Křišťálová noc

Návštěvu inscenace jsem odkládal tak dlouho, až jsem nakonec zhlédl derniéru. Přestože koncepce režiséra Š. Pácla mě v jistých postupech zaujala, celek podle mého názoru nebyl zdařilý. Jakkoli oceňuji důraz na podtext, oslabení dramatičnosti (asi záměrné) bylo tak markantní, že převládla hluchá místa. Neobeznámený divák mohl mít problém nacházet souvislosti. Herci nebyli podle mého názoru přesvědčiví, postavy v jejich podání vyzněly zbytečně zjednodušeně (možná to byl rovněž režijní záměr?). Výsledný dojem – rozpačité! Některé rušivé derniérové diváky mladšího věku musím označit jako hovada!

Krásný text F. Hrubína bohužel nenašel svého režiséra. Za naprostý omyl považuji obsazení E. Černé, které nebylo ani v páté řadě pořádně rozumět, dost šumlovala a hovořila velmi potichu (v tom ji doháněl S. Šárský). Na představení bylo také vidět, že se často nereprizuje, herci se dost přeříkávali. Přesto doporucuji ke zhlédnutí už především kvůli samotné hře, jejíž jednotlivé repliky se tak nějak samovolně dostávají pod kůži...

Proč jít na Křišťálovou noc? No, Zuzana Onufráková i Jana Pidrmanová jsou vcelku pohledné ženy, něžnější část publika pak třeba zaujme Miloslav König v trenýrkách či ležérně drsný zjev Filipa Čapky.

A proč tuto inscenaci uvedlo Švandovo divadlo? Tak to by mě taky zajímalo, ostatně publikum, jež by se vešlo do studia o patro níže, a závěrečné dvojí vlažné zatleskání (až mi bylo stydno) jsou znamení, že kvůli divákovi to nebude.

Hra samotná v sobě má sice jistý potenciál, inscenace Štěpána Pácla na něj ale zvysoka... kašle.

Drama svědčící o době, která rozemlela lidi. Jisté vzorce chování lidí „ze dvorků 50. let“ mají platnost i dnes. Inscenace úspěšně stupňuje syrovost tématu a i v rozkladu nachází naději v podobě vzdoru svéhlavé Tonky, celek však (možná záměrně) odbíhá od Hrubínova lyrického uchopení „drsného tématu“, inscenační klíč svou triviálností mě nezaujal, hercům by prospělo ještě tak dva týdny pilování replik a živé hudbě sladění s náladou děje. (více v článku na blogu)