Redakční hodnocení

Jakási esence nálad sedmi stěžejních postav Čechovova Racka lapených ve svých stagnačně bolestínských bublinách z promarněných snů, tužeb a životních proher. Společně v prostoru, přesto se míjející. Všichni mluví, jeden druhého ale příliš neposlouchá, repliky jsou pronášeny mimoděčně, bez empatie, téměř až s rezignačním předpokladem, že beztak nikdo neporozumí. Jakkoli se jedná o inscenačně originální pohled plný působivých obrazů (nejsilněji mě oslovil milostný vzkaz psaný Mášou na Treplevova záda) a se zdařilou hudební složkou, příběh celkově mi přišel poněkud utlumen formou a emočně mě spíše míjel, včetně oproti předloze obměněného závěru.

75% - Fantasmagorický kousek kdesi mezi operou a operetou s příběhem, v němž jedna neuvěřitelná příhoda střídá druhou, postavy nepřestávají vstávat z mrtvých a objevovat se všude, kam se hlavní hrdina z jakkoli nepředstavitelných pohnutek a důvodů pohne. Vážně se to hrát snad nedá a tvůrcům plzeňské inscenace se přesně v tom smyslu inscenace podařila. Je barevná, hravě výpravná, roztančená množstvím efektních choreografií, podaná s potřebnou nadsázkou. Nejsem jen plně přesvědčená o postavě průvodce (ať se již vydává za kteroukoli postavu), respektive jeho pojetí - při srovnání s operními zpěváky to prostě za mě, nemá-li jen mluvit, nefunguje.

Inscenace, která se obtížně hodnotí. Pokud jde o zvolenou režijní koncepci, ta je výborná. Moderní, originální, plná nápadů, zajímavých myšlenek, kreativní, nápaditá, promlouvá k dnešku. Byť s některými myšlenkami, nápady a vstupními situacemi plně nesouzním, rozhodně zaujmou. Dosud je to na 90%. Bohužel poté do výpočtu vstoupí obsazení a všechno se to zadrhne. Tedy možná: šance je 50:50; jednou se to zadrhne úplně, podruhé jen trochu. Ale tak jako tak P.Klečka v roli Piláta podává naprosto suverénní výkon jak pěvecky, tak herecky v obou verzích a je naprostou hvězdou představení, všichni ostatní se k němu jen více či méně úspěšně dotahují.

Dianiškova inscenace vychází ze stejných principů jako např. nedávná Žena filmového kritika: prostý příběh o seznámení a počátku jednoho vztahu prokládá humorným základem. Ve Zlozvycích vychází z projektu stejného názvu, upozorňujícího na naše zlozvyky, a utahuje si z nich. Kde užívá standardní činoherní postupy, funguje povedeně jako předchozí inscenace tohoto stylu ve Studiu PalmOFF, problém nastává s cirkusovými vstupy: jen některé se podařilo do děje funkčně vtělit (scéna na lustru). Tam, kde tak nosné, funkční a logické nebyly, jsem s jejich využitím bojovala. Je to jako v muzikálu: píseň vložená jen proto, aby tam byla, nefunguje.

O fenoménu devadesátek vzniklo v poslední době docela dost uměleckých děl. Tuhle inscenaci si dozajista užijí všichni pamětníci, je totiž plná popkulturních odkazů a umí dobře vytáhnout bizarnosti, které tehdy tvořily přirozenou součást našich životů. Inscenace hezky odsýpá a hýří energií, čemuž pomáhají i zdařilé pěvecko-taneční výstupy. Z hereckého hlediska se mi nejvíc líbil J.Lesák, který je zároveň spoluautorem a režisérem. Velmi přijemná oddechovka.

