PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Helena Grégrová
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1875)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 14.6.2026)
Specifickou tvůrčí optikou nahlíží autorsko-režijní dvojice Petr Erbes a Boris Jedinák několik stěžejních okamžiků, které předcházely srpnové okupaci Československa v roce 1968. Na bázi dokumentární formy shrnují divadelním jazykem neotřelých metafor nejen gró událostí, vystihují atmosféru doby i rozpolcené pocity a postoje vedoucích představitelů KSČ, ale daří se jim také nabídnout i paralelní vykřičník k dnešku, zejména směrem k nebezpečí určitých politických kompromisů a jednání pod tlakem. Herecký soubor opětovně efektivně partneří a soustředěně dodržuje potřebnou míru stylizace i jistého odstupu a bez zaváhání si získá pozornost publika.
(zadáno: 7.6.2026)
"Každý má duši, vím to."
Wildeův román ožívá v originální jevištní adaptaci Tomáše Loužného a Petera Galdíka. Divák se zde stává svědkem rekonstrukce příběhu prostřednictvím jeho pozoruhodné dekonstrukce, inscenace Doriana zkoumá a prezentuje z různých úhlů pohledu. K perspektivě zrakem ostatně odkazuje i průřez oční bulvou, dominanta scény (oko, okno do duše). Konflikt vnější a vnitřní krásy, povrchnosti a oduševnělosti, kultu mládí a dokonalosti a obav ze stárnutí interpretuje herecká šestice v naprosté souhře, bravurně zvládá kombinaci vyprávění, zcizovacích diskusí, citací a poznámek, variování konkrétních situací a prostřídávání rolí.
Wildeův román ožívá v originální jevištní adaptaci Tomáše Loužného a Petera Galdíka. Divák se zde stává svědkem rekonstrukce příběhu prostřednictvím jeho pozoruhodné dekonstrukce, inscenace Doriana zkoumá a prezentuje z různých úhlů pohledu. K perspektivě zrakem ostatně odkazuje i průřez oční bulvou, dominanta scény (oko, okno do duše). Konflikt vnější a vnitřní krásy, povrchnosti a oduševnělosti, kultu mládí a dokonalosti a obav ze stárnutí interpretuje herecká šestice v naprosté souhře, bravurně zvládá kombinaci vyprávění, zcizovacích diskusí, citací a poznámek, variování konkrétních situací a prostřídávání rolí.
(zadáno: 6.6.2026)
Současné irské komorní drama otevírá problematiku sexuálního násilí nesentimentálně, jako ostrý střep mířící přímo k jizvě s téměř nulovou šancí na úplné zhojení. Hercům se bez výjimky daří autenticky budovat houstnoucí atmosféru citelně vykloubené situace, kdy náhodné setkání náhle nemilosrdně vrátí potlačované a zasouvané vzpomínky na onu noc. Zažité stereotypy, sporadická efektivita možných řešení situace, nemístná bagatelizace hranic - k tomu všemu inscenace staví neodbytný otazník. Intenzitu zážitku umocňuje uspořádání hlediště, kdy diváci obklopují scénu z obou stran a jeviště se tak stává skutečným epicentrem více než bolestných emocí.
(zadáno: 5.6.2026)
Výchozí zápletka, kdy je několik lidí rozdílných nátur a sociálního statusu izolováno v nonkonformním prostoru, sama o sobě až tak neotřelá není. Kateřina Letáková s ní ovšem nakládá důmyslně. Zaujme už samotné místo děje, pro mrazivé podobenství je průmyslový mrazák výstižnou volbou. Text hry je důvtipný, gagy a repliky, bohaté na slovní hříčky i hlášky, jsou významově vícevrstvé, dokáží spolehlivě pobavit i reflektovat nálady a neutěšený stav současné společnosti i absurditu doby. Každý ze tří herců svěřenou roli rozehrává s neutuchající energií, citem pro vzájemnou interakci, míru nadsázky, situační humor i adekvátní vyznění dílčích point.
