Redakční hodnocení

Ve Státní opeře vznikla poutavá inscenace, která je ambiciozní, režisér Marián Amsler dokáže vyhmátnout paralely s dneškem. Jen škoda přepálené stopáže, občas Mefisto trochu ztrácí tempo. První část zachycuje nenápadnost, s jakou se pomalu k moci drápou nacisté. V té druhé se adaptace soustředí na vnitřní boj Hendrika Höfgena, kterého Robert Mikluš ztvárnil jako histriona, kterému bezpáteřnost umožňuje přežít za každého režimu, ale výčitky svědomí ho užírají stále víc a on pomalu ztrácí půdu pod nohama. Technicky velmi kvalitní live cinema záběry, někdy je jich ale zbytečně moc. více v článku na blogu

Herecký koncert Iris Kristekové a Mileny Steinmasslové pod empatickou režijní taktovkou Jakuba Špalka. Černá tragikomedie s prvky psychothrilleru se soustředí na vztah zapšklé matky a staropanenské dcery. Podivínský toxický vztah plný vzájemného zraňujícího osočování a krutých schválností, syrovější a drsnější než celý irský zapadákov. Je v něm, stejně jako na duši obou žen, víc žmolků než v instantním nápoji Vital, který matka s železnou pravidelností konzumuje. Příběh o nenaplněných touhách a snech a o promarněné poslední šanci na životní změnu je v komorním prostoru Klubovny tak na dosah, až se z toho útroby svírají. Silný divácký zážitek!

Spolek JEDL opět předvádí svůj svébytný styl pojetí inscenace, který však není úplně mým šálkem čaje. Nicméně zde opravdu hraje prim výtečný výkon M. Pechláta, jenž brilantně střídá protikladné polohy a skvěle vystihuje rozličné emoce. Svým projevem dokáže bez problémů upoutat a strhnout pozornost. V jeho pojetí je pak radost sledovat životní příběh legendárního Casanovy a i samotný konec umí krásně dojmout. Za to rozhodně tleskám.

75 %. Reflexivnímu pohledu Jakuba Čermáka do zpětného zrcátka éry normalizační populární hudby nechybí dle očekávání autorská originalita, neotřelý humor a sarkasticky řízná nadsázka. K jakému kroku svede krále posluchačských srdcí marné volání po barevných filtrech a flitrech, jež by osvěžily všudypřítomnou (nejen) šoubyznysovou šeď? Kam náhle zmizí a jak dopadne jeho návrat? Mimořádně disponovaný soubor ŠD, tentokrát v čele s odzbrojujícím výkonem Jana Mansfelda, opětovně prokazuje svoji talentovou všestrannost, inscenaci a zážitku dobře slouží vyloženě vymazlená hudební složka a zdařilé choreografie. Wunderbar Brundibar, šalalalalalali! :)

Renomovaný autor René Levínský již potřetí spojil síly s renomovanou režisérkou Hanou Burešovou. Levínského text z prostředí IT vyžaduje režijní nápady, na které jsme u Burešové zvyklí. Zde jsem je však vyhlížela marně. Inscenace se tu lépe tu hůře potýká s množstvím slov v textu, který je náročné sledovat. Děj je založen na setkání chytrých, avšak nepraktických IT vývojářů s ženami, které jsou pojaty značně karikaturně, ale co chtít od IT a IA. V závěru se vše otočí proti vědcům, ale nic dobře nedopadne. Vítězí lokalita Litvínov, která to akademického prostředí vnese život i množstevní potenciál.

--- Boj proti spermoloterii --- více v článku na blogu

Knihu jsem nečetl a tedy nemohu srovnávat. Nicméně je vidět, že to s její divadelní adaptací není úplně lehké. Díky větší obsáhlosti díla je hlavně první část spíše neustálý sled scén, kdy často ani není příliš prostor na jakoukoli dramatičnost, hlubší dialogy nebo výraznější herecké projevy. Hra zde plyne bez silnějšího emočního dopadu. Naštěstí druhá část v tomto směru již působí o dost lépe a společně se silným příběhem, jenž předloha nabízí, umí zapůsobit. Nakonec bude asi jen málokdo, koho by poslední třetina a samotný závěr více nezasáhl. Hodně tomu napomáhá i nádherná doprovodná hudba, která notně přispívá k výslednému zážitku. 75%

