Redakční hodnocení

Režijně citlivě uchopené inscenaci se podařilo otevřít mi cestu do hloubi bolesti lidské duše. Cestu plnou nenaplněných očekávání, bláhových snů, poztrácených iluzí a marných nadějí. Projít si jí spolu se členy rodiny Tyronových jsem prostřednictvím pozvolného snímání rozpadu jejich nefunkčních vztahů mohla opravdu niterně a intenzivně. Sejít z ní mi žádný z hereckých průvodců ani na chvíli nedovolil, skrze maximální koncentraci a autentický prožitek vystihl každý složitý vnitřní svět své postavy a zpřítomnil i atmosféru unaveného srpnového dne s oparem houstnoucí mlhy. Emoční účinek působivého finálního obrazu ve mně dozníval dlouho do noci.

Výpravná muzikálová podívaná, která propojuje fantaskní vyprávění s realitou komplikovaných rodinných vztahů. Hra balancuje na hraně sentimentu, ale díky zdařilým výkonům herců v hlavních rolích se přebujelému patosu vyhýbá. A.Slanina dokáže věrohodně ztvárnit kluka i umírajícího muže, R.Coufalová vysílá do hlediště velkou dávku emocí hlavně během songu Bez domu či s ním. Po hudební stránce jde o celkem zdařilé dílo s drobnými country prvky na pozadí, které zasazují děj do Alabamy. Na některých místech inscenaci schází svižnější tempo, ne všechny fantaskní scény mají tak výraznou pointu, aby vysvětlovala jejich zařazení.

65% S vražedně pomalým tempem této inscenace jsem bojovala téměř od začátku, v první polovině ještě úspěšně, tam mě zaznamenaná témata rodiny, nemoci, ale hlavně závislosti a jejího vlivu na rodinu, její členy a na neodbytný rozklad všeho, velmi zaujala. V jakkoli staré hře, jakkoli daleko do historie se obrací, toto téma je stále aktuální a první část inscenace byla skvělá. Scéna terapie jakékoli naladění na realistické rodinné drama však naprosto podtrhla a znovu mě již inscenace nezasáhla. V druhé části jsem bojovala s tempem téměř neustále, porty mě iritovaly o to víc a ani S. Toman mě zde už herecky úplně nepřesvědčil.

75% Jedna žena, dva někdejší přátelé, jeden zločin a podrazy, které i po letech stále probublávají skrze zdánlivě klidné vody jejich dnešních životů a dohání je a do toho další dvě postavy do všech jejich her a tahanic zapletené. Jeden z nich už řadu let, s vlastními stíny, a druhá nyní, náhle, v podstatě zcela náhodně. Inscenace dýchá noir poetikou a k noir stylu odkazuje mnoha aspekty, ať už jde o typy postav i jejich charaktery, téma pomsty, místy náročnou přehlednost či pomalé tempo. Prostor klubovny se k inscenaci dokonale hodí, přesvědčily mě i herecké výkony, vedle již zmiňovaného Jana Jankovského i Eliška Bašusová a Marek Pospíchal.

65% - Milá retro oddechovka plná zábavně přetextovaných písní, které pochopitelně nejdou z hlavy. Skvěle vystavěná role Martinem Matejkou, jemuž zdatně sekundují všichni ostatní herci i zdařilá hudební a pěvecká stránka inscenace. Vlastně mě překvapilo, jak pozitivně na tuto inscenaci stále reagují mladí diváci (z KMD i další).

65% - Skvělé herecké výkony a povedená první polovina inscenace, v níž se kabaretní forma velmi zdařile a efektně prolíná s historickými událostmi, které zasáhly nejen Lvov, ale celou Evropu, potažmo celý svět. Kabaretní formě pomáhá i muzikálnost herců, kteří se sami provázejí, a efektní, byť jednoduchá výprava. Druhá polovina trpí snahou zahrnout do inscenace co největší řadu historických osobností, jejichž spojení se Lvovem je ovšem diskutabilní, a propojení událostí Lvova a Prahy rovněž není dotažené tak, aby právě jejich vstup plně dával smysl. Za zhlédnutí nicméně inscenace určitě stojí.

65% - Psychologický thriller na divadelních prknech. Vedle zdařilých hereckých výkonů zaujme neotřelé využití prostoru a posunutí děje vedle jeviště i do hlediště složeného do podoby kavárničky.

