PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Helena Grégrová
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1669)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 12.7.2019)
(zadáno: 12.7.2019)
(zadáno: 12.7.2019)
(zadáno: 12.7.2019)
(zadáno: 12.7.2019)
(zadáno: 12.7.2019)
(zadáno: 7.7.2019)
Ve smyčce je důmyslně gradačně vystavěná hra, dobře inscenačně uchopená, nabízející pocity i myšlenky, s nimiž jsem postupně čím dál tím víc rezonovala a atmosféra v hledišti mi vítaně napovídala, že v tom zdaleka nejsem sama. Empatická režie i herecká souhra všech tří protagonistů s citem pro pointování jednotlivých replik a situací nás neomylně dovedla ke katarzní tečce, či spíše výmluvnému otazníku. Zkrátka- takhle skrz divadelní prkna podle mě voní život!
(zadáno: 19.6.2019)
Forma "vyprávěného divadla" zde účelně a efektivně souzní s tím, co z textu má zarezonovat a oslovit publikum. Přiměřeně provokativní interpretace, ctící nadsázku, podtrhuje apelativnost obsahu, který obnažuje nebezpečí xenofobie a demagogie v nejrůznějších podobách, jejichž živnou půdou je stádnost a zlenivělá mysl letargické společnosti plné předsudků. Inscenace, která rozhodně jen nevypráví, ale otevřeně a naléhavě promlouvá k dnešku, čímž svému názvu více než smysluplně dostojí.
(zadáno: 14.6.2019)
Může vůbec současný svět plný devalvace víry a morálních hodnot povalujících se mezi haraburdím z vysloužilých pouťových atrakcí nabídnout ještě vůbec nějaké uspokojení faustovským tužbám po poznání a nevšedních p(r)ožitcích? Nelichotivou cestu za ještě méně lichotivou odpovědí divákům Jan Klata - rebel v rouše režisérském každopádně neusnadňuje. Opět žádné laciné prvoplánové efekty, opět si tu provokativní tón podává ruku s expresí a jistou exhibicí. Krácení několika pasáží by, tuším, poselství příběhu nechalo silněji vyznít a většímu počtu diváků setrvat v hledišti až do konce.
(zadáno: 13.6.2019)
Velmi dobře napsaná hra o ozvěnách minulosti, kterou nelze odložit a schovat do krabic na půdu, nota bene v domě děděném z pokolení na pokolení, jehož zdi by o jeho obyvatelích měly rozhodně co vyprávět. Poměrně nelítostný (prů)řez vztahovými peripetiemi několika generací jedné rodiny, ovlivňované více než méně politicko-společenskými kontexty té které aktuální doby naší historie. Adekvátnímu napojení se publika na poutavý příběh vycházejí vstříc empatická a nápaditá režie, soustředící se i na drobné (ale důležité) detaily, účelné scénické řešení a precizní herecká souhra všech protagonistů. Silný divácký zážitek.
(zadáno: 11.6.2019)
(zadáno: 8.6.2019)
CAMPQ - Divadlo Letí 100 %
Intergalaktické setkání bytostí, které nás prostřednictvím velmi originální divadelní formy a promyšlené, do detailu propracované koncepce celé inscenace nechá zamyslet se nad našimi lidskými egy a společenskými postoji. Nebývale silný divácký zážitek a pro mě jednoznačná událost sezony.
(zadáno: 20.5.2019)
To byla ale srnkovina! Rozumějte tím divadelní grotesku, které Tomáš Svoboda, autor a režisér v jedné osobě, dal ve všech směrech originálně vyšinutý tvar. Ona vyšinutost (není myšleno pejorativně) přitom v trefné nadsázce pojmenovává neurózy dané naší stále anomálnější dobou. Škoda, že první dva zobrazené příběhy po stránce temporytmu a intenzity humoru přece jen o něco pokulhávají za následující šmrncovní a svižnou dvojicí, a nedovolují mně tak jít s hodnocením inscenace výše, jakkoli gradačně linka neuchopitelnosti lidského štěstí ve finále zarezonovala.
(zadáno: 10.5.2019)
75 %. Kongeniální propojení nadčasových názorů a myšlenek K. H. Hilara s optikou D. Špinara jakožto režiséra, a především a hlavně také současného uměleckého šéfa činohry Národního divadla - molochu se závažím cejchu "národní instituce". Inscenaci se daří pojmenovat (ba přímo vykřičet) úskalí tohoto neustálého a nerovného boje, přičemž si po celou dobu zvládá udržet i tolik potřebnou dávku sebeironického nadhledu. A hlubokosklon všem herečkám interpretujícím s profesionální barvurou nelehké, povětšinou monologické party. Jejich obsah mně zejména díky nim z paměti jen tak nevymizí.
(zadáno: 28.4.2019)
Tragikomická sonda do mikrokosmů čtyř ženských duší, které nám tři sestry a jejich matka poodhalí v den rodinného setkání na oslavě otcových narozenin. Sny, touhy a životní ideály bortící se jak domeček z karet. Co jsme schopni obětovat pro své nejbližší a do jaké míry ochotni slevovat z představ o štěstí? A co všechno nevyřčené a nedořešené marně ukrýváme pod sněhem vzpomínek, v naději, že nepříjemné zhojí čas? Vděčných partů se čtyřlístek hereček zhostil s grácií autenticity, dobře je v menších, ale nikoli nepodstatných rolích doplnili i oba mužští protagonisté. Silná a působivá inscenace.