(zadáno: 4.6.2026)
Dva stárnoucí, letití přátelé vedou na terase obytného přívěsu konfrontační dialog, bilancující podstatně víc než jejich dosavadní životy a ne právě optimistické vyhlídky dnů dalších. Čím déle diskutují a vzájemně se špičkují, tím více mezi řádky nechává Shepard pomrkávat další a další obecná témata dotýkající se lidské existence. Děje se tak na vlně sympatické kombinace milého humoru a příjemného dojetí, gradující ztišenou, působivou tečkou smíření se se ztrátami a pomíjivostí času. To vše, včetně přesvědčivých výkonů obou trefně typově obsazených herců a citlivé režijní práce Michala Dočekala, neváhám označit za záruku divácké spokojenosti.
(zadáno: 30.5.2026)
75 %. Fran brooklynská prádelna voní důvěrně známou aviváží, Shanleyova hra voní, dýchá, ale i bolí životem. Konkrétně fází, kdy vám možnost nechat se srazit projíždějícím autem nezní úplně od věci, a je tedy nejvyšší čas na pokus o změnu. Roman Zach příběh uchopil režijně citlivě, jímavé a sentimentální pasáže textu optimálně vyvažuje milý humor a nadhled. Všichni tři herečtí aktéři propůjčují postavám civilní jiskru, rozehrané situace pak působí autenticky a plynule, i díky důvtipně řešené scéně, umožňující rychlé střihy děje a prostředí. Tragikomedie o náhodě, řešící problém s razancí pracího programu odstřeďování, příjemně pobaví i dojme.
(zadáno: 29.5.2026)
Toto Nebeského nastudování Večera tříkrálového shledávám prvořadě moderním a osvěžujícím způsobem originálním. Herecky velmi vyrovnané inscenaci neschází lehkost a hravost, zaujme také solidní řadou nápadů, které jsou nejen zdrojem zábavy, ale místy i zajímavých aktualizačních posunů, stvrzujících nadčasovost shakespearova textu. Zcizovací efekty napříč dějem, karnevalový šmrnc a love songy různorodých hudebních stylů přináší oživení a zpestření příběhu a podtrhují rozličnost podob lásky i způsobů cest k jejímu naplnění, čitelně vyniknou i charaktery jednotlivých postav. Komplexně záživná forma, nadto s potenciálem oslovit i mladší publikum.
(zadáno: 24.5.2026)
Ve jménu swingu svižný, ve smyslu vzpomínkové pocty neokázalý, důstojný průlet životopisnými milníky Evy Pilarové. Na výsledku je znát pokora a detailní příprava inscenace, z dramaturgického hlediska oceňuji obdivuhodně plynulou návaznost jednotlivých výstupů a práci s faktografií, kdy třeba jen s pomocí stručně opsaného hesla či krátkého útržku z dialogu je vystiženo podstatné. Petra Králová představuje zpěvačku s autentickou jiskrou, její Evě věříte lásku k muzice a publiku, umanutost, svéhlavost i dar brát kotrmelce osudu s nadhledem. Radovan Král ji ve všech svěřených rolích příběhem doprovází s nenuceným šarmem. Příjemný divácký zážitek.
(zadáno: 19.5.2026)
Silný, křehký a dojemný příběh, inspirovaný zkušenostmi reálných rodin, se podařilo předat s nebývalou hereckou empatií, něžně a civilně. Nápad nenásilně postupně přizvat příchozí diváky k účasti na narozeninové oslavě sedmnáctiletého Kryštofa, jehož zdravotní prognóza je čím dál tím nejistější, dobře funguje, lidská pospolitost je cenným průsečíkem sdílených emocí. Tuhle divadelní "terapii", s možností přeskládat si žebříček životních hodnot a seznámit se s projekty neziskové organizace Vlaštovka, radím neminout. Během sedmdesáti minut ani jednou nezapochybovat, že na každý chvilce i v paměti oživené vzpomínce záleží, totiž vůbec není málo.
(zadáno: 15.5.2026)
Když se u vás v obýváku jednoho večera náhle objeví ex, může tím odjistit explozivní nálož nepříjemných pravd a dlouho potlačovaných pocitů, která vás, ji i vaši současnou manželku provede nocí plnou konfrontací až k hořkému procitnutí. Mayenburgova hra je sžíravou a nelichotivou sondou do hlubin partnerského soužití, jeho krizová úskalí obnažuje nekompromisně, humor, posilující tragikomickou rovinu, zamrzá s pointami na rtech. Empatická režie a soustředěné herecké výkony umocňují autenticitu okamžiku i divácký pocit, že jisté pasáže dialogů neodbytně zní až protivně povědomou ozvěnou.