85%. Hra o krutostech, které lidé provádějí svým nejbližším, je stále velice vtipnou sondou do lidských vztahů. Hlavně první část vyniká přesným temporytmem, režisér P.Svojtka velice dobře pracuje s členitou vícepatrovou scénou M.Syrového, atmosféru vhodně doplňuje hudba V.Nejedlého. Vinohradská inscenace ovšem vyniká hlavně hereckými výkony. R.Rázlová se do role opřela s velkou vervou a dokáže fascinujícím způsobem zachytit ostré změny nálad. V jednu chvíli je Violet nesnesitelná, jindy se na povrch dostane její zranitelnost. Zaujmou ale i A.Elsnerová, Z.Vejvodová nebo I.Bareš. více v článku na blogu

Dnes již opravdu klasika, kterou se i zde na Vinohradech povedlo zinscenovat nadmíru úspěšně. Samotná hra je výtečně napsaná a vypráví příběh, jenž umí zasáhnout, obsahuje řadu silných scén a nabízí několikero nemalých hereckých příležitostí. Tyto jsou rozhodně využity a dostává se zde krásných hereckých výkonů, včele s vynikající dvojicí R. Rázlová a A. Elsnerová. Díky tomu nijak nevadí lehce delší stopáž, neb hra spolehlivě chytne a nepustí. Napomáhá tomu též dobře zvolená doprovodná hudba.

Děj se odehrává v Plzni v době vrcholících tradičních oslav osvobození Plzně americkou armádou. Přilétá i Kapitán Amerika. Avšak přijde nečekaná zpráva, že se na Plzeň řítí obří asteroid. Kapitán Amerika zavolá další superhrdiny, všichni jsou to plošné loutky, neboť do Plzně si odskočili z komiksu. Ironman, Wonder Woman a Aquaman. V plzeňském Muzeu loutek se chystá na záchranou misi maňáskoví Kašpárek, Vodník, Bezhlavý rytíř a Čert. Vodník se s Aquamanem skamarádí u dušiček pod vodou Boleveckého rybníka. Obě skupiny Plzeň nakonec zahcrání. Hraje se na kukátkové loutkové scéně, která má několik jevišťátek.

Koprodukční inscenace Divadla Drak a Bratislavského bábkového divadla o společném soužití Čechů a Slováků. Část se odehrává na kukátkovém loutkovém jevišti, část na forbíně s marionetami s odkrytým vedením a recitační přehlídkou. Hlavní hrdinou je Kašpárek, který zabloudí pod Tatru a setká se s Janošíkem a jeho zbojníky. Když jsou Kašpárek s Janošíkem zatčeni, Janošík začne deklamovat hrdinské zpěvy. Kašpárek vymyslí, jak utéct. Kašpárek se i s Janošíkem vrátí do Čech. Herci zapsaného spolku se však rozhádájí, řeknou, že "tento projekt skončil", a rozdělí scénu i rekvizity na spravedlivé části: 2/3 Čechům, 1/3 Slovákům. "Bez kvapky krvi"

Věru depresivní dystopická vize S. d. Ch. o tom, kam patrně po sto letech od orwellovského mezníku dospějeme. Hospoda, televize, amnézní nostalgie po "starých dobrých časech", laciné modly, lidská nepoučitelnost, zaslepenost a krutost jsou věčné, na to je každý obrozenecký proces krátký. Točíme se v začarovaném kruhu a předpoklad, že se z něj s největší pravděpodobností nikdy nevymotáme, hraničí již téměř s jistotou. Inscenace dobře pracuje s účinkem gradace, zprvu se vše zdá úsměvně nadsazené, pozvolna satiricky přituhuje, ve finále z nelichotivého obrazu společenských poměrů a poselství nepříjemně zamrazí. Svatá Rottrovko! Mein Gottes Gott!

55% - Z Racka na Zábradlí zůstala kostra a ani ne kompletní. Kdyby k těm pozůstatkům kostry tvůrci dodali i nějakou hlubší myšlenku a výklad, snad bych se s tím dokázala vyrovnat lépe. Ale jiný, než ono přirovnání k potápějící se lodi, které je navíc naprosto jasné od první věty představení (jež zazní od zapojeného kontrabasisty), jsem nenašla. Herecké výkony nezklamou, mezi všemi výrazněji zaujali Jana Plodková, Kateřina Císařová a Vojtěch Vondráček, scéna je propracovaná a nabízí alespoň ten jeden výraznější prvek celé inscenace, ale i mezihry spojené s jejími pohyby mě ubíjely.

