PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 30.5.2023)
Tým s režisérem O. Křížem v čele asi leccos přezval z liberecké, resp. budějovické verze, jeho inscenace však stále funguje. Obsazení hlavních rolí z větší části prochází všemi nastudováními, přesvědčivé, jisté a zralé herecké a pěvecké výkony. Nelze nezmínit K. Bohatovou, jež pro nesnesitelný hlas Liny našla správnou polohu, která nepřestává rozesmávat celé představení. Jak už zaznělo, výprava by mohla být oslnivější, živý orchestr by přišel vhod. Nicméně na pražské komerční scéně není úplně obvyklé nastudovávat „klasiku“ muzikálového žánru, zvlášť takto poctivým způsobem.
(zadáno: 3.12.2021)
V Divadle Kolowrat, tehdy ještě scéně Národního divadla, se kdysi hrála divácky náročná a zároveň pozoruhodná inscenace „Bailegangaire“. Ještě nesnadnější je najít cestu k teprve druhému u nás nastudovanému dramatu Irčana Toma Murphyho. Autor vtisknul postavám tajemství, jehož nekončící hledání se zároveň stalo tématem. Právě ona obtížná (ne)uchopitelnost skrývá myšlenky natolik, že se může stát až odrazující. Režisér s herci autora nezradili a zároveň se pokusili o zpřístupnění, leč se střídavým úspěchem. Další dramaturgický objev a zároveň risk, kterým Divadlo Ungelt sympaticky dokazuje, že není ryze komerční scénou.
(zadáno: 19.12.2011)
Pro mě velmi dobrá a originální hra, která skrze osud jednoho masochisty vypovídá mnohé o dnešní „svázané“ společnosti a začarovaném kruhu omezení a omezenosti. Režijně by se možná dalo na inscenaci ještě pracovat, ale celkově dobré. Herecké ztvárnění vynikající, hlavní představitel T. Kobr se s rolí výborně sžil, ostatní tři mu v mnoha menších rolích správně „přihrávali“.
(zadáno: 1.3.2018)
55%. Povídka Franze Kafky je pro jevištní ztvárnění tvrdým oříškem. Je sympatické, že se tvůrci nevydali cestou pouhého přeříkání předlohy a její ilustrace. V inscenaci je z mála textu krátké povídky užito jen torzo obohacené dalšími zdroji. Nadstavbou mají být ještě mimoslovní prostředky. Nesnadný text herci zdatně uchopili a Z. Stivínová navíc projevila značné fyzické nasazení v náročné pohybové složce. Jednotlivé užité vnějškové prvky se divákovi mohou nebo nemusí spojit v ucelenou výpověď, vycizelovaná forma s výraznými scénickými nápady však patrně zaujme více než obsahová stránka.
(zadáno: 7.4.2014)
Poměrně banální příběh milostného trojúhelníku se ve hře odehraje v převráceném sledu scén, čímž autor dosáhl zajímavých asociací. Dramatikův postup dnes už zdaleka nevyzní tak objevně jako v době vzniku textu, ale propracovaná inscenace přesto stojí za vidění. Režisér O. Sokol hru za pomoci přínosných dobrých nápadů (SMSky, mobily) nenásilně převedl do současnosti. Pečlivý výklad hry i postav, správné vedení herců. Nelze říci, že by K. Lojdová a O. Sokol hráli nepřirozeně, vedle výborného M. Fingera se však přece jen trochu projevilo, že nejsou schopni zdaleka takové autenticity jako on.
(zadáno: 10.1.2018)
65%. Autorská dvojice naložila se zdroji tak, aby jim na jevišti posloužily k vyjádření toho, co měli potřebu sdělit. Učinili tak přímočaře, bez servítek, přesně. Zřetelně prezentované mechanismy jsou trefně zobrazené. Obsahově vlastně nelze mít k počinu přílišné výhrady. Z hlediska formy může někoho odrazovat až polopatické předkládání toho, co si máme myslet. Studenti herectví se ukázali v dobrém světle, v hlavní roli zaujala J. Dudziaková, K. Bartoš se k věkově vzdálené postavě dost nepřiblížil. Inscenace je něčím víc než školním počinem a návštěva by neměla znamenat ztrátu času.