"Řekla bych, že mám nárok, abys mně lhal trochu líp."
"Řekla bych, že mám nárok, abys mně lhal trochu líp."
(zadáno: 11.5.2026)
"Svět je bezúčelnej chaos."
Důvtipnou, vícevrstevnatou hru D. Macmillana se mladým tvůrcům podařilo uchopit více než zdařile, s důrazem na tragikomickou podstatu sdělení. Prostřednictvím příběhu mladé herečky, procházející si detoxifikační terapií, interpretuje autor drogovou a alkoholovou závislost jako projev nemoci unavené duše, hledající únik z reality zmatečné, zběsilé doby. Režie promyšleně buduje atmosféru a osobnostní rozklad za pomoci jednoduchých, ale účinných scénických efektů, herci jsou autentičtí a kolektivně empaticky partneří. Tohle zakódované pozastavení se nad stavem světa v podání M.B.A. Company stojí za návštěvu. 75 %.
Důvtipnou, vícevrstevnatou hru D. Macmillana se mladým tvůrcům podařilo uchopit více než zdařile, s důrazem na tragikomickou podstatu sdělení. Prostřednictvím příběhu mladé herečky, procházející si detoxifikační terapií, interpretuje autor drogovou a alkoholovou závislost jako projev nemoci unavené duše, hledající únik z reality zmatečné, zběsilé doby. Režie promyšleně buduje atmosféru a osobnostní rozklad za pomoci jednoduchých, ale účinných scénických efektů, herci jsou autentičtí a kolektivně empaticky partneří. Tohle zakódované pozastavení se nad stavem světa v podání M.B.A. Company stojí za návštěvu. 75 %.
(zadáno: 3.5.2026)
Šmarioneta, tohle se povedlo.
Být Hurvínek, tak by mě taková inscenace na oslavu mých stoletin rozhodně potěšila i bavila. Protože je hravá, rozverná, nápaditá, výpravná, plná milého humoru a příjemného dojetí, dokonce i trochu napínavá. A taky proto, že se během ní plní i ta nejtajnější přání. A v neposlední řadě proto, že prostřednictvím zábavy člobrdíčkům a člobrdinkám každého věku nenásilně ukazuje, jaké hodnoty jsou v životě opravdu důležité. Je zkrátka rodinná, takže pospolitost a přátelská atmosféra na jevišti se přirozeně snoubí s tou v hledišti.
"Já to věděl, taťuldo, že v tobě dřímá hrdina."
"Já dřímám rád."
"Chá cháá!"
Být Hurvínek, tak by mě taková inscenace na oslavu mých stoletin rozhodně potěšila i bavila. Protože je hravá, rozverná, nápaditá, výpravná, plná milého humoru a příjemného dojetí, dokonce i trochu napínavá. A taky proto, že se během ní plní i ta nejtajnější přání. A v neposlední řadě proto, že prostřednictvím zábavy člobrdíčkům a člobrdinkám každého věku nenásilně ukazuje, jaké hodnoty jsou v životě opravdu důležité. Je zkrátka rodinná, takže pospolitost a přátelská atmosféra na jevišti se přirozeně snoubí s tou v hledišti.
"Já to věděl, taťuldo, že v tobě dřímá hrdina."
"Já dřímám rád."
"Chá cháá!"
(zadáno: 30.4.2026)
Během tohoto komponovaného večera (či trefněji možná spíše pozastaveníčka) o jazyku českém se dočkáme tematického náhledu z vícero úhlů, k vývoji mateřštiny samotné a zejména našeho - nezřídka macešského - vztahu k ní zazní spousta podnětných a zajímavých postřehů. Nejedná se přitom o žádnou suchopárnou podívanou, vše je zprostředkováno záživnou, hravou formou, kořeněnou milým humorem a nadhledem. Zpestřením je i živý klavírní doprovod a interpretace několika zhudebněných básní. Tento improvizovaný ostrůvek kultivovanosti mně bylo diváckým potěšením navštívit, neboť není vůbec od věci čas od času popřemítat, jak s darem rodné řeči nakládáme.
