PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Jiří Landa
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (3080)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 17.6.2016)
Dramatička A. Saavedra ve své nejnovější hře vytvořila postavu Olgy Havlové, na niž (stejně jako na jejího manžela V. Havla) nahlíží nepietně, ovšem s úctou a především dokáže pojmenovat jejich vztahové peripetie pramenící nejen z názorů na politiku a funkci prezidenta... Za velký přínos ale považuji zejména fakt, že podává celkem přesnou informaci o době před a po sametové revoluci a paradoxech svobody a nesvobody. Samotná inscenace zaujme kromě čtyř skvělých hereckých výkonů zejména originálním scénickým řešením využívajícím nejen interiér Vily. Myslím, že o hře i inscenaci ještě uslyšíme...
(zadáno: 17.6.2016)
Režie se soustředila na co nejvěrohodnější ztvárnění známého příběhu, k čemuž využívala moderních (nikoli módních) scénografických postupů kombinovaných se starou dobrou prací s hercem. M. Glaser dokázal ze souboru NDB vydobýt to nejlepší, snad jen u výkonů V. Krátkého a M. Slámy byly znát rezervy. Bavila mě práce s prostorem a promyšlené vytváření paralelně probíhajících vedlejších situací umocňujících atmosféru. Ústřední dvojice Štěpky a Pavla v podání H. Tomáš Briešťanské a M. Siničáka prošla věrohodným vývojem, zejména pak M. Siničák vytvořil úctyhodnou ukázku velké jevištní proměny.
(zadáno: 17.6.2016)
Ztracenci z existence přesně vystihli styl, jímž se dneska připravují podobné televizní show a také fakt, s jak stále klesající úrovní se tyto projekty potýkají. Všechno navíc zabalili do tak crazy inscenačního hávu, že byla radost sledovat, co dalšího dění u stolku se třemi zpovídanými umělci přinese. Paráda.
(zadáno: 17.6.2016)
Režijní „překlad“ z 19. století do současnosti mě oslovil, tedy především samotný nápad podívat očima dneška se na stejný typ člověka, jímž byl Gončarův Oblomov. Ještě kdyby se režie držela po celou dobu stylu první poloviny první části inscenace. S postupujícím vývojem totiž dění působilo stále více „rozevlátěji“, J. Frič se soustředil spíš na vnějškové efekty a legrácky typu „dva čtvrtníčci“, „někdo mě vyoral“, nebo do textu zbytečně dodával provařené repliky z revuálních pořadů 80. a 90. let. Nastudování má své kvality, přímější cesta bez režijních odboček by však celku slušela mnohem víc.
(zadáno: 15.6.2016)
Nová dramatizace slavného románu se snaží postihnout život na maloměstě i charaktery tamních obyvatel komplexněji, než jak je tomu u známého muzikálu, který se soustředí především na "záchodkovou story". Pitoreskní postavičky jsou ztvárněny s citem pro únosnou míru karikatury, sentimentu i naivity. Je otázkou, zda příběhu odpovídá také zvolená hudba v podobě francouzských šansonů. Mně do inscenace nezapadala. Kdyby byla inscenace dramaturgicky sevřenější a kdyby i druhá část měla takový šmrnc jako ta první, jednalo by se jistě o něco víc než jen o inscenaci, na niž se dobře dívá.
(zadáno: 15.6.2016)
Režie M. Skočovského v tomto případě působila vůči textu dost kontraproduktivně, poněvadž využití kamerového snímání, kdy se divák většinu představení díval jen na „divadelní záznam“, zeslabovalo jeho gradaci. Nevím, co přesně vedlo režii k tomuto způsobu inscenování, když je všeobecně známo, že televizní záznamy divadelních představení bývají většinou pořizovány hlavně kvůli dokumentaci, než díky kameře získanému novému významu či pohledu na věc. Herecky solidní, vynikli hlavně J. Plouhar a M. Vítů.
(zadáno: 13.6.2016)
Inscenaci se po formální stránce nedá téměř nic vytknout. Ať už se jedná o krásně výtvarně řešenou podzimně laděnou scénu, pečlivě sladěné kostýmy i solidní herecké výkony, z nichž vystupují zejména N. Horáková, V. Fridrich a A. Procházka. Jenže za tím vším jsem postrádal přesvědčivější režijní uchopení textu, které by mi sdělilo odpověď na otázku, proč došlo zrovna k tomuto dramaturgickému výběru. P. Svojtka sice hru převedl na jeviště v pěkném inscenačním hávu, jako režisér se však k žádnému autorem nabízenému tématu nevyjádřil. A to je zrovna v této podivné době, v níž žijeme, velká škoda.