(zadáno: 23.4.2019)
75 %. Hra i inscenace kouzlí darem schopnosti zobrazit jeden z nejvážnějších životních okamžiků, jakým je ztráta maminky, s nadsázkou a dokonce i humorem, zkrátka tak, aby se s ním dětská optika svedla bez obtíží divácky vyrovnat. A nejen to, i čertovská a nebeská brána jsou prezentovány moderně, neotřele, edukativně, ale současně bez závor předsudků. A já osobně pak děkuji zejména za objasnění otázky, kudy vede cesta z pekla. To je taková vysloveně vykutálená třešínka! :)
(zadáno: 20.4.2019)
85 %. Kytice K. J. Erbena doslova a do obrazu a do tónu rozkvetá inscenací Národního divadla v divácký zážitek. Režijní, výtvarný, hudební i herecký vklad jdou textu empatickým espritem vstříc. Rámování celku baladou Záhořovo lože umocňuje jednotlivé příběhy a graduje tak jeho prostřednictvím působivě téma viny, které je propojuje. Po pokání přijde osvobozující vykoupení a katarzně se pak mezi vířícími pírky holubic vznáší a rezonuje i tolik potřebná naděje.
(zadáno: 9.4.2019)
65 %. Divadelní mládí převzalo štafetu kódu generační výpovědi po svém, ale každopádně se ctí. Jeho pohled na šedou éru našich dějin rezonuje zřetelně, včetně prvků zpřítomňujících obavy z vývoje aktuální společensko-politické situace. Pro ten pel výmluvné revolty i dojetí z prvních milostných vzplanutí stojí za to si příběh divácky spoluodprožít. Hercům jsem věřila, několik intonačních a pohybových zaškobrtnutí připisuji na vrub premiérové trémě, která ale ve výsledku nakonec vlastně pozitivně umocnila vyznění tápání postav ve vztazích a životě. A objevila jsem talent! Jmenuje se Prokop Zach.
(zadáno: 31.3.2019)
45 %. Kdyby záměr tvůrců ovlivňovala sama interpretka hitů, tipuji, že by se její připomínky nesly v duchu: "Nebojte se přejít Jordán jakékoli formy nadsázky a humoru, pokud udržíte důvod nevzdávat s diváckým přijetím mač." Této mety se muzikál snaží poměrně dostát, ale přeci jen občas zkouší i místa méně krytá, což potvrdí zejména okamžiky, kdy dění balancuje na hranici vkusu, a především pak samotný závěr, v němž nejen kuřátka nedají tak úplně pozor na vrátka. Ta, lépe zavřená, by celku napomohla dodat o poznání efektnější punc tušené dlouhé noci.
(zadáno: 30.3.2019)
65 %. Tragikomický potenciál příběhu o dvojici seniorů, kteří si za žádnou cenu nechtějí připustit životní rezignaci, jímavě rezonuje především díky velmi zdařilému hereckému uchopení obou postav Zuzanou Kronerovou a Dušanem Sitkem. S každou odehranou partií ginu odkrývají intimní zákoutí svých duší, současně se ale také postupně násobí marnost jejich boje s nelichotivou realitou stáří i neodbytnými ozvěnami toho ne právě příjemného z minulosti. Škoda jen, že závěr inscenace byl režijně přinejmenším podceněn a jeho katarzní efekt citelně oslaben.
(zadáno: 26.3.2019)
Dík za další důkaz, že klasika inscenovaná klasicky prostě a jednoduše a dobře funguje. Stejně tak mě oslovila v podtitulu zmiňovaná forma "nastudování s láskou, ale bez slitování", čecháčkovské ohýbání hřbetu rezonovalo velmi výmluvně, o slovo se ale neopomněla přihlásit ani nám vlastní hrdost, umanutost a sympatická rebelie. Iritoval mě ale, bohužel, mladý vodník, neboť se domnívám, že jeden Hurvínek mezi pohádkovými bytostmi postačuje, navíc je nezaměnitelný a jakékoli jeho parodování ve výsledku kontraproduktivní. Připsané písně měly oživující šmrnc, ta závěrečná pak byla trefnou pointou.
(zadáno: 20.3.2019)
Hyperaktivita. Impulsivita. Roztěkanost. Neuchopitelnost. Na oko určitá převaha, ale uvnitř zranitelnost. Prokletí, zároveň do jisté míry i dar vnímat jinak. Vše vykoupené spoustou zmatků na duši i úskalím nepochopení od (i toho nejbližšího) okolí. To je jen malý zlomek toho, co s sebou nese syndrom ADHD. Cirk La Putyka nabízí na tuto problematiku citlivý pohled prostřednictvím výsostně novocirkusové performance, při níž se místy až tají dech. Moje zaujetí a pozornost žel lehce oslabily okamžiky, kdy některé z originálních nápadů byly variovány a protahovány na úkor celkové dynamiky inscenace.
(zadáno: 19.3.2019)
(zadáno: 19.3.2019)