65% - S Majlingovou dramatizací slibovalo ND zdůraznění motivu souboje s režimem a ideologií. Poplatně tomu došlo k vyškrtnutí jedné z linií - pochopitelně - a zvětšení prostoru pro ony představitele režimu. Přitom se ale neprojevil předpokládaný větší prostor pro dramatické situace a konflikty v linii, která zůstala: Vajdičkova inscenace plyne pozvolně, opatrně, často působí snově, dramatický potenciál se vytrácí. Z mého pohledu až tak, že téměř zaniklo, o čí příběh se jedná, jako by se hrálo "o jeptiškách bez jeptišek", tragikomičtí pohlaváři jsou výraznější. Škoda: hudba je krásná a stran hereckých výkonů by zjevně bylo kam sáhnout.

55% - Dokud se 3testry drží hereckých nočních mur a snů a problémů, baví. Čím déle však představení pokračuje a čím víc krizí a obav a traumat se nabaluje, tím méně je to celé zajímavé a zábavné, nebo alespoň vypovídající. Vlastně dochází jen k omílání a opakování již sděleného, závěr je odhadnutelný, překvapení se nekoná, ani žádný další zajímavý efekt nepřináší. - Bez ohledu na to, jak komplexní a autentický herecký výkon Ladislava Jančíková podává.

Monodrama z dílny šumperského trojlístku autorů je silné zejména ve své první polovině zabývající se hereččinými profesními postřehy a obavami, jež provázejí víceméně každého začátečníka v jakémkoli povolání. S postupujícím časem se však text rozkročí do mnoha rovin a začne se vytrácet jednotící téma. S nahraným patetickým telefonním dialogem v podání B. Hrzánové pak v závěru spadne inscenaci bohužel úplně řemen. Tyto nedostatky ovšem zachraňuje výtečná L. Jančíková, která si od první vteřiny získá pozornost většiny diváků a nenechá si ji vzít do posledního okamžiku představení. Především díky ní stojí inscenace za pozornost.

75 %. K. Tučková záslužně vrací do zorného pole dneška další z téměř zapomenutých temných útržků naší historie. V inscenaci ND rezonuje nezdolná vnitřní síla s oporou ve víře a mravních hodnotách perzekuovaných řádových sester v nerovném zápase s totalitní z(lo)vůlí, církevními zaprodanci režimu a nelidskostí podmínek i praktik mocných. D. Majling opět prokázal cit pro vystižení podstaty dramatizované předlohy a M. Vajdička nezapřel um i přes nutnou jevištní zkratku předat srozumitelný příběh. Tleskám účelné scénografii, vynikající, emoce jitřící hudbě, skvělým hereckým výkonům i odlehčujícímu humoru, byť místy bych s ním osobně více šetřila.

Bohužel tento průstřel Rackem mě spíše minul a cestu jsem si k tomuto zpracování úplně nenašel. Na můj vkus až příliš komické. Často mi přišlo, že jde zbytečně o zesměšňování postav nebo snad i trochu samotného díla. A ač jsou osudy jednotlivých postav poměrně silné, tak zde mě to prakticky nijak nezasáhlo. Co mile rád oceňuji je moc pěkná doprovodná hudba a nutno přiznat, že hra měla i několikero zajímavých scén, to samozřejmě ano. Přesto ze samotného Racka zde prostě pro mě zbylo až příliš málo. 45%

55%. Základní myšlenka hry je atraktivní - ukázat tři různé verze, jak to mohlo dopadnout, kdyby prezident Edvard Beneš nepřijal v roce 1938 mnichovský diktát. Výsledek je ovšem rozpačitý, byť se zde najdou některé cimrmanovsky zábavné hrátky s historií, vše je jen lehce načrtnuto, nejlépe to funguje v prvni třetině, kdy si inscenace pohrává se situací, že by se z ČSR stal britský protektorát. Režisér L.Kopecký míchá různé komediální styly od konverzačky přes frašku a situační komedii až po nesouvisející stand up výstupy. Dohromady to ale moc nesouzní a také divácké reakce byly vesměs dost chladné.

