Podzemní blues

Náročné jak je pro Komedii tradicí, ale tentokrát pro mě o poznání méně zasahující. Martin Finger a Bolek Polívka jsou výteční, tentokrát bych ovšem očekával malinko větší režijní invenci, která by trochu rozbila záplavu textu.

Spílání všem okolo sebe aneb cesta do hlubin rozhněvaného muže. Výteční Martin Finger a Boleslav Polívka nastavují trefně zrcadlo všem takovýmto osobám a přiznejme si, že alespoň částečně se v této hře najde každý z nás, neb nikdo není dokonalý. Moc se mi líbily oba vedené monology, pozdější společná část mi přišla už trošku slabší. Přesto ale stále velmi dobrá hra, která stojí za vidění.

Kdybych neviděl během uplynulé sezóny všechny hry, na nichž tato iscenace staví (a k nimž se odkazuje), byla by to "fakt pecka", sice upovídaná a náročná, ale to je nakonec důvod, proč do Komedie chodím. Problém ale je, že ač sama o sobě výborná, v porovnání s předchozími je tato hra tak nějak klidnější, jako by se v samé její podstatě zračil záměr poskytnout důstojnou a uzavírající tečku předchozím deseti měsícům.

Martin Finger opět předvedl, v čem je nedostižný, Boleslav Polívka obohatil prostor Komedie o nové, vcelku libé tóny.

Hra s přínosnými postřehy o světě a o lidech, s ohromující závěrečnou pointou. Výborný výkon M. Fingera, ale jeho umění mě několikrát zaujalo mnohem více. Jiný přístup přinesl B. Polívka, kterému se podařilo vyvolávat zajímavé asociace. Samotná inscenace se mi zdála příliš „rétorická“. Podle mého názoru nemělo vše stát pouze na hercích, ale režisér měl projevit více invence jako třeba při režii „Spílání publiku“ stejného autora. Porovnáme-li tyto dvě inscenaci, zůstalo „Podzemní blues“ na půli cesty a bylo jen slabým odvarem. Pár záblesků poznání stálo za to, ale celkově jsem se v záplavě textu částečně topil.

Další z perfekcionalistických výkonů M. Fingera. Zdařile mu přihrával B. Polívka.

Martin Finger zraje jako víno - radost posedět (v hledišti;)! Na interpretaci vnitřních monologů má, zdá se, patent. Bravo!

Tato misantropická inscenace nedosahuje síly předchozích, v Komedii dosud uváděných. Snad za to může melancholický náboj hry, jejíž obsah není složitý. Přesto Martin Finger opět válí, jak během své sólové „předehry“, tak ve ztišené interakci s přistoupivším druhým cestujícím. (více v článku na blogu)