75%

Když se divák zamýšlí nad logikou a realističností této hry a všech situací v ní, chtě nechtě naráží. Z logického pohledu se chování postav v ní pohybuje z extrému do extrému, nejen bez smysluplných, bez v podstatě jakýchkoli motivací, které by divákovi představila a bez pochopitelného vývoje. Zvraty jsou vždy maximální a zřejmě odůvodněné jen potřebou postavit postavy před další a další výzvy k řešení a dostat je do dalších a dalších dramatických situací odrážejících celospolečenská témata, nálady a problémy. Ve spojení s folklorem, který inscenace využívá ve značné míře, a s řadou efektních mizanscén mě to vše nicméně velmi bavilo sledovat.

Koncept pro mě zajímavější než mnoha poetická převedení literární Kytice do jevištního tvaru - jen kdyby skutečně držel pohromadě a fungoval v každé baladě a každé scéně. Některé jsou nápadité, nadchnou provedením, žel v jiných trapnost a pocit až nezáměrné parodie získává navrch. Mnohdy dokonale rozpracované detaily (často na pozadí) se vzápětí (i v prvním sledu) ztrácejí, a to je velká škoda. Neporozuměla jsem výraznému a v závěru značně násilnému a zbytečnému propojení s liturgií - zvlášť když jsem jej ve výsledku vnímala až jako "na úkor" provedení všech balad, ani vynechání konkrétních JEN dvou.

Text, jehož smysl mi zjevně unikl. Nerozuměla jsem důvodu, proč je do vedlejší role zrovna tohoto (nekomického, vlastně uměle dojímavého) příběhu obsazován pokaždé jiný, nezaškolený, ale profesionální herec. Na úrovni inscenace to nic nového nepřináší, z mého pohledu nefunguje ani systém nápovědy, již diváci chvíli slyší, chvíli ne. Nezaujal mě žel ani příběh, který se snaží předat.

Inscenace postavená na principu montáže několika úrovní je komplikovanou záležitostí, pokud jde o její vyznění i následné čtení. Ústřední voiceband vytvořený herci Slováckého divadla je na skvělé úrovni, ovšem při spojení s dalšími částmi inscenace, věcnými titulky o životě a smrti a performance - proměny - to vše společně z mého pohledu nefungovalo. Stále stejná energie voicebandu, jakkoli jímavá, je rušená ostatními vjemy, a sama naopak ruší vnímání textu. Emoce se nedostavily.

65 %. Solidní inscenace svižného střihu se soustředí na podstatné momenty děje a zásadní sdělení textu, přičemž se jí i bez okatých aktualizačních posunů daří nechat vizionářské a nadčasové Čapkovo memento promluvit k dnešku, kdy umělá inteligence stále intenzivněji vstupuje do našich životů. A spolu s ní i pozvolný balanc společnosti na přetenké hranici mezi optimálním využitím jejích pozitiv a schopností dohlédnout neblahé dopady všech možných negativ a hrozeb, které s sebou nese. 3. ročník KČD působí sehraně, nejvíce mě oslovily výkony Vojtěcha Franců a Matěje Převrátila, kteří šli v rámci vystižení daných rolí a poselství hry nejhlouběji.

85 % Dílo chytrého obsahu a třaskavě plynoucí divadelní stavby - nejlepší předpoklad nechat se unášet tím průletem vztahových rovnic a nerovnic a sebehledáním postavy Roberta (výborný výkon Lukáše Ondruše). V DJKT si můžete dopřát toho luxusu, že tohle se hraje a zpívá nablízko na Malé scéně a výstupy, některé až standupového charakteru, lítají zprava zleva. Přitom je to Sondheim, takže nelehká práce, a navzdory tématu se do zážitku nepletou klišé. Zkratky o vztazích jsou divákům předloženy v kolektivní souhře, nápadité režii a s individuálními megamomenty (např. psychotická píseň Amy – Charlotte Režná či velké sólo Joanne – Hana Holišová).