65%. Oproti brněnské verzi jde o slabý odvar, ale přesto se jedná o nastudování, které má smysl navštívit. Inscenace má dva hlavní nedostatky: orchestr působí dojmem, že není příliš sehrán s protagonisty, jelikož hudba a zpěv se místy rozchází. Druhým problémem jsou režijní nedostatky při kompozici některých scén, kdy se ztrácí motivace a význam dané scény. Oba tyto problémy snad ještě půjde s přibývajícími reprízami vyladit. Pěvecké výkony jsou naopak na vysoké úrovni, casting se v tomto ohledu povedl. Výborná je především K.Herčíková jako Eponine, D.Uličník jako Valjean je pěvecky přesný, ale chybělo mi v jeho projevu víc emocí. více v článku na blogu

55% - Od první scény Kehlmannovy hry je jasné, že tihle dva se nepotkali jen tak a soused sousedovi musí nějak změnit jeho dosavadní život. Bohužel přes veškerou snahu obsazených a sympatické herecké výkony Miroslava Hanuše, Martina Donutila i Dany Batulkové značnou dobu trvá, než osudy postav nebo i vývoj toho jednoho dne vůbec začne diváka zajímat. Alespoň mně tedy více než polovinu inscenace trvalo, než k tomu došlo; dramatickou stavbu této hry tedy nepovažuji za dobrou. Závěrečná třetina byla zajímavá, místy i s poměrně děsivými momenty, ale výsledný dojem už zachránit nedokázala.

Milá inscenace, v první polovině velmi svěží, vtipná, v druhé o něco vážnější. Jak tvůrci sami uvádějí, o problémech a lidech, s nimiž se každý dokáže ztotožnit. To ano. Rovněž ovšem od první rozlučky se svobodou a tedy od prvních scén plně předvídatelná a odhadnutelná, takže tou největší devizou jsou v ní herecké výkony, které inscenaci také táhnou - v čele s Jakubem Burýškem. Potěšila mě i jednoduchá a přesto efektní scéna a myslím, že inscenaci dost prospělo zkrácení (20 minut).

Nejvíce se mi při hodnocení této české premiéry hry, která se poprvé hrála ve vídeňském Burgtheatru, dere na mysl sousloví "neurazí, nenadchne". Předností hry jsou slušně vystavěné dialogy, ale hlavně ve své první části je inscenace zdlouhavá a člověk moc nemá potřebu řešit, kam se celý děj vyvine. Místy tahle černá komedie dokáže pobavit, hercům se celkem daří vystihnout charaktery postav, ale není to kus, který by nějak výrazněji utkvěl v hlavě.

Adekvátní a důstojné vypořádání se se stíny naší minulosti je úkolem přetěžkým. Lze to vůbec, nebo ten horký, mezigeneračně neustále přehazovaný brambor nikdy nevychladne? Nestavíme možným východiskům spíše bariéru, mj. extrémní démonizací viníků a devocí k obětem? Zatímco tápeme, na složky archivů sedají nové nánosy prachu... Znepokojivé téma s řadou otázek k vině, trestu a svědomí otevírá v inscenaci Jakub Čermák bez obalu, řízně ironickou optikou, skrze jakýsi "zlý horečnatý sen" bývalé dělnické prokurátorky, plný duchů a monster, noh štrůdlů od babičky a nezhojených stigmat doby. Skvělí a v rolích přesní Zuzana Bydžovská a Daniel Krejčík.

65%. Známý jazzový muzikál v Ostravě vyniká skvělou choreografií hudebních čísel. Soubor má dostatek charismatických osobností na obsazení hlavních rolí, V.Prášil Gidová, M.Schimmerová Procházková i T.Novotný dobře zpívají a herecky dokáží postavy pěkně charakterizovat. Nejvíce mě ale zaujal R.Harok jako Amos a jeho číslo Mistr Celofán. Problémem inscenace je její přepálená délka (3:10, což je o 40 minut víc než legendární inscenace na Broadwayi!). To má za následek, že celku poněkud chybí energie a rozpadá se na jednotlivá hudební čísla. Ale populární melodie v dobře znějícím hudebním aranžmá jsou dostatečným důvodem pro návštěvu inscenace.

