PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1157)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 25.7.2022)
Ve střihovém vyprávění o pozapomenutém sportovci, jemuž osud nadělil dlouho nerozpoznanou vývojovou vadu, jako bychom sledovali div ne antické drama. Na Dianišku v umírněném stylu, s důrazem na jemnou ironii, černý humor nechybí také. Zároveň se ale jde až na krev. V tématech hry je otisknutý hrubý dnešek se svými předsudky a pohledy na jinakost. Zřejmé jsou i dobové paralely, xenofobní a kruté. Nátlak různého druhu však nezahubí ideály, ustavičné fauly nezlomí lásku ke sportu, inscenace lobuje za toleranci. Příjemná podívaná to vlastě není vůbec, ale to není vada (inscenace). O výkonu Jakuba Burýška v nelehké roli se píše s uznáním právem.
(zadáno: 25.7.2022)
75 % Semaforská buffoopera „o moci peněz a lásky k nim“ byla přiblíženo divákům Malé scény DJKT s elegancí a pochopením absurdní polohy, do níž autoři své dílko kdysi nasměrovali. Hudba v živém provedení a v příjemné instrumentaci. Luxusně provedené party Advokáta a Listonoše v podání Martina Holce a Pavla Klimendy, kteří připomenou slavnou semaforskou dvojici, ale nepřehnaně a tak trochu, jsou předností inscenace. Prostorové dimenzování na malé jevišťátko překvapí, ale zase tu hereckou energii máte přímo na dosah. Tím nejpodstatnějším ovšem zůstává textová hravost a jazzový esprit, na mladé publikum to může působit jako zjevení.
(zadáno: 3.6.2022)
85 % SKUTR se s Dlouhou loučí nejkouzelnější inscenací, kterou zde připravil. Klasicistní singspiel je opřen o nápad zasazení do obrazové galerie, kde příběh ožívá, vstupujeme do snu, místy výtvarně poněkud bizarního. Jevilo se jako nemožné, že vznešené operní party budou provedeny činoherci. Vypilováno, vydřeno tak, že nad výsledkem užasnete (ano, především nutno jmenovat Jana Sklenáře v partu Královny noci), anebo interpretace přiznaně sklouzne k naivistickému vtipu; ostatně je to jeden z principů inscenace. Individuální výkony i kolektivní souhra a pečlivé dramaturgicko-režijní zpracování staré, ale živoucí látky přinášejí divácký zážitek.
(zadáno: 31.5.2022)
Je to na stopnutí. Aluze krize, v níž se vícegenerační bydlení (zdroj konfliktů) opět stává nutností? Ukázka ideálního elektorátu pro populisty, ne-li „Vůdce“? Diskurz na téma, jak jsme se od času Homolkových posunuli – že se v nás prohlubuje násilí aj.? Ani jedno v té inscenaci nefunguje, nekomunikuje. Nesnesitelně řešeným prologem dostává divák první ránu. Kostýmovou hypertrofií druhou. Pak už jen neví. Zpackané v dramaturgické rovině. Herecké nápodoby Homolkových mají trhliny režijní, působí blasfemicky. I přes heroické a vtipné podání Dědy Tomášem Petříkem, Šebánek prostě je jen jeden, stejně jako homolkovský fenomén.
(zadáno: 28.5.2022)
75 % Nevím, jak předloha, ale scénář k tomuto divadelnímu přepisu opravdu funguje jako behaviorální příručka „obsahu hlav“ (zřejmě značné části) ruského etnika. Sledujeme mj. myšlení propadající se často do hlubin mentální zvrácenosti, usebrání se v nepravdě, nebo skrze ty malé figury-šifry vidíme podstatu nebezpečného obra, kterou umocní metafyzický výjev nezakončení. Scénáři by prospělo dramaturgické doladění, minimálně kvůli nevyrovnanosti jednotlivých částí. Čechovovské příměry neobstojí, stylové přiblížení však nebylo záměrem. Herecky velká inscenace, a nezůstal bych jen u Johanny Tesařové a Jana Vondráčka.
(zadáno: 28.5.2022)
65 % Inscenování mnohovrstevnaté a komplikované látky nutně přináší kompromisy. Nevadilo by vůbec, že SKUTR sestavuje tuto velkolepou skladbu jako digest, ale to, že SKUTR čte Bulgakova tak zjednodušeně (včetně některých postav). Možná nejsem sám, koho překvapilo také nerazantní pojetí. Na dlouhometrážní ploše je však rozehrána působivá podívaná, která se opírá o hereckou stylizaci a samozřejmě také vizuální pastvu, kterou SKUTR vytvořit umí, …že nedostatky po celou dobu vlastně moc nevnímáte. (Z nich asi nejvíce problematicky působí nevysvětlený part Vypravěčky, scéna ve varieté, no a včlenění dvou písňových trapáren.)