(zadáno: 13.6.2016)
Postihnout v rámci tříhodinové inscenace život Ch. Chaplina je náročný úkol, s nímž se tvůrci i přes daň určitého zjednodušení některých epizod z hercova života utkali úspěšně. Zásluhu na tom má nejen "filmový" koncept inscenace, ale zejména pak M. Ruml v titulní roli, jenž dokázal postihnout široké spektrum nejednoznačné Chaplinovy povahy. Škoda, že takovou precizností nedisponovali i herci z "company". Zejména pak karikaturní ztvárnění postav S. Černodrinskou celému konceptu dost uškodilo. Dojemně lidskou postavu sluhy Henryho ztvárnil P. Bucháček. V MB vznikla inscenace hodná pozornosti.
(zadáno: 10.6.2016)
Forum Karlín (65%), Divadlo Hybernia (50%). Přenesením muzikálu do Div. Hybernia se zvýraznila kýčovitost inscenace a to především co se světelného designu týče, ani režijní vedení herců nepatří k nejsilnějším stránkám projektu. Nastudování také trpí tím, že nedisponuje silným obsazením hlavní dvojice, což je zásadní problém (výjimku tvoří snad jen Š. Klouček). H. Vondráčková zpívala technicky dobře, vyznění postavy bylo spíše chladné, lépe si s touto úlohou poradila I. Marešová, jež si byla ve všech muzikálových disciplínách jistější. Dále zaujali L. Machálková, T. Savka, Z. Fric a M. Růža.
(zadáno: 10.6.2016)
Koláž z několika životních příběhů (nebo jen situací) se nakonec poskládá tak, že výsledná inscenace výstižně vypovídá nejen o problémech lidí z gay komunity, ale také o těch "ostatních" a navíc pokládá dost trefné otázky, o nichž by mě do doby zhlédnutí vlastně ani nenapadlo uvažovat. Naštěstí nejde o žádné moralistní "mudrování" (vyjma monologu "na hraně" v závěru), ale o zábavnou podívanou doplněnou songy různých žánrů, jež pěkně interpretují zvlášť E. Stárková (navíc její scéna roztoužené intelektuálky byla zvládnutá na jedničku) a J. Böhm. Herecky nadprůměrné a zcela vyrovnané.
(zadáno: 3.6.2016)
Výběr tématu a především jeho scenáristicko-režijní uchopení je hlavní problém této inscenace. Výsledku moc nenapomohlo ani hudební aranžmá písní - kdyby byl jejich podklad nahrán pouze s piánem, možná by vyzněly lépe. H. Bor navíc chvílemi dost bojoval se správnou intonací. Inscenace zůstala jen pouhým odleskem projektů, v nichž ve Viole J. Langmajer kdysi vystupoval. Není to však vinou herce, který má cit pro interpretaci podobných textů, čímž se oklikou vracím k úvodu svého hodnocení...
(zadáno: 2.6.2016)
Lety poměrně obehrané téma bylo M. Hanušem zpracováno příjemnou formou hudebního pásma. Vybrané songy sice ne vždy do konceptu zapadaly, některé oslí můstky pro jejich využití byly do uší bijící, nicméně hudební provedení má velmi slušnou úroveň. Prim, co se zpěvu týče, hraje J. Smutná. Inscenace působí sice dost útržkovitě – jednotlivé „skeče“ se nepropojují v kontinuální celek, nicméně výstupy jsou většinou pěkně vygradované. Velký problém však spatřuji ve stopáži, jejíž zkrácení na 2:30 by bylo ideální. Některé scény jsou zbytečně protahované a jiné by pak scházely vyškrtnout zcela.
(zadáno: 31.5.2016)
75% Tvůrcům se podařilo nalézt zlatou střední cestu v přístupu k Nezvalově hře. Její zeštíhlení ctí autora, výsledný tvar úpravy působí celistvě, aniž by byla oslabena síla textu. Režie díky tomu mohla vytvořit postavy, s nimiž se současný divák snáze identifikuje. Inscenace je v tom nejlepším smyslu moderní, upoutá promyšlenou výtvarnou koncepcí. Více mě zaujalo spojení J. Pidrmanové a P. Děrgela. Manon Pidrmanové je něžnější a herecky výraznější než ta P. Štorkové, P. Děrgel si oproti V. Polívkovi více rozumí s Nezvalovými verši. Nesmím opomenout ani soustředěné výkony R. Máchy a V. Beneše.
(zadáno: 27.5.2016)
Režie se snažila přesným timingem, přidáním odkazů na české reálie a jasnou stylizací postav přiblížit českým divákům specifický anglický humor, což se jí ale podařilo jen zčásti. Úvodu zůstala zbytečně monologická tvář, jíž se M. Schlegelová snažila vzdorovat využitím vtipných dotáček. Zdařilá scéna kladoucí důraz na hravost, stejně jako kostýmy a hudba evokovaly dobu "staré dobré Anglie". J. Suchý z Tábora zúročil zkušenosti z CC, jeho vytříbený cit pro pointy je patrný. Škoda, že postava komorníka Jeevese něměla moc prostoru, P. Oubram se jí totiž chopil v adekvátní distingované poloze.