Byť jsem předlohu nečetl, tak si dovolím soudit, že bych s ní samotnou měl nejspíše trochu problém. Přijde mi, že to jde tak trochu na půl cesty. Buď bych to udělal více groteskní nebo naopak přidal na dramatičnosti a více zdůraznil samotný boj o moc. Tady díky tomu vzniká řada scén, jenž příliš nezasáhnou. Klíčovým prvkem pak zůstává primárně vykreslení a určitá karikatura jednotlivých postav, což se podařilo naopak velice dobře. A kvalitní herectví zdejšího souboru pak táhne celou inscenaci k vcelku dosti vydařenému závěru. Určitě potlesk pro J. Plesla, T. Jeřábka a též v menší roli pro V. Polívku. Silný zážitek se však nekonal. 65%

Muffatova hra by potřebovala víc sousedů a méně policistů, řečeno tak, aby člověk nevyzradil příliš. Svým příběhem se výrazně podobá známému britskému filmu, což je v tomto případě její značná nevýhoda. Inscenace P.Kheka zatím totiž nemá úplně zvládnutý temporytmus, v čemž proti onomu filmu, jejž tak připomíná, strašně vázne. Několik míst jak v první (za mě zejm. na začátku), tak ve druhé části (zde se vracím k postavě policisty a jeho výstupu) je zbytečně zdlouhavých. Obsazení T.Medvecké do okouzlující návštěvnice bylo ovšem skvělou volbou, nezapadají vedle ní ani další obsazení a inscenace je tak milou podívanou určenou pro nenáročný večer.

85% - Velmi intenzivní inscenace, které za mě chybí větší propojení obou jejích částí. D.D.Pařízkovi se podařilo skvěle uchopit adaptaci Remarqua, vybírá z něj konkrétní střípky: monology, situace a inscenuje je v působivém tvaru po stránce výtvarné, hudební i herecké. V druhé části jej pak propojuje s hrou N.Vorožbyt a přináší s jejím textem i ženský pohled na válku, ze světa mimo bojovou linii, v exilu, a stejně tolik válkou ovlivněný. Podobně působivý, ač nemohu nepřiznat, že tam, kde se Koridory přímo propojovaly s Remarquem a čistě ten mě zasáhly víc. Být od počátku propojené důsledněji a intenzivněji byla bych ještě víc nadšená.

85% - Nesmírně silná inscenace ve formě stand-upu spojující v osobní zpovědi humor, zejména černý, mnohdy hořký a cynický, plný velmi nekorektních poznámek a připomínek (vycházejících z vlastního života a směřujících do vlastních řad) s bolestnými vzpomínkami, či ohlédnutím za prožitými traumaty. Výkon Iris Kristekové je nesmírně sugestivní, místy až eruptivní v první části inscenace, kde se drží především humorné stránky, jakkoli i z té často mrazí, a prokládá ji i pěveckými (velmi zdařilými) výstupy, v dalších momentech pak odpovídajícím způsobem niterný a vždy podmanivý.

55% - Obrazově pohybová inscenace vycházející z deníků Petra Lébla nabízí nejintenzivnější zážitky a nejlépe působí tam, kde se skutečně drží zmíněného - obrazu a pohybu. Scéna s výstupem odkazujícím k Léblově nastudování Cabaretu či scéna finálová patří k vrcholům. Zaměření na milostný trojúhelník mi ale nestačilo, to vnímám až jako degradaci námětu a nevyužitý potenciál. Pro zobrazení milostného trojúhelníku za mě nebyl nutný Petr Lébl. Když se zmiňuje on, čekala jsem víc.

Potemnělé místnosti s když už barevnými a zpravidla bodovými světly, nápaditě zařízené; neony, kouř, hlasitá hudba a herci pohybující se neustále přímo mezi diváky. Tedy velmi výrazná výtvarná a hudební složka a vcelku jednoduchý děj. Po volnějším začátku inscenace získává na působivosti, jakmile začnou herci vedle diváků komunikovat i sami mezi sebou, a sledovat jejich příběhy a odhalovat propojení mezi nimi je v takto nekonvenčním prostoru velmi zábavné. Inscenace přináší i celou řadu vážných momentů, postavy řeší dávná traumata i vztahy, nejvýraznější dojem však zůstává především z dokonalé atmosféry, kterou se podařilo navodit.