(zadáno: 28.5.2022)
Další přírůstek DvD do dramaturgie nehratelných titulů. Tvůrčí tandem Burešová – Otčenášek v nich nachází zalíbení pravidelně. V tomto případě ale jde - i přes symbolistní stavbu - o přímočarou inscenaci, nepříliš obratný text o mnoho více nenabízí. Na jeviště je přivedena sebranka lidských typů, která si nezaslouží nic jiného, než aby se s nimi zatřásla zem. Bytost čistá a pravdy vědoucí je nejen přehlížena, ale rovnou nazývána „Zjevem“. Režii vlastně stačí vztahy zatížit dusivou atmosférou a dovést tuto jízdu k (ne)pointě. Jižanská hororová sága bez katarze. Odraz i současného suverénního světa, co si lže do kapsy.
(zadáno: 28.5.2022)
Je důležité nejprve diváka navést, že sleduje pohled do zpětného zrcátka, se vším zkreslením a tendenčním viděním. To podivnou stavbu („ryze amerického“) libreta a styl vyprávění „queer“ příběhu (který má autobiografický základ) obhájí. Fun Home přináší mix řekněme odvážného tématu, chytlavé hudby, zapojení dětských herců, bizarního prostředí, dějových zvratů, které tušíte od prvního náznaku, k tomu nálož projevených i skrývaných emocí, co jen mohou přinést složité vztahy v rodině nebo self-revelation (a o tom to je především). V příznačně komiksovém rámci sledujeme mj. suverénní výkon mladé herečky Emy Karpeles.
(zadáno: 28.5.2022)
Technologicky artistní a v tomto smyslu do sebemenšího detailu syntetizující divadlo bych vůbec nevinil ze ztráty poezie předlohy. Ta se stala odrazovým můstkem pro hledání symbióz s hereckým vyjádřením + předmět, ev. technická ilustrace. Poezii spíše ublížil sestavený scénář, který bohužel až moc sloužil zvolenému konceptu, s vytracením i podstatných slov z kánonu o těch nejjednodušších, ale zásadních principech světa, resp. o očích Malého prince a jeho pozorování „planetek“ dospělých. A pak tu máme Malého prince – Jana Cinu. K odvedenému výkonu a výrazovém uchopení sólového úkolu není potřeba mnoho dodávat. Perfektní.
(zadáno: 12.12.2021)
75 % Když od inscenace klasického muzikálu dostanete přesně to, co očekáváte, jak pojetí vyprávění, tak hereckém ztvárněních známých scén a samozřejmě v pěveckých číslech. Jen ten největší protiva, kterého muzikálové divadlo stvořilo, je v podání Lumíra Olšovského snad ještě protivnější. Trefou do černého je i obsazení Charlotty Režné do role Lízy. Vznikl skvělý duel, podpořený i dalšími výkony, zejména Mileny Steinmasslové či Radka Antonína Shejbala. Herci svou precizností vystavěli i poctu překladu Oty Ornesta. Režie přichází s nápady, ale převáží dojem spíše z pietního přístupu (což většinu diváků nejspíše potěší).
(zadáno: 12.12.2021)
Ideální představení do postcovidové doby. Neřešte americky nablblé pasáže libreta a jeho užvaněnost, dramaturgie to tlačí správným směrem: v monty-phytonovském třeštění se vyděluje téma (pod)průměrnosti adorovaných individuí a ve světě přetvářek a klamu se ryzost a um derou ke slunci! Provedení řady čísel velice pěkné, až na naše poměry nečekané. Kolektivnímu výkonu dominují téměř všichni představitelé stěžejních rolí, vytvářejí skvostné figury a figurky. (Škoda jen neuhlídané srozumitelnosti vstupního čísla Dušana Krause coby Shakespeara.) Samozřejmě aluze na shakespearovská a muzikálová díla baví od začátku do konce.
