Cirk La Putyka si dovolil malý úkrok stranou od své originální poetiky k vizuální show. Nepokládám to za šťastné, ale neprotestuji. Zjevná je inspirace dobou němé grotesky (parádní čísla s prkny) a projekt se nezřetelně pokouší o propojení s Mozartovou „Fraška sonátou“. Divadelní šťávu to téměř nemá, číslo střídá číslo bez příběhového konceptu, zato v invenčních variacích. Je to zábavné i plné hluchých míst, obrovské co do umění a schopností protagonistů i pouhá gymnastika, při níž aktérům (na premiéře) došel dech i jistota. Představení na Nové scéně po mém soudu také nebylo dobře nasvícené, snad v La Fabrice bude lépe.