V anotaci inscenace slibuje horor, humornou nadsázku, hudbu a rovněž apel k dnešní společnosti. Výsledný produkt mi žel žádný z těchto slibů nevyplnil, forma využití diváků za mě působí spíš rušivě než zábavně, trhá atmosféru a apel k dnešku vyzněl uměle a prázdně.

65 %. Zábavnost ústřední zápletky spočívá primárně v kombinaci velmi svérázného pohledu na život s ještě svéráznější metodou, jak se vypořádat s okamžiky, kdy nám do něho vstoupí nelad. O nutnosti začít v takovém případě bez váhání jednat a bojovat i za cenu obětí už ví výstřední Elsa vskutku mnoho, což neváhá doložit obrácením chodu domácnosti svých přátel doslova naruby. Obsazení Taťjany Medvecké je dle očekávání skvělou volbou, její komediální talent, živelnost a energický esprit jsou nespornou devízou. Byť by temporytmu inscenace prospělo prokrácení několika scén a zamrzí i míra předvídatelnosti finální pointy, jde o milý divácký zážitek.

Jedna z inscenací, kterým bohužel věkové složení (shodná generace) studentů trochu ubližuje, z mého pohledu vlastně dost. Mezigenerační pnutí nemá šanci tolik vyniknout. Inscenaci se působivě daří vršit absurdity, jakých podobné slavnostní chvíle jako svatba nenabízejí málo, postavičky jsou zdařile vykreslené, obsáhnout kritiku maloměšťáctví se myslím celkem podařilo. Bohužel některé situace, momenty, postavy mi příliš evokovaly krátce před Maloměšťákovou svatbou zhlédnuté Chladné dítě - i obsazení některých herců do značně podobných rolí, jako v Dítěti, jehož poetika mě prostě oslovila víc.

55% - Inscenaci se bohužel nepodařilo udržet tempo a styl první části, pořádaného konkurzu, který přinášel sympatické množství vykloubenosti a zábavy, aniž by stihl sklouznout k prosté trapnosti, výsměchu, nudě či k monotónnosti. Jistě i díky proložení hudebními a pěveckými vstupy. Když se však inscenace z konkurzu přesunula k rovině bláznovství jednoho z hudebních géniů, už se jen nabalovaly drobné poněkud psychedelické situace a obrazy a mě to prostě přestalo bavit. Nemám dojem, že by se mi dostalo humorného náhledu na hudební podivíny, ani bližšího, třeba i zajímavého pohledu na jednoho z nich. Zasekla jsem se kdesi mezi.

65% - Milé hrátky s jazykem prokládané hudbou, pohádkou i řadou komentářů k aktuální celospolečenské situaci (někdy mezi řádky, jindy i krásně přímo v nich), ošperkované vtipnými a zdařilými hereckými výkony i velmi povedenými filmovými či audio dotáčkami a záznamy; to vše je další Kvidoule. Naneštěstí už tolik nepřekvapí a nenadchne.

75% Studenti DAMU si s Mayenburgovou poetikou a humorem zjevně rozumí. Inscenace Chladné dítě toho pro mě byla jasným důkazem, hodnotím ji v posledních dvou letech jako nejlepší na repertoáru činoherní katedry v DISKU. Tomáši Rálišovi se podařilo vystavět celou řadu dokonale absurdních situací, kde se kousavý, absurdní, často až nepříjemný humor a nezbytná nadsázka kloubí s momenty, v nichž na povrch vyvěrá množství traumat, bolestí a ohavností. Tohle je můj šálek kávy a i sehrané herecké výkony napomohly intenzivnímu a pozitivnímu zážitku.