(zadáno: 12.12.2021)
Pocity z této mozaiky charakterů se protočí jímavé, ale i zhnusené (obojí budiž vždy odrazem přesvědčivého hereckého podání). Jiné postavy projdou v souladu s předlohou, bez většího zásahu, snad proto, že působí v tomto obrazu nedotaženě nebo příliš banálně. Dveře slavného hotelu se točí vlastně málo, je to o příbězích excentriků v jeho zdech v úsečce času. Z inscenace dýchla noblesa, čteme v ní i porozumění pro sociálně zmítané v pozadí hotelu. Muzikálová stránka odvedena opět se znalostí řemesla. Výkony? Dva virtuózní a s dlouhou zapamatovatelností, a to Oldřicha Smysla (Kringelein) a Markéty Sedláčkové (Grushinskaya).
(zadáno: 12.12.2021)
Zaujmout explikační pohled na tuto one woman show není snadné. Iva Janžurová rozehraje svým osobitým způsobem text, který snad i vychází z dobrých tradic francouzské bulvární komedie (bulvár neberu jako sprosté slovo), s finále, v němž autor tasí nečekaný fór (celou dobu jsem odhadoval zvrtnutí do jiného vyústění). Před tím některé reminiscenční kličky textu jsou snad až příliš vyhnané do extrémů a režie není schopna rozvinout nápad, který se ukazuje jako nejvíce funkční. Hybnou sílu hry hledá v situačních momentech plynoucích z prekérní situace, ty jsou zas zbytečně protahované. Inscenaci by prospěl dramaturgický diskurz.
(zadáno: 12.12.2021)
Divadelními prostředky převyprávěná slavná filmová látka se i v jiné, úsporné formě opírá o hereckou autenticitu a vhled do outsiderovství. Tento obraz s podobou cirkusácké romance, včetně obtahů záporů, se nakonec mění divákovi před očima. Divák se samozřejmě také dočká očekávaného: bláznivá, neotřesitelně dobrácká a senzitivní Gelsomina a hřmotný frajer Zampanó jsou role pro Báru Hrzánovou a Radka Holuba. Atmosféru dotváří přiznaně kašírovaná iluze svérázného cirkusáckého mikrosvěta. Stačí to na emoční zásah? Neztrácí se v některých přehrávaných grimasách tajemství? Neprospěl by inscenaci jinak uchopený temporytmus?
(zadáno: 20.4.2021)
(zadáno: 6.4.2020)
Koncept vemlouvavých slov, vábivých čísel a bleskových proměn můžeme číst jako alegorický výsměch píárku vládnoucího establishmentu. Performer ale především dává prostor k rozpoznávání drobných výchylek mezi iluzorností a skutečností. Ty záhy přerůstají v markantní chyby, ale aplaus trvá... Prodavač iluzí nakonec chápe, že největší obětí iluzivní show je on sám. Švejdův „psychoanalytický“ vzkaz tak míří ke každému jednotlivci. Série miniatur vychází z tradic pouťového divadla: v žánrovém mixu, který rukopis Petra Formana opravdu nezapře, je semleto mnoho… Výtka budiž vyvážena tím, JAK je toto sólo Vojtou Švejdou odehráno!
(zadáno: 6.4.2020)
K výzkumu mýtů a rituálů skupina Handa Gote přidává percepci věčného genu, v němž se potkává pravěká zkušenost s technologicky a materiálně vysmátou současností. Nabízí přesně takto rozkročenou a ironizující obrazotvornost, velice zábavnou a očistnou, a nemusíte nutně vše chápat nebo znát inspirační zdroje. Stačí, když budete vidět či rozpoznávat (i drobné) zlo, které konáme, a vydáte se cestou k pochopení (i drobných) rituálů. Jejich podání je bizarně deformované a vršené v bezemočním modusu operandi. Handa Gote setrvává v opakování postupů, ale v tomto případě metoda je tříbena, i co do vstřícnosti směrem k divákovi.
(zadáno: 6.4.2020)
55 % Spolek JEDL přichází s beckettovskou reminiscencí a mimo jiné na pár prchavých okamžiků zahlédneme postavu Clova z dávné inscenace Konec hry (Divadlo Komedie, 1996). Jinak je to experiment inspirovaný náladou her S. Becketta a imperativy v nich. Ale Beckettova detailnost v tom už není. David Prachař a Lucie Trmíková rozehrávají expresivní miniatury, které mají groteskní podobu nebo dají pocítit jakousi tíhu všech těch konců nebo lidského odcizení. Celá tato variace zůstává pro publikum možná až příliš netečná a zřejmě i nepříliš srozumitelná (není příběh). Diváci se tak baví jednotlivostmi a hereckým provedením.
