení přestane bavit a může se i stát, že na vás něco přistane... Jednou mi kolem hlavy zasvištěl dokonce golfový míček. Kdysi jsem takhle zastavil školní představení Hamleta. Na začátku druhé části se zvedla opona a na mě začalo mířit asi padesát laserů, do toho v hledišti také celkem dost hlasitě kecali. A já měl coby Claudius zrovna monolog na tři stránky, což se prostě nedalo. Představení jsem tedy zastavil, učitelky posbíraly lasery a druhou část jsme jeli znovu od začátku.

Navštěvujete představení i jako divák?
Snažím se, v Praze chodím za divadlem rozhodně častěji než ve Zlíně. Nejčastěji zajdu do Švanďáku, mám to tam nejblíže. Sleduju také Divadlo Na zábradlí, Dejvické divadlo a teď samozřejmě i Disk, kde hraje moje dcera.

Jste rád, že se Kristina vydala ve vašich šlépějích?
Ne. Víte, mám dvě dcery. Starší je právnička, je vdaná, spokojená, je maminkou tříletého Patrika, no a ta mladší si holt asi myslí, že to bude mít u divadla lehké... S jejím rozhodnutím jít na DAMU jsem nesouhlasil, takže jsem jí ani nepomáhal s přípravou na přijímačky. I proto teď odmítám připravovat kohokoli jiného, abych neměl ostudu v rodině. (směje se) Kristina je dneska ve třeťáku a má za sebou premiéru první absolventské inscenace Punck Rock.

Nelákala by vás spolupráce s dcerou?
Nebráním se jí, dokonce máme s Patrikem Děrglem a Pavlou Beretovou v plánu udělat představení pro čtyři lidi, uvidíme. Teď ale nechci dcerunku zatěžovat ničím navíc, hlavně ať se stará o sebe, divadlo a školu. Zkoušejí totiž každý den od rána do noci, což my na DAMU neznali. Končili jsme nanejvýš v půl sedmé, abychom se stihli rozprchnout po divadlech. Už jsme spolu ale točili jeden absolventský film. Ona hrála narkomanku, já jejího tatínka, který ji pořád fackoval. (usmívá se) A co se týče amatérského divadla, setkali jsme se v několika představeních ve Hvozdné. Kristina hezky zpívá, takže hrála hlavní role zejména v muzikálech.

Jak často se nyní vídáte?
Bydlí dvě patra nade mnou, takže ji mám stále pod dohledem. Když se potřebuje najíst, zazvoní u tatínka. Vidíme se tedy poměrně často... (směje se) Teď vážně. Jsem rád, že mám obě dcery vedle sebe. Jen manželka zůstává ve Zlíně, kde má zaměstnání.

A má v plánu přesídlit do Prahy?
Určitě. Má sice už důchodový věk, ale ještě pracuje ve zlínském špitále, abychom všechno finančně utáhli. Mít dceru na vejšce není dneska nic laciného. Manželka je vždycky týden ve Zlíně, a pak na týden přesídlí do Prahy.

Tak mě napadá, jak vyplňujete volný čas, když se stanete na celý týden slaměným vdovcem?
Tak především chodím s pejskem na procházky. Starší dcerunka také sleduje, jestli zrovna zkouším, nebo zda mám večer nějaké představení. A pokud ne, najednou mám doma malého vnoučka na hlídání... (směje se)