65 %. Monodrama 3testry je v jistém smyslu intimní pozvánkou do duše mladé, začínající oblastní herečky a poodhaluje nám především tu její část zmítanou častými pochybnostmi a obavami (nejen) z budoucnosti, vděčnou to hostitelku všemožných nočních můr. Text hry nabízí zajímavé paralely, příměry a metafory, škoda jen, že se chvílemi lehce zacyklí a autoři nešli v rámci tematické linky přece jen ještě o něco hlouběji. Ladislava Jančíková působí v roli autenticky, má dar bezprostřednosti, diváka si na svou stranu dokáže získat od prvního okamžiku, drobné interakce s publikem jsou v jejím podání vysloveně milým a osvěžujícím zpestřením inscenace.

Jeden působivý pohled do rozervané duše dvou básníků a jedné malířky. Nelehká doba a neustálá blízkost smrti, jenž všechny tři spojuje, vytváří ojedinělé podmínky pro sdílení vzájemných myšlenek o životě, o tom co bylo a co třeba i bude. Výborně napsáno, krásné dialogy a přesvědčivé herecké výkony všech tří aktérů, kteří jsou vzájemně skvěle sladěni. Výslednou atmosféru pak dotváří povedená scéna i velmi dobrá práce se světly a zvuky. Výsledkem je rozhodně inscenace, která zůstane v hlavně ještě nemalou dobu. Díky za to a tleskám. 85%

65%. Inscenace má silnou vizuální stránku a velice podařená je hudba I.Achera. Režisér M.Františák dokáže dobře budovat atmosféru světa, v němž se rozpadl hodnotový systém a každý se hlavně snaží nějak se protlouct. Mozaika scén má v první půlce slušné tempo, po přestávce mi přišlo, že se některé motivy už trochu opakují a chybí tomu větší gradace. Herecký soubor se s netradičním úkolem vypořádal velmi dobře. Kasaštyk to nejspíš nebude, ale dramaturgicky jde bezpochyby o zajímavou volbu, Horváthova hra má divákům co říci i dnes.

Tématem protifašistického odboje se T.Dianiška zabývá často a také tentokrát dokázal vyhmátnout zajímavý příběh, který tradičně zpracoval jako tragikomedii s řadou popkulturních odkazů. Funguje to podobně dobře jako u 294 statečných, nadsázka a ironie nijak nesnižují zavážnost příběhu, mnohdy naopak zvýrazňují absurdnost násilí. Výborná je N.Holíková v ambivalentní roli Hany Krupkové, na jejímž osudu lze demonstrovat, do jakých krajností mohou někdy okolnosti člověka dohnat. Šílená doba dokáže lámat charaktery, hlavní postavu ovšem Holíková vystavěla tak, že ji umíme lidsky pochopit.

Hutná psychologická nálož, která ve vás bude nějakou dobu odeznívat. I přes větší délku dokáže inscenace vtáhnout do sebe a nijak nenudí. Pomalejší tempo tomu svědčí a díky němu pak o to více vyniknou vygradované scény, které zde mají dosti silné dopady. Divák zde sleduje prakticky rozklad rodiny v přímém přenosu a minimálně mě se honilo hlavou, že tohle by ustál opravdu jen málokdo. Od začátku se zde daří dobře budovat atmosféru bezmoci, což trefně doplňuje též použitá hudba a zvuky. Využití mikroportů nevadilo, ba naopak spíše zážitek umocnilo. Herecky výtečné, skvělá hlavně B. Lukešová a vedle ní J. Vondráček. 75%

Zdařilá hra Y.Rezy o tom, jak křehké mohou být i dlouholeté kamarádské vztahy. Režisér Š.Pácl nevedl herce k psychologické drobnokresbě a ti vytvořili na jevišti typizované postavy, které jsou vhodnými nositeli svých názorů a postojů. Komediální rovina vyprávění funguje velmi dobře, pod ní občas problesknou i vážnější motivy.

Podstatou hry je celodenní živelný dialog dvou zaměstnankyň pečovatelské služby, který spolu vedou poté, co jsou společně konfrontovány s nenadálou okolností. Během konverzace nám postupně odhalují i střípky ze svého soukromí a text se přes sociální a rodinné poměry obou nenásilnou formou dotýká i nastavení jejich morálních měřítek a hodnot. Samotný děj není, pravda, nijak převratně objevný a místy se i mírně cyklí, přesto může inscenace oslovit a překvapit humorem, který bychom v dané situaci až tak úplně nepředpokládali, ve finále pak také i mile dojmout. Herečky na sebe dobře slyší, jejich výkonům nechybí energický drajv a bezprostřednost.