Bohužel tentokrát netuším, co se mi inscenace a tvůrci snažili sdělit a proč právě takhle. Ani nevím, co to vlastně mělo být. Komornímu rodinnému dramatu o zmrzačené rodině a vztahu matky s dcerou neodpovídala rezignace na realistické herectví, propracované charaktery či vztahy mezi postavami. Komedie? Při pouhých několika nepříliš povedených a dost násilně roubovaných vtipech? Nekonala se ani tak jasná a zřejmá nadsázka či vykloubenost, které by odůvodnily Elvise a vaření, položky, jejichž smysl jsem vůbec nenašla. Herecké výkony zůstaly chycené v tom všem ničem, stejně nevýrazné, a inscenaci za mě neposloužil ani příliš velký prostor.

Jedna z nejsilnějších protiválečných inscenacích, které jsem viděl. Režiséru D.D.Pařízkovi se povedlo vytvořit efektní dramatizaci Remarqueova románu, v níž zachycuje hrůzu a beznaděj na frontových liniích, ale i pocity odcizení, které vojáci zažívají po návratu z bojů. Ani druhá část představení nezklame, současný text o válce na Ukrajině se povedlo s první půlkou umně propojit. Zelené koridory otevírají i některé otázky, které nejsou v souvislosti s válkou v popředí zájmu. Dohromady tenhle diptych vyniká hereckou souhrou, syrovou atmosférou a nezvyklou emocionální silou. Superlativy moc nepoužívám, ale toto je pro mě divadelní událost roku. více v článku na blogu

75 %. Apolena Veldová i Jan Šťastný prostřednictvím svých maximálně soustředěných hereckých výkonů nechávají všem v textu vyřčeným otázkám patřičně zarezonovat, jejich vzájemná partneřina i důsledná práce s detailními gesty a adekvátní hlasovou modulací je přítomna v každé z replik. Škoda jen, že úvodní část poněkud zatěžká přespřílišná dávka faktografických údajů a dat, které musí být zmíněny pro orientaci v ději, současně ale mírně znevěrohodňují průběh samotné konverzace, ubírají jí na konfrontační razanci. Komorní prostředí Violy příběhu vyloženě sluší, umocňuje zejména jeho jímavé momenty a přínosně podtrhuje intimní atmosféru rozhovoru.

75%. Skoro experimentální kombinace postupů, které Ella Hickson při psaní užila, činí její text pozoruhodným. Zabývá se složitými otázkami nejen genderovými a uměleckými, na něž není jednoznačná odpověď. Překvapuje různorodostí jednotlivých obrazů, ale nečiní tak násilně a k roztříštění nedochází. Tvůrci inscenace s nesnadným textem naložili vhodným způsobem. Dramaturgicky a režijně výborně ohlídané, i zdánlivá nesourodost určitých obrazů se nakonec vždy ukáže účelnou. Přesné výkony pečlivě vedených herců jsou třešinkou na dortu. Je záslužné, že se v Jihočeském divadle pouštějí do riskantnějších počinů, navíc s úctyhodným výsledkem.

Autor K. Steigerwald napsal na základě vlastních postřehů komedii o tom, co se odehrává, když dramatik napíše a chce v renomovaném divadle uvést svou novou hru. Moudré ironii a trefným narážkám zcela nesvědčí stavba textu, může být obtížné vypořádat se s monotónností podobajících se scén, resp. dát ději vývoj a gradaci. Přestože režisér Š. Dominik a herci vymysleli různá oživení, problém zdolali jen zčásti. Pro hlavní dvojroli se M. Holý neukázal jako ideální volba, uplatnil svůj cit pro slovní humor a pointy, hlubšímu významu Steigerwaldových slov však zůstal leccos dlužen. K němu se více přiblížila J. Kotrbatá v postavě herečky.

Čtyři herci obstarávají hudební doprovod, zpívají a střídají se v úloze Modrovouse. Sedm zabitých manželek a poslední přeživší představují diváci (na repríze se jako dobrovolníci hlásili převážně muži), vstupují do interakce s herci a mohou na jevišti okusit prožití smrti. Téma Modrovouse skýtá rozmanité možnosti k vlastním sdělením, nedostatečná dbalost na obsah je na inscenaci J. Čermáka až zarážející. Nezvyklý koncept se však nestihne vyčerpat, každá „smrt“ překvapí jiným nápadem, sledování interakcí nepřestává bavit. Ve spojení s hudební složkou se daří dosáhnout zvláštní atmosféry a působit na emoce diváků, zúčastněných i sledujících.

