Sto roků samoty

Inscenace mě ničím nezaujala. Samotnou dramatizaci nepovažuji za extrémně zdařilou, P. Gábor se navíc snažil inscenovat snad všechny příběhové linie, což vedlo k tomu, že se děj tak nějak rozplynul v dění... Solidní výkon J. Smutné byl pouhým solitérem v tříhodinovém představení.

Kniha je pro mne jedním z nejzásadnějších literárních děl a pochybuji, že je ji možné zadaptovat plnohodnotně. Ani obstojná dramatizace G.Schwajdy není bez problémů. Inscenaci MDP vidím jako nepovedenou. Režisér se asi snažil najít pro magický realismus vlastní vyjadřovací prostředky, což bylo dobře, jeho cestu však nepokládám za správnou. Kdo nebyl seznámen s dějem, těžko se mohl při tomto pojetí a uspořádání zorientovat a proniknout do složitých vazeb. Pochybuji, že obeznámeného mohla inscenace zasáhnout. Výkony herců bych nenazval výjimečnými a to ani v případě J.Smutné, byť byla nejlepší.

Ne, ne, ne. Sto roků je sága tak složitá (každá z postav vydá na samostatné drama), noetická a komplikovaná (ireálné prvky), že divadlo "stíhá" to podstatné odvyprávět, snaží se ilustrovat, jenže scénicky vyložit nejen celek, ale i každou figuru ve vší realitě (sic!) ...to už je oříšek, jehož nerozlousknutí vede k plytkému výsledku.

Po zhlédnutí této inscenace se nemohu ubránit dojmu, že magický realismus na divadelní prkna nepatří... Ale možná jde jen o prkna MDP, režisér Gábor jako by se soustředil na adjektivum magický a zcela pominul základ, substantivum realismus, většina inscenace působí jako nepříliš podařený "trip".

A k dobru nemohu přičíst ani nezvykle silný nános lepkavého bahna patosu, vzhledem k tomu, že jsem měl možnost většinu účinkujících vidět v mnoha jiných inscenacích, mám podezření, že i toto byl záměr, který jsem naprosto nepochopil.

Jediné, co se ctí přesáhne laťku průměrnosti, je výkon Jitky Smutné. Vše ostatní, bohužel, vytyčenou metu "projektu sezóny" MDP jen tak jakoby ledabyle míjí;/ Nejvíc mi zamrzelo nedotažené využití projekce kreseb do písku.