Krvavá svatba

Jitka Smutná v první polovině spíše než Matku z Krvavé svatby připomínala Maminu ze Superčlověka a nepomohl tomu ani hudebni doprovod, v němž se mísily jižanské rytmy s čímsi na způsob českých lidovek. Též "strhující drama milenců" bylo hráno patrně tak jemně, že jsem je nepostřehl.

Druhá polovina se to sice snažila zachránit, ovšem zcela vymazat první dojem nedokázala.

Mám ten příběh ráda. Především pro sílu vášně a lásky, která z textu přímo prýští. ..bohužel, na scénu se ji převést nepodařilo. Téměř vše je pojato příliš chladně, odosobněně až sterilně. S výjimkou několika světlých okamžiků Aleše Procházky, jakoby snad krev v žilách postav ani neproudila. Krev, co má kolovat, vřít, vzpěnit se a být prolita, leitmotiv hry, je za celou dobu patrná pouze ve chvíli, kdy je z vlákna červeného klubka upředena přes scénu osudová síť. Hrdinové příběhu v ní uvízli. V divácké paměti mi ale z tohoto pojetí neuvízne skoro nic.

Kam se vytratila vášeň? (více v článku na blogu)