(zadáno: 28.4.2026)
65 %. Hru shledávám osobně atraktivní hlavně pro princip divadla na divadle a to, že za předobraz Enquistově fikci posloužily reálie ze Strindbergova života, zejména etapa vrcholící manželské krize. Inscenace DpP vyniká vyrovnanými hereckými výkony, dialogy se daří po celou dobu udržet na frekvenci kousavého sarkasmu. Jízlivé, uštěpačné, vzájemně zraňující poznámky létají vzduchem jako pingpongové míčky, divadelní zkouška se vbrzku promění spíše v psychoanalytickou seanci. Čitelně tu vyznívá konfrontační pnutí vlivem egománie, hypersenzitivity i touhy po seberealizaci a citovém naplnění, pramenící z protipólností mužské a ženské emocionality.
(zadáno: 22.4.2026)
Dva příběhy proplétající se jako růže a vřes. Ušmudlaná něha i všudypřítomný ďábelský škleb. Láska a démoni. Divoká kabaretní jízda na ocase šedavé klisny. Energická, nespoutaná, ponurá i zábavná. Inscenace přitažlivá pro určitou míru nedoslovnosti a zejména pro to, že sebe samu nebere až tak úplně vážně. A samozřejmě pro hudbu Toma Waitse. Herci důsledně kombinují činohru, zpěv i pohyb, vše v intencích specifické stylizace. Jmenovat jednoho by nebylo fér, nepodlehnout absolutně uhrančivé Daniele Špinar je téměř nemožné, stejně jako ubránit se husí kůži při interpretaci některých z písní Radkem Melšou, Renátou Matějíčkovou a Tomášem Daleckým.
(zadáno: 18.4.2026)
DNz opětovně stvrzuje kvality tvůrčího týmu a nebývalou celosouborovou koncentraci a sehranost. V příběhu falešně obviněného učitele mateřské školky nejmrazivěji rezonuje fakt, jak snadno lze ve vteřině ostrakizovat blízkého člověka, navíc zástupně, namísto přiznání si vlastních osobních selhání. O co ztišeněji a nenápadněji probublávají na povrch emoce, o to ničivěji explodují. Po odeznění potlesku zůstává v divákově mysli prostor pro neodbytné, nepříjemné otázky, dráždící individuální i kolektivní svědomí. Jak bychom se asi v dané situaci zachovali my? A jak složité je rozpoznat, kdy dětská duše volá o pomoc a rozklíčovat skutečnou příčinu?
(zadáno: 16.4.2026)
Inscenace P. Svojtky působivě zpřítomňuje atmosféru maloměsta, kde si sousedé vzájemně zbytečně moc vidí do talířů. Čitelně se zde pracuje s motivem přelomu století a bláhovostí lidských iluzí. Jako by elektrifikace měla se šerosvitem petrolejových lamp a starých časů odnést i vše negativní. Příběh o marném, pošetilém, nekonečném čekání na kousek toho štěstí zdobí především autentické herecké výkony ústřední dvojice, T. Císařová i P. Děrgel soustředěně pracují s vývojovým obloukem svěřených postav, zaujme i A. Procházka v roli stavitele Kiliána. Slabinou je nevyvážený temporytmus, dramaturgické zdynamičtění by prospělo zejména první polovině.
(zadáno: 11.4.2026)
Tohle komorní PSYCHOdrama je interpretačně skutečně velmi náročné. Na pozadí průběhu divadelního castingu text zrcadlí nejniternější pocity ne právě úspěšné herečky, místy jde až na samou hranici emocí, balancujících na ostří řezáku japonské výroby. David Jařab podtrhuje vyznění příběhu vytvořením iluze snového oparu a pečlivou prací s každým detailem. Elizaveta Maximová stvrzuje mimořádnost svého talentu, zpověď předává autenticky, publikum magnetizuje bravurou, s níž proměňuje bez zaváhání v rychlých střizích pestrou škálu tváří a poloh a komplikovaný vnitřní svět postavy obnažuje doslova na dřeň. Silný, dlouho doznívající divácký zážitek.