Děj rozsáhlého barokního románu převedla H. Koblischková do scénáře s ohledem na potřeby souboru, z jehož ostatní tvorby se inscenace P. Haška nikterak nevymyká, i když kombinace činohry, pohybu a hudby je opět postavená trochu jinak. Moderní pohled na třicetiletou válku, v jejímž víru obyčejný kluk „dospěje“. Vyznění by neublížilo zjednodušení děje a vypuštění některých epizod. Činoherní složka stojí na hlavním představiteli V. Franců a P. Šmídovi přecházejícím mezi mnoha postavami; oba podávají skvělé výkony v partech náročných i pohybově. Nezvyklým dotvářením děje jsou písně s anglickými slovy v podání C. Eftimiadisové a B. Veselého.

Diváci vyhledávající situační komedie narážejí i na kvalitní díla s obratně napsanými zápletkami, málokdy ale spatří komedie, v nichž autoři přicházejí s něčím neokoukaným. Tato hra vzácnou příležitost nabízí. Východní Berlín 80. let se nestal jen kulisou, dvojici autorů účelně posloužil k vymyšlení originální zápletky s nečekanými zvraty a vyústěním. Tvůrci inscenace Divadla Bez zábradlí nezanedbali nároky na scénografii a práci s hudbou. Na pointování situací a kresbě charakterů se drobná opomenutí sice nalézt dají, ale ani režisér s herci hru nepokazili. Hvězdou večera je J. Hána, jenž v roli záporáka paradoxně svede i okouzlit.

Původně příliš rozsáhlá dramatizace K. Menclerové, prvně uvedená v Ostravě, byla pro pražskou inscenaci zkrácena, což pozitivně ovlivnilo dynamiku. Povedená scénografie umožňuje rychlé změny prostředí, vhodný výběr klasické hudby přispívá k náladě jednotlivých scén. Pod vlivem slavného filmu lze mít jiný názor na některá řešení v režijní koncepci, inscenace J. Šmída je však konzistentní, vyvážené je míšení humoru s hororovými prvky. Kopfrkinglova proměna by snad snesla výraznější odlišení, hlavní představitel P. Pochop však filmový předobraz dobře nasměroval na vlastní cestu a podává soustředěný výkon.

55%. Variace na Molièrova „Tartuffa“, jehož je užitečné předem znát, protože hlavně první scény se „proletí“ nesnadno vstřebatelným převyprávěním. Autor variace a režisér M. Spišák si společně s herci, z nichž někteří přecházejí mezi více rolemi, pohrává s předlohou způsobem zábavným a divácky vděčným, v určitých pasážích i poměrně odvážným. Vulgarismy v jazyku mají opodstatnění, navíc jsou zdrojem osvěžujícího humoru. Koncepci by však prospěl dramaturgický dohled na zřetelnější vyjádření smyslu variování a také na učesání inscenačního modelu (např. některé pasáže jsou skoro přeskočeny, jiné zase dostávají velký prostor bez jasného přínosu).

Na začátku 2. světové války se Nicholasi Wintonovi a lidem kolem něho podařilo zachránit několik set židovských dětí, pro něž bylo těžké opustit domov, ale přežily. Inscenace zpracovává nejen tyto momenty, ale mnohem širší souvislosti a důsledky. Forma kabaretu umožňuje nápadité pohrávání s atmosférou válečné doby, výstupy jsou výborně podané nejen M. Hanušem a A. Buršovou, ale i zbytkem zapojeného ansámblu. Přestože se v této rovině daří vyhnout realistické těžkopádnosti, příliš neobstává v kontextu celku, resp. odlišně uchopené linky z 80. let. V neuspořádaném tvaru se přesto najde několik silných momentů.