Inscenace plní účel sdělit divákovi něco podstatného o jedné z nejhrůznějších dob naší historie, aby se nezavíraly oči a rozpoznávaly paralely. Ženský úděl je skrze román, potažmo tuto dramatizaci veden do síly velkého rozměru. Metaforické čtení témat je zapojeno méně než u Žítkovských bohyní podobné stavby. Dramatizace rozsáhlého a mnohovrstevnatého románu Bílá Voda se od literární povahy zas tak neoprostila a pátrání životem padlé Leny, včetně elementu Bestie, působí místy přitaženě. Inscenace má největší oporu ve výkonech M. Sedláčkové (Evarista), R. Coufalové (Tobie), D. Hofmanové (Benigna), M. Krajčové (Agnieszka) či J. Mazáka (Stauber).

Kdože je Sylvie? Koza, jakožto hlavní hybatel děje Albeeho důvtipně vystavěné provokativní tragikomedie. Ústřední zápletka je zde vyhrocena téměř ad absurdum, čímž se nám otevírá prostor k zamyšlení nad hranicemi vlastní tolerence ve velmi krajní situaci. Pilířem hry je vyostřený manželský dialog, který svou gradační tenzí a kadencí replik klade na herecké interprety nemalé nároky. Těm Hynek Čermák s Petrou Špalkovou dostáli bravurně, balanc mezi humorem a vážnými podtóny tématu precizně ukočírovali a zdařile vystihli polaritu dvou rozdílných úhlů pohledu a stanovisek k téže skutečnosti. Skvělá zábava se zřetelným, čitelným přesahem. Tleskám!

Praha, 28. 3. 2024 Milá Evičko, milý Luďku, musím říct, že se pro inscenaci složenou z vaší vzájemné korespondence a útržků z Luďkova deníku podařilo vaší vnučce najít poutavý a originální klíč. Jeho prostřednictvím k nám promlouvá příběh vašeho vztahu křehce, dojemně a především hluboce lidsky. Vybrala si také výborné herecké interprety, kteří v důmyslně rozdělených partech empaticky vystihují to podstatné. Sympatickým bonusem je i jakýsi nostalgický nádech časů, kdy psaní dopisů ještě bylo samozřejmou součástí našeho žití. Součástí v každém ohledu obohacující, jak dokládají i vaše řádky, do kterých jsme se směli zaposlouchat. Divačka Helena

Správně zvolený koncept, povedená scéna a znamenití herci. Díky psaným dopisům zde zaznívá krásná čeština. Používají se slovní spojení či větná skladba, jež není v běžné řeči obvyklá a opravdu hezky se to poslouchá. Líbilo se mi rozdělení ženské postavy mezi 3 herečky. Evokovalo mi to paralelu na 3 sudičky a také se zde hezky rozložily 3 stránky každé ženy: jedna rozpustilá a milující, druhá praktická a třetí starostlivá. Oceňuji též rozdílné pojetí obou polovin. První milá, hravá, radostná. Druhá vážná a více dramatická. Krásné a vyrovnané herecké výkony, přičemž rád navíc vyzdvihuji L. Žáčkovou. Celkově rozhodně vydařený počin. 75%

Inscenace má dvě roviny - samotný příběh milostného čtyřúhelníku a jedné nešťastné rodiny mě celkem bavil, ovšem elvisovské vstupy mě dost iritovaly, jejich obsah byl až nepříjemně banální. Na inscenaci jsou nejzábavnější herecké výkony - povedly se hlavně scény hádek mezi věčně opilou matkou, kterou velice věrohodně ztvárnila V.Fialová, a dcerou Jill, která je dalším vydařenou rolí P.Gajdošíkové. více v článku na blogu

Ztrojení ústředního manželského páru ukazuje, že povaha člověka zůstává stále stejná, liší se jen prostředky, jakými lidé dosahují svých cílů. Jinak mi ovšem tento inscenační princip nepřišel úplně nosný a poněkud znesnadňoval uchopení vztahu mezi Macbethem a jeho ženou. Čarodějnice jsou pojaty jako bezpohlavní bytosti, tentokrát nejsou jen těmi, které postrčí hlavního antihrdinu na cestu zla, ale vražedného běsnění se účastní a patřičně si ho užívají. Snovou až halucinogenní atmosféru inscenace dobře podtrhuje hudba M.Buzziho.