(zadáno: 5.4.2026)
Všude, kde je láska, je i něco z hada.
/C. G. Jung: Červená kniha/
75 %. Proud vzpomínek na osudový milostný vztah v inscenaci plné působivých scénografických detailů, které do sebe postupně zapadají a v symbolické i metaforické rovině dotváří příběh. Příběh, který se neodbytně vrací a nejde jen tak snadno uzavřít, jeho stěžejní okamžiky obtáčí mysl hlavní hrdinky s ladností i zákeřností hada, který, dokud nevyčerpá jed zpod váčku, neustane v dráždění. Herecký výkon Evy Hacurové je mimořádný, plně koncentrovaný a autentický. Kristýna Jedličková za pomoci přesných gest a pohybu nezpřítomňuje pouze onu druhou, ale taktéž pocity a atmosféru.
/C. G. Jung: Červená kniha/
75 %. Proud vzpomínek na osudový milostný vztah v inscenaci plné působivých scénografických detailů, které do sebe postupně zapadají a v symbolické i metaforické rovině dotváří příběh. Příběh, který se neodbytně vrací a nejde jen tak snadno uzavřít, jeho stěžejní okamžiky obtáčí mysl hlavní hrdinky s ladností i zákeřností hada, který, dokud nevyčerpá jed zpod váčku, neustane v dráždění. Herecký výkon Evy Hacurové je mimořádný, plně koncentrovaný a autentický. Kristýna Jedličková za pomoci přesných gest a pohybu nezpřítomňuje pouze onu druhou, ale taktéž pocity a atmosféru.
(zadáno: 4.4.2026)
Důvtipně, a především nebývale citlivě režijně vystavěná a herecky výtečně uchopená inscenace. Promyšleně se zde pracuje opravdu s každým detailem, od slova vypravěče a režijních poznámek ze záznamu, až po úvod děkovačky. Náznakovost s přiznanými ingrediencemi divadelní chemie dobře fungují, i díky nim publikum přirozeně pohltí magie okamžiku. Sympatický humor účinně vyvažuje jímavé pasáže, obě aktovky se v jistých momentech nečekaně propojí. Něžně, křehce, dojemně. Jako každá prostá, radostná chvíle v životě, jíž by bylo škoda si nevšimnout i jako vzpomínka na ty, kteří už tady s námi nejsou, neboť čas utíká tak rychle. Tak zatraceně rychle.
(zadáno: 2.4.2026)
75 %. Zvolená inscenační forma nemá daleko k souslednému cyklu etud tematicky variujících motivy závislosti a dominance, podléhání a manipulace, primárně ve vztahové, v širším kontextu obecnější rovině. Obsažené myšlenky lze nahlédnout z více úhlů, nejčitelněji rezonuje pošetilost a marnost lidského počínání, o co urputněji se snažíme mít řád věcí pod kontrolou, tím spíše se převrací v chaos. A vše se ve jménu naší nepoučitelnosti neustále opakuje. Herecká souhra je dle očekávání precizní, všichni kombinací verbálního i fyzického projevu posilují situační humor, za kterým se zároveň skrývají rozličné podtexty a jistý druh pesimismu a smutku.
(zadáno: 27.3.2026)
"Štěstí je přeceňované, obvykle je to buď opiát nebo klam."