(zadáno: 12.2.2024)
65%. Pro režiséra J. Mikuláška je příznačné výrazně stylizované divadlo a pro dramatizaci Balzacova rozsáhlého románu je takový přístup možný. Vizi se však podařilo naplnit jen částečně. První scény vzbudí velká očekávání, každá věta a každé gesto jsou pointovány s přesným smyslem a podtextem. S postupem děje se takové přesnosti daří dosáhnout jen v určitých obrazech, převážně těch, v nichž se řeší Lucienovy vztahy s ženami. Vypovídací schopnost některých scén z redakce a souvisejících prostředí občas vázne, krácení by bylo ku prospěchu. Silný herecký soubor režijní koncepci dobře slouží. Významným kladem je i scénografie M. Cpina.
(zadáno: 18.4.2024)
55%. Čteme-li si v programu o událostech po Stalinově smrti a osudech osobností, připomeneme si nebo se dozvíme mnoho zajímavého. A uvědomíme si, že historie má se současností leccos společného. Vše se dá nalézt i v dramatizaci D. Majlinga, do detailu promyšlené. Ovšem na jevišti politické pletichy působí převážně monotónně, vtipy se opakují, souvztažnost s dneškem se trochu ztrácí a je třeba vyvinout úsilí k hledání. Nápad v závěru povedený. Poslední české inscenace M. Vajdičky v různých divadlech ukazují, že se často spokojí, když mu herci nabídnou osvědčené a vyzkoušené; zde to mělo navíc za následek celkovou nevyladěnost hereckého stylu.
(zadáno: 11.3.2024)
(zadáno: 6.3.2017)
V Uhdeho hře by se našly nadčasové myšlenky, ironie či paradoxy. Za minulého režimu titulu přidávalo na atraktivitě ve své době provokativní trefování do Marxe a Engelse, které nyní příliš nefunguje. Inscenace je průměrným počinem, z něhož není patrný smysl, proč byl nastudován. Režisérův přínos nebyl valný. Herci se snažili, ale záchranou se nestali. Je sympatické že DnV na studiové scéně důsledně uvádí nové či pozapomenuté domácí tituly. Ale výsledky jsou někdy přinejmenším sporné a zdá se, jakoby si divadlo především potřebovalo „udělat čárku“ za další odpremiérovaný kus.
(zadáno: 4.4.2011)
MVD / D21 navázali na úspěšnou spolupráci s D. Drábkem. Osobitá variace hry Rolanda Schimmelpfenniga přenesená do českých reálií. Výstižné vykreslení pozice dnešních herců, kteří (zvláště v Praze) složitě hledají uplatnění a kteří se s tím různým způsobem vypořádávají. Přirovnání charakterů herců k vlastnostem zvířat funguje dobře, podání plné nadsázky a ironie je velmi zábavné. Skvělé výkony všech účinkujících, je znát, že se na rolích podíleli i autorsky. Svěží a vtipná inscenace rozhodně stojí za vidění.
(zadáno: 13.10.2015)
65%. Skutečná událost, kdy se vědkyni Margaret vymkl pokus naučit delfína mluvit, inspirovala T. Dianišku k napsání svérázné variace, kterou režisérka ještě umocnila. Výsledek nelze asi nazvat výstižněji než „úlet“ (jak již učinili předešlí). Ne každý poetiku inscenace přijme, některé obrazy se nemusí jevit srozumitelně. Ale z podivného panoptika se dá pochopit, jak zúčastnění nahlíží na osobnost Margaret a na okolnosti jejího pokusu. I když je to často opravdu vtipné, humor se možná dostává do popředí až příliš. Herecky výborné ode všech, nejvděčnější part delfína V. Neužil opravdu VYužil.