Ve svých dětech žijeme dál. Ovšem i se všemi našimi prohrami a hříchy... Rodinné drama plné nepříjemných pravd ve vskutku působivém, režijně precizně vystavěném inscenačním balení bez hluchých míst, kdy ani jedna z bezmála deseti tisíc vteřin nepůsobí navíc. Celosouborový herecký koncert, každý bez výjimky plně vystihuje charakter a emoční turbulentnost svěřené postavy. Výkony Reginy Rázlové a Andrey Elsnerové jsou skutečně brilantní a doslova strhující. Vše podmanivě podtrhuje zdařilá scéna Michala Syrového a adekvátně gradaci děje náladotvorná hudba Vladimíra Nejedlého. Velice intenzivní, ve všech ohledech plnokrevný divácký zážitek. Bravo!

Bohužel tato inscenace nebyla můj šálek čaje. Hlavní problém vidím v samotné hře, která postrádá něco výraznějšího, čím by diváka více upoutala. Určitě tam bylo několikero povedených momentů, ale jako celku tomu chybí větší vtažení do příběhu. Není to ani dostatečně vtipné, ani dostatečně dramatické. Pokud něco, tak to u mě vyvolalo soucit, ale to není to co od divadla očekávám. Elvisovy výstupy tomu též nikterak nepomáhají a možná kdyby nebyly, hra se zkrátila a byla bez přestávky, měla by silnější dopad. Co ale mile rád vyzdvihnu je výkon P. Gajdošíkové, která hraje skvěle, dává do toho vše a hlavně díky ní to není úplná ztráta času. 35%

Zinscenované dopisy prarodičů B. Parkanové v autorské režii působily křehce, navíc byly poskládány tak, aby si divák mohl udělat představu o vývoji jejich vztahu. V druhé části se prolínají dopisy s deníkovými záznamy Luďka psané v psychiatrické léčebně, což chvílemi působí matoucím dojmem. Velkou devízou bylo ztrojení postavy Evy v podání hereček různých generací. Nicméně bylo by mylné se domnívat, že každá bude ztvárňovat Evu adekvátní jejímu věku, režie s tímto konceptem pracuje tvárněji. Herecky vyrovnaná inscenace s působivou scénou sice nebude mainstreamově stravitelná, nicméně je i přes svoji zdánlivou jednoduchost divadelně poutavá.

Autor a režisér A. Doležal napsal prequel k příběhům o Sherlockovi Holmesovi, který je úsměvnou podívanou umně pracující s atmosférou konce 19. století. Hojně využívá točny, velkou zásluhu na dynamice inscenace má i zdařilá choreografie M. Packa a hudba P. Zemana. T. V. Hron je v roli mladičkého Sherlocka uvěřitelný, náročné „vysvětlovací“ repliky podává s lehkostí, takže nenudí. Bohužel pojetí některých rolí a scén je až moc přestylizované, téměř křečovitě přehrávané. Bylo by dobré, kdyby aspoň pojetí postav působilo kompaktněji. Nicméně inscenace má dar příjemně pobavit, což bylo myslím i jejím hlavním úkolem, jemuž dostála.

55 % J. Havelka Čechovův text razantně vykostil, takže zůstalo jen jeho torzo. Jak většinou volám po škrtech podobně dlouhých her, v tomto případě se škrtalo až příliš. Z výsledné inscenace nebylo zřejmé, o čem, o kom a proč se hraje. Jediným zajímavým scénickým nápadem byla práce s neustále se zdvihající nakloněnou rovinou jeviště, po níž ovšem měli herci (nejen v závěru) potíže se pohybovat. Výtvarně působivá podívaná, zbytečně dlouhé hudební předěly a solidní herecké výkony adekvátní dramaturgicky okleštěným charakterům. I tak by se dala inscenace popsat. Je otázkou, jakou přidanou hodnotu mělo toto nastudování přinést. Já ji neodhalil.

"Mašinková" pohádka pro děti je koncipovaná tak, aby si v ní i mnohem mladší diváci našli věci, které je zaujmou. A funguje to, což bylo na sledované repríze vidět. K. Nohýnek a pečlivě vystavěná inscenace, jež stále něčím atakuje dětskou pozornost, mají v sobě dar zklidnit i opravdu velké neposedy. Hravé, nápadité a zábavné nastudování je pro všechny generace dětí od narození až po stáří.