J. Murray-Smithová vzdává Švýcarskem hold P. Highsmithové, jejímu specifickému stylu psaní i autorčině kultovní postavě, v jistém smyslu lze hru vnímat jako pomyslné završení tzv. ripliády. I. Chýlková a P. Uhlík jsou nadmíru přesvědčiví, každým slovem i gestem se trefují do aktuálního rozpoložení postav a udržují patřičnou atmosféru napětí, odlehčenou svérázným humorem. Ponor do temných zákoutí lidské duše je v jejich podání diváckou lahůdkou, s grácií chameleona obměňují tvář drsnou, nebezpečnou a manipulativní se zranitelnou a nejistou. Zážitek jdoucí na dřeň a pod kůži. 85 %
J. Murray-Smithová vzdává Švýcarskem hold P. Highsmithové, jejímu specifickému stylu psaní i autorčině kultovní postavě, v jistém smyslu lze hru vnímat jako pomyslné završení tzv. ripliády. I. Chýlková a P. Uhlík jsou nadmíru přesvědčiví, každým slovem i gestem se trefují do aktuálního rozpoložení postav a udržují patřičnou atmosféru napětí, odlehčenou svérázným humorem. Ponor do temných zákoutí lidské duše je v jejich podání diváckou lahůdkou, s grácií chameleona obměňují tvář drsnou, nebezpečnou a manipulativní se zranitelnou a nejistou. Zážitek jdoucí na dřeň a pod kůži. 85 %
(zadáno: 25.3.2026)
75 %. Vysloveně milá, rozverně laděná komedie, jako vystřižená ze života k tomu. Režie trefně pracuje s mírnou nadsázkou, rozehrané situace díky tomu vyznívají humorně, s optimálně tragikomickým nádechem. Herecká čtveřice příběh interpretuje patřičně energicky a do hlediště se jí daří přenést dobrou náladu i přiměřenou dávku dojetí. Radek Holub je v roli svérázně podivínského bývalého účetního více než přesvědčivý, jeho čtení reklamačních dopisů je odzbrojující. Hra důvtipně kombinuje zábavnou linku s nenásilně zakomponovaným poselstvím o nečekaném lidském obohacení prostřednictvím toho, čemu se mnohdy z předsudečných důvodů odmítavě bráníme.
(zadáno: 20.3.2026)
75 %. Soukromé životy jsou vztahová konverzační komedie s jiskrně vášnivými dialogy. Jejich místy téměř kulometná kadence si žádá mistry jevištní řeči i žánru samotného. V inscenaci Divadla Bez zábradlí v tomto ohledu vyniká dvojice Jana Stryková a Jiří Hána, sledovat jejich partnerské přestřelky je opravdu zábavné. Anežka Saicová a Miloslav Tichý je dobře doplňují, všem se po celou dobu daří vystihnout charaktery jednotlivých postav hry věrně, chvílemi jsou k zulíbání, občasně k přiškrcení. Turbulentní proměnlivost emocí a rozehraných situací odměňují diváci smíchem, za kterým je znát pobavení i pochopení pro jim také důvěrně známé okamžiky.
(zadáno: 14.3.2026)
75 %. Snowboardová prkna se na prkna DRB doslova vřítila se šmrncovním drajvem a především vtipnou obměnou příběhu teenagerů Rendyho a Jáchyma z kultovního filmu. Všichni účinkující si role očividně užívají, příjemnou energii předávají publiku s lehkostí, s jakou zvládají i svižnou choreografii plnou drobných jevištních vychytávek, umožňujících rychlé střihy v ději, stejně jako efektivně řešená scéna s projekcemi. Zaujme i rockový říz hudebních aranží, čtyřčlenné kapele to opravdu skvěle šlape, škoda jen, že místy je zvuk předimenzován na úkor srozumitelnosti textu některých písní. Celkově milý, osvěžující i lehce nostalgický divácký zážitek.
Tipy (176)
Blogy (0)
Prozatím tento redaktor nenapsal žadný svůj příspěvek do blogu.
Recenze (7)
1.4.2004, A studio Rubín: Faust
Fauste (člověče), nezlob (se)!Ondřej Pavelka se ke hře Faust, ve které v osmdesátých letech hrál titulní roli, a jejíž inscenování se prý stalo kultovní záležitostí tehdejšího Rubínu, vrátil protentokrát jako režisér. Že při novém nastudování nešetřil esencí svých nejniternějších zkušeností, je znatelné. Také komorní sklepní prostory A studia Rubín jsou intenzitě prožitku a celkovému vyznění inscenace příznivě nakloněny.
Už úvod samotný zaujme...