Variace na postavy Olive a Pepka a skrz ně pohled na postavení ženy jak ve společnosti, tak hlavně v partnerském vztahu - tato stylizace zafungovala více než dobře. Otevírá se zde řada nelehkých témat typu sebeúcta, sebevědomí či samota, které se daří velmi vtipně odlehčovat právě přes animované postavičky. Menší varování ohledně poslední třetiny, kdy hra obsahuje větší množství sexuálně explicitních dialogů a stávají se z toho tak trochu "monology vagíny". Ale má to svůj význam a přináší to pak vcelku působivý závěr. Vše doprovází opravdu výborná živá hudba a ani po herecké stránce není žádných výtek. Výtečná hlavně A. Kameníková. 75%

75 %. Inscenaci JEDLu opětovně neschází svébytný jevištní styl, forma a šmrnc. Protentokrát je jejím hlavním a absolutním trumfem Martin Pechlát v titulní roli, kterou na jevišti doslova odžije. Obměny časových rovin a momentálního citového rozpoložení svěřené postavy - od udiveného děcka, přes prostopášného chvastouna, vypočítávajícího své milenecké eskapády, až po životem znaveného, dojemně bezbranného starého muže - střídá s odzbrojující lehkostí. Příběh složený ze vzpomínek legendárního svůdníka dokáže odvyprávět nadmíru záživně a tak barvitě, že by se snad i Casanova sám na konci připojil k ovacím publika a uznale smekl rokokovou paruku.

Autorská inscenace o zajímavé ženské osobnosti spjaté s Vysočinou, kterou je tentokrát dcera K.H.Borovského Zdeňka. Diváci nahlíží do osudů jedné rodiny, která je se slavným spisovatelem příbuzensky spjata. Její strasti jsou podány se značnou dávkou humoru, pod kterým se ale skrývá téma svazujících konvencí, které lidem brání žít, jak by chtěli. Ve druhé půlce se objeví i zmiňovaná Zdeňka ve svérázném zombie podání, její monolog je herecky dobře rozehraný, ale trochu trpí doslovností, která dílu ubírá na dráždivosti. V celkovém součtu se ale jedná o svěží inscenaci se slušnými hereckými výkony.

Vše již bylo sepsáno, podle mě úžasná inscenace.

Výborná souhra dvou herců různých generací P. Bucháčka a M. Ligače. Oba v součinnosti s režisérem dokázali eliminovat jistou melodramatičnost textu, navíc jejich vztah procházející mnohými nástrami a úskalími působí ve všech těchto fázích autenticky. Inscenace na malé scéně mladoboleslavského divadla tak uvěřitelnou formou přibližuje sblížení mužů, kteří už snad nemohou být rozdílnější. P. Svojtka z textu vytěžil maximum a postavám vtiskl tvář autenticity bez prvoplánových klišoidních "sázek na jistotu". Přesto jde o velice emotivní nastudování, jež dle mého názoru nemůže nechat chladným ani toho největšího cynika.

75 % Nápaditý site specific projekt situovaný do Muzea alchymistů a mágů staré Prahy. Devadesátiminutové procházce muzeem, během níž diváci nahlédnou do nejrůznějších zákoutí tohoto prostoru, herecky vládne P. Halíček v roli Mefista. Jeho přesvědčivé ztvárnění této démonické postavy formuje autentičnost atmosféry inscenace skýtající mnohé pohledy na faustovský mýtus. Není v ní ovšem ani nouze o humor, a to zejména v dialozích mezi Wagnerem a Markétkou. Třebaže je jistě divácky nejatraktivnější část odehrávající se v půdních prostorách muzea, své kouzlo má i loutkový prolog, v němž se blýskne V. Levinský. Inscenace, jež stojí za pozornost.

75 % Výpravou poměrně skromná inscenace, ale o to více režijně, choreograficky i herecky nápaditá. Devadesátiminutový výběr sedmi Erbenových balad rámuje Štědrý den. Atmosféra štědrého večera, kdy se u jednoho stolu střetávají rodinní příslušníci, má kouzelnou moc. Lidé jsou v těchto chvílích emotivnější, otevřenější potřebám druhých a rádi spolu sdílejí nejrůznější příběhy. A proč ne třeba ty z Erbenovy Kytice? D. Šoltýsová umně pracuje se symbolikou, náznaky i působivým light designem. Navíc šestici herců dovede přesvědčivě dovést k závěrečnému poselství (nejen) ústřední balady, jehož středobodem je osudovost...