(zadáno: 6.4.2020)
Trilogie ideově inspirovaná Dantovým opusem je završena až nečekaným způsobem. Autorská dvojice Merta – Moša předvídá apokalypsu? Anebo jde o razantní pojmenování světa blízce budoucího, světa okleštěných svobod a manipulace shůry. Děje se tak skrze mnohé metaforické konotace a za doprovodu hudby, která překvapí nádhernou baladičností. A pokud dojde na její žánrové rozkročení, stále si Mertova kompozice zachovává vnitřní logiku. Fascinující je obsazení skutečného robota do inscenace (stylizovaného do podoby Daniela Rymeše) :) – je to hodně děsivá figura. Po úpravě volá vstupní expozice nebo „role“ bytostí z Univerza. 75 %
(zadáno: 6.4.2020)
Mít v souboru Petra Štěpána (Macheath) a Jana Mazáka (Peachum) je polovina úspěchu této inscenace, o tu druhou se zasloužilo dramaturgicko-režijní čtení hry. Divákům je předložena velice živá, rytmizovaná a jemně stylizovaná podívaná, která otevírá prostor divákům k nacházení asociací, jež dílem pulsují. Ani o zábavu není nouze. Ironizující vhled do všech těch absurdit a decentní karikaturní obtahy figur tomu napomáhají. Stejně tak včlenění hry do ještě jednoho rámce… Tady vědí, o čem „Žebráckou“ hrát a jak toto panoptikální zpodobnění mechanismů světa bez zásad prezentovat právě teď. Pragmatismus a cynismus je metoda.
(zadáno: 6.4.2020)
Z dirigentské gestiky jsme velice rychle unášeni někam jinam, do rovin osobních, možná intimních, z nichž se rozbíhá dvojsmyslnost zvoleného tématu. Najednou je blízko k hledání podstaty fungování v systému, k alegorii tlaku na výkon a vytrvalost. Matoucí dramaturgie však tyto vjemy rychle vrátí třeba k sexuálnímu aktu. Akce jde nejen v souladu, ale často i proti logice živého hudebního doprovodu, jako když se odstřihnete od manipulujícího rytmu. Hledá se vnitřní vášeň a snad i rovnováha. Fyzický vklad do představení je značný. I minimalismus je plný tenze, svalových tiků, nechybí ani náročné mechanizující sekvence.
(zadáno: 6.4.2020)
Podle anotace bychom čekali filipiku proti současným vymoženostem. Koncept nahlížitele sebe sama ale míří rovnou k východiskům (prostému odpoutání) a definici toho, co přetrvá jako ta nejlepší technologie. Jsme jí my sami, naše matérie. Dynamický proud tanečních obrazů se samozřejmě zastavuje u roztěkanosti nebo drobných demonstrací zběsilosti doby, ale tím nejpoutavějším je návrat k rituální podstatě. V těchto momentech jsme svědky fascinují taneční meditace. Tělo rozvolněné, přesto stále silné, přesahující vlastní bytí. Místy až magické choreografie souzní s rázně dimenzovanou hudbou i působivým světelným designem.
(zadáno: 6.4.2020)
Prostor Malé scény DJKT opanovala nevídaná řežba. Přesto s klidem říkám, ať zvukař je ještě více nekompromisní. Generační trojpříběh o cestách ze stereotypu k deziluzi a pak vzhůru ke smyslu života je sám o sobě nevzrušivý, dějově nedovysvětlený a „americky“ banální, chcete-li. Tady jde o způsob provedení! A je to vážně energická jízda na punkové vlně. Opřená o zkušenosti režiséra Steve Josephsona (RENT), o kolektivní souhru i skvělé individuální podání – počínaje Pavlem Klimendou, jehož Johnny padá na dno a nakonec povstává z bažiny (drogové pasti). Muzikál je obdařen vynikajícími choreografiemi i výtvarným vtipem. 75 %
(zadáno: 6.4.2020)
65 % Oproti dramaturgii a režii této inscenace jsem četl jiného Bernharda. Ale dobrá, substituce je metoda současné Činohry ND. To, že hra dostává méně psychologické drobnokresby a více vnějškovosti, je ještě to nejmenší, neboť výsledek se o mnoho neliší a příčiny devastace odprezentuje ve shodě s Bernhardem, tedy poukáže na lenost, žití v nudě a přebytku, bez morálky. Chybí rituálnost „klíčového“ oběda, ostrou bernhardovskou ironii často přebije grotesknost. Cílí se na vnitřní rozklad. Pak tu máme skvělé představitele „strašlivé“ sourozenecké trojice, diváky nejvíce aplaudovaný bude patologický filozof Voss Saši Rašilova.