16.2.2006, Národní divadlo: Na ústupu
Některé vztahy lze přirovnat k básni, jiné k boji...a některé k obojímuNa první pohled obyčejný stárnoucí manželský pár. Edward si s oblibou pročítá historickou válečnou literaturu, Alice již po nějaký čas pracuje na antologii poezie, kterou miluje. Ostatně, trefná citace z básně byla tím, čím ho při jejich prvním setkání doslova okouzlila. Každý den večer si uvaří čaj, on se pohodlně usadí do křesla a pokud si zrovna nelistuje v tlustých knížkách, luští křížovky, kdežto ona by si ráda ...
4.10.2004, Divadlo Komedie: Staří mistři
Starý dobrý mistr provokativního peraS inscenací dalšího z děl mistra provokativního pera Thomase Bernharda se máme nyní možnost seznámit v Divadle Komedie. Jak už si u této scény pomalu zvykáme, jedná se opět o svým způsobem jevištní experiment, který v tomto případě spočívá zejména v nutné redukci románové předlohy a v její úpravě z monologického textu na part pro dva hlasy. Hlasy zřízence vídeňského Uměleckohistorického muzea Irrsiglera a hudebního k...
3.4.2005, Divadlo Na Jezerce: Manželské vraždění
Tady se už nevraždí, ale rovnou porcujeJaroslav Dušek, Nataša Burger a Jan Hřebejk, trojice publiku známější aktuálně spíše jako filmová, se setkala v nedávno zrekonstruovaném Divadle Na Jezerce při projektu divadelním. Nastudovala tady komorní hru současného francouzského dramatika E. E. Schmitta Manželské vraždění. Jedná se o uvedení v české premiéře, světová se konala v Paříži roku 2003. Z ostatních autorových titulů, které lze spatřit na českých i svě...
21.4.2006, Docela velké divadlo: Cesta za Julií
Cesta časem za snemNejnovější premiérou Docela velkého divadla je původní hudební komedie Cesta za Julií. Na počátku byla dle slov autorky Jany Galinové inspirativní vzpomínka na nezapomenutelné bývalé kolegy pedagogy z jedné střední školy v Mostě, kteří rozvíjeli její schopnost nebrat se moc vážně, vidět to, na co se dívá, a neustále ji uváděli v úžas svou ochotou převléknout se kdykoli za cokoli, jenom aby byla „sranda“. Zároveň také...
1.10.2005, Švandovo divadlo: Klářiny vztahy
Labyrint světa a puls srdce„Cokoli jiného by pro mě bylo lživé. Abych byla upřímná, neznám příliš mnoho šťastných lidí. To je svět, jak jej vidím.“ Toto se smíchem odpověděla současná německá dramatička Dea Loher, ověnčená řadou prestižních ocenění, na všetečnou otázku, zda by to přece jen nešlo trochu veseleji. Klářiny vztahy, uváděné nyní ve Studiu Švandova divadla, nás nenechají ani na chvíli na pochybách, že autorčin pohled na svět je opra...
24.5.2004
Někde mezi aminokyselinami a houslovým klíčemCharlie: "Vy jste rasista. Xenofob."
Leslie: "A co to je?"
Charlie: "To je ten, komu nejsou dost dobří ostatní, protože mu vadí, že jsou jiní."
Leslie: "Tak to já nejsem. Mně nevadí, že jsou ryby jiný. Mně vadí, že jsou blbý, špinavý a že jsou všude!"
Pobřeží není jen název, ale současně i jediné místo děje Albeeho hry. A také čtvrtý titul tohoto amerického dramatika uvedený na scéně Divadla na Vinohradech v po...
Reflexe (0)
Prozatím tento redaktor nenapsal žadnou reflexi.
Rozhovory (7)
3.4.2023, ROZHOVOR S: Bohdana Pavlíková
Svým rolím oltáříčky nestavímPoslední březnovou sobotu se repertoár Švandova divadla rozrostl o svébytně poetickou komorní inscenaci Daniela Hrbka Happy End, jejímž prostřednictvím se v suterénním studiu diváci stanou návštěvníky domácnosti manželského páru seniorů, kteří spolu prožili šedesát let života. Role osmdesátníků Bohouška a Bohunky ztvárňují s empatií pro slabosti i vrtochy doprovázející stáří Luboš Veselý a Bohdana Pavlíková. Ta nám krátce po premiéře poodhalila zajímavé detaily týkající se nejen práce na této nové hře, ale rozhovor se stočil i k dalším tématům....