Po zhlédnutí inscenace jsem odcházel s mnoha otázkami. Čím si hra kdysi vysloužila nominaci na Cenu L. Oliviera, šlo snad o tak slabý ročník? Čím dramaturgii text zaujal, že se ji divadlo rozhodlo uvést? Proč dialogy působí tak nepřirozeně, že i dobří herci vypadají na jevišti jako kdyby šlo o jejich první zkušenost s divadlem? Proč musel O. Veselý ve stylizaci neúspěšného imitátora E. Presleyho zpívat písně celé? Čím měla být inscenace přínosná pro diváky, herce a repertoár divadla? Ani na jednu z výše položených otázek jsem dodnes nenašel odpověď… Podobná hra, potažmo inscenace, by se na tak prestižní divadelní scéně neměla objevit.

65% - Největší výhodu pražským Bídníkům poskytuje samotný lety prověřený muzikál: příběh, hudba, texty. Podařilo se i vybrat ideální obsazení, minimálně stran pěveckých výkonů, D.Uličník v hlavní roli dominuje, skvělé komplexní výkony podávají K.Herčíková a L.Randák. Bohužel po stránce scénografické, režijní i stran práce company a orchestru by se dalo najít značně množství prostoru pro zlepšení. Právě Bídníci si o něj vysloveně říkají.

Pro mě je tento muzikál jedním z nejlepších děl co znám a jeho potenciál je někde jinde, než u tohoto zpracování. Nicméně i tak se aktuální pražská verze nemá za co stydět a přináší kvalitní zážitek. Jako slabší vnímám samotný orchestr a hlavně pak první třetinu, která by mohla být energičtější a v lepším tempu. Od Paříže pak již výrazně lepší. D. Uličník předvedl výborný výkon a celé to úžasně táhl. J. Śtágr bohužel slabší. Pěvecky dobré, ale ta energie tam úplně není. Vynikající hlavně K. Herčíková (Eponine) a L. Randák (Marius). Též pochvala pro T. Skružného (Gavroche). Company byla dobře sehraná, hromadné sborové scény fungovaly krásně.

Největší slabinou kladenské inscenace je špatný temporytmus. Hudba tohoto původně polského muzikálu mě nikdy příliš nezaujala, zde ale zpívané scény fungují nejlépe. Tam se J.Slánskému daří budovat působivé mizanscény (např. obě využívající v první polovině točnu), herci navíc pěvecky plně obstojí. Činoherní scény ovšem váznou, výstupy ďábla a anděla jsou svým na sílu tlačeným humorem poněkud otravné a celý značně statický a nedramatický model vyprávění si o hrdinovi je dle mého v této podobě přežitý. Zvlášť když o Jánošíkovi neříká v podstatě nic.

75% - Gombárova adaptace a inscenace Bílé Vody v MdB je v první řadě velmi věrná předloze, a mě to jako čtenáře románu K.Tučkové značně potěšilo - včetně toho, že zachovala za mě zásadní postavy v obou propojených příbězích. Ano, na divadelní inscenaci je toho moc. Dokumentární pátrání Leny je místy zdlouhavé, živější detektivní a dramatičtější styl by mu nejspíš prospěl víc, případně celé inscenaci krácení a osekání části témat a úhlů pohledu. Oceňuji nicméně velmi herecké výkony (Janíková, Sedláčková, Coufalová) i hudební složku.

75% - Sympatická tzv. jednohubka, která samozřejmě bude bližší každému více či méně pravidelně cestujícímu vlakem, ale domnívám se, že má potenciál okouzlit skutečně každého diváka. Kostru dodává titulní jídelní vůz jednoho vlaku, hlavní postavou je vrchní v něm a kolem něj se hromadí jednotlivé příběhy a scénky všech možných žánrů. Všechny s dokonalým načasováním, navíc s efektní scénou (krásný jídelní vůz), zvukovou složkou, ať jde o hudbu či rozhlasové záznamy, a ozdobené výbornými hereckými výkony všech.

85% - V průběhu sledování této inscenace mě několikrát napadlo, jak ráda jsem, že to volební období, které volbou zde zobrazenou teprve začalo, už je za námi, i bez tak "zásadních" osobních peripetií, jake prožívá hlavní hrdina (sledovalo se to takhle významně lehčeji a lépe). Zbytek už napsali kolegové: efektní scéna vytvářející hausbót, sehrané herecké výkony (vedle I.Trojana a ostatních zaujala i uvědomělá a současně tak živočišná a praktická Nina A.Fialové) a vtipný příběh ze života, se značně sarkastickým humorem a úhlem pohledu hlavního hrdiny. Doporučuji!