29.10.2019
Kristina Sitková a Kristýna Čepková:Stačí jen mít otevřené oči, vědomí a hlavně srdce
...ptala se Helena Grégrová...
V pondělí 4. 11. se v malém sále Městského divadla Kladno uskuteční premiéra inscenace hry Všechny báječný věci autora Duncana Macmillana. O tom, jak důležité je za žádných okolností nic nevzdávat, se diváky bude snažit přesvědčit herečka Kristina Sitková. Ve víru p...
4.12.2018
Petra Bučková: Bergmanovi mám co vracet...ptala se Helena Grégrová...
Repertoár Divadla Na zábradlí rozšíří nová inscenace Jana Mikuláška a Dory Viceníkové Persony, vycházející z obsáhlého díla švédského režiséra a dramatika Ingmara Bergmana. Ne právě jednoduchý svět jeho postav se bude divákům spolu s hereckými kolegy snažit přiblíži...
7.11.2017
Martin Matejka: Doufám, že nám Honza Borna tam někde na obláčku drží palce...ptala se Helena Grégrová...
Patrně jen málokdo nikdy neslyšel o Adrianu Moleovi, svérázném hrdinovi knižních bestsellerů britské autorky Sue Townsendové. Tenhle sympatický puberťák se svému deníku svěřuje se všemi radostmi i starostmi nelehkého období dospívání. Jeho postřehy plné sarkastickéh...
2.5.2012, ROZHOVOR S: Dušan Sitek
Mám toulavé botyAčkoli Dušan Sitek je už přes dva roky v angažmá pražského Divadla pod Palmovkou, na pětadvacet let, které strávil v Městském divadle Zlín, nedá dopustit. A do města ležícího na východě Moravy se dle svých slov vždycky velmi rád vrací....
5.4.2006, ROZHOVOR S: Taťjana Medvecká
Světová herečkaZnáte snad mezi herečkami větší živel? S ohromující bezprostředností, ale také velkou upřímností přibližuje "světová herečka" Taťjana Medvecká svou práci s logickým zastavením u Virginie i otevřeným zamyšlením nad diváckým nepřijetím kontroverznějších počinů naší první scény. Témat v rozhovoru najdete ale mnohem víc....
15.12.2005, ROZHOVOR S: Jurij Galin, Jana Galinová
Parta magorůJurij Galin, umělecký šéf a režisér Docela velkého divadla, a dramaturgyně, manažerka, ale hlavně herečka Jana Galinová přibližují vznik svého divadla, jeho svérázné osudy a s humorem i přesahy k obecným tématům umožní nahlédnout "za oponu", na styl práce v Docela velkém divadle....
Profil
Dotazník
Jak ses dostala k divadlu jako divák?
V šestnácti letech, kdy jsem při návštěvě inscenace „Ubohý vrah“ Divadla na Vinohradech pocítila absolutní magnetizaci okamžiku. Způsobil ji Viktor Preiss v roli Kerženceva. Třináctkrát jsem se tehdy přišla zas a znovu přesvědčit, zda síla účinku nezeslábne. Nezeslábla. Na hledání podobného zázraku jsem od té doby absolutně závislá. :)
Jak ses dostala k i-divadlu?
Nijak originálně. ..ačkoli.. Prostřednictvím snad alespoň trochu originální odpovědi na poměrně originální inzerát hledající nadšence, kteří by chtěli být u zrodu absolutně originálního internetového portálu o divadle. :))
Čím, kromě divadla, trávíš svůj volný čas?
Nahradím-li v otázce „čím“ za „s kým“, pak odpovím: S rodinou a přáteli, s nimiž obsah „čím“ stává se téměř bezbřehým. A taky moc ráda listuji poezií (nejen všedního dne).
Čím se zabýváš pracovně?
Produkčně a distribučně opečovávám časopisy v jednom pražském vydavatelství.
Jak hodnotíš uplynulých deset let působení i-di?
Uteklo to! Saprlot! :)
Co bys chtěl(a) popřát i-di a kolegům redaktorům do následujících let?
Ať nám to utíká pomaleji! ;)
ptala se Pavla Haflantová