(zadáno: 27.5.2016)
65% Režisérka hru inscenovala kdysi v DnV. Vstoupila tak podruhé do téže řeky a dle mého názoru se jedná o návrat vydařený. Hře, respektive nové inscenaci, napomohlo menší jeviště JD, v němž se vztahy mezi postavami i prožívané situace zintenzivněly, což přineslo i více humoru. Herecky mě oslovili R. Šmotek a T. Havlínek. Z inscenace překvapivě vystupují i dvě ženské postavy - Lydie v podání D. Verzichové, jež s citem pro míru ztvárnila prototyp přihlouplé subrety, a Louella Parsonsová, v níž J. Červenková vytvořila nepřehlédnutelnou osobnost jízlivé novinářky komentující společenské dění.
(zadáno: 27.5.2016)
Inscenace s propracovanou choreografií a dobrou hudbou. Podobně lze hovořit i o hereckém nasazení. Sdělení tohoto projektu ovšem nepřekračuje průměr. Na českých jevištích už totiž byly k vidění mnohé projekty s podobnou tématikou, které navíc působily apelativněji. Rozhodně v případě The Lockers nejde o zásadní sondu do světa školních lavic, jak se píše v anotaci. Slovo sonda bych nazval letmým pohledem. Toto pojmenování by bylo přesnější.
(zadáno: 27.5.2016)
Na tomto zkráceném nastudování Racka, které z původní hry využívá jen základní kostru, bylo zřejmé, že se s ním K. Frejová a T. Petřík během své kariéry již párkrát setkali, poněvadž dokázali vybrat zásadní pasáže textu, aniž by divák zůstal o cokoli důležitého ochuzen. Originální byl i nápad, aby se studenti ve svých rolích střídali, což přineslo zajímavé srovnání. Ve všech třech úlohách se osvědčil J. Kropáček, dále zaujaly E. Pinkasová a A. Břenková. Působivý výběr hudby.
(zadáno: 27.5.2016)
35% Režie (aspoň ty české) O. Mataje se sobě podobají jako vejce vejci. Ze zajímavých her většinou vytvoří fádní podívanou, v níž se mu jako první ztratí téma hry. V případě Smrti Člověka-Veverky šel ještě dál, poněvadž z nabídnuté inscenace nebylo de facto vůbec zřejmé, čím ho text zaujal a proč si ho vybral k realizaci. Herecky nesourodé, K. Vágnerová se na zhlédnuté repríze navíc neustále přeříkávala, což dost rušilo. Pokus o originálnější scénografii moc nevyšel. Kdyby se zůstalo u původně ohlášeného scénického čtení, výsledek by byl možná nakonec přesvědčivější.
(zadáno: 27.5.2016)
Psáno z rep. 20.3. Spíš než muzikálem bych tento tvar nazval jakýmsi "scénickým oratoriem", jehož uvedení v období Velikonoc má nesporné opodstatnění (inscenace byla v MDB k vidění zatím jen v tomto období). Pěkná hudba, oceňuji i povedené české přebásnění. Vyprávění nejznámějšího křesťanského příběhu z pohledu Ježíšovy matky přineslo řadu působivých a emocemi nabitých scén, které svými podmanivými hlasy podpořily A. Zelová a zejména M. Severová vystupující v úžasné formě. Z dalšího obsazení zaujali hlavně O. Studénka a P. Štěpán. Velkolepě zpracovaná muzikálová inscenace se silným nábojem.
(zadáno: 27.5.2016)
55% Pěkná komedie trefně popisující, jak tenká může být někdy hranice mezi bláznovstvím a normalitou. Bohužel inscenace P. Kheka působí dost nevyrovnaně. Jestliže režisér dokázal v druhé části zdařile vygradovat průběh "blázny" hrané opery, se samotnou Nocí bláznů se mu už tolik nedařilo. Některé humorné scény totiž byly z mně neznámého důvodu zbytečně oslabeny, charaktery a povahy jednotlivých klientů léčebny zůstaly v náznacích (nejvíce se svým postavám přiblížily jen D. Šoltýsová a V. Gajerová). V podobném náznaku skončila i inscenace, jíž chyběla výraznější režijně dramaturgická myšlenka.
(zadáno: 27.5.2016)
55% Jevištní alegorie stavu naší společnosti, která (ačkoli se snažím zůstávat optimistou) spěje stále rychleji ke svému "konečnému řešení". Zvolený koncept má svoji logiku - neustále vidíme, jak diskutující bez přestání krásně mluví, ale nejsou schopni jakéhokoli konsenzu. Jejich promluvy nakonec zůstávají pouhými zbytečnými monology s "důležitými a trefnými" slovy, za nimiž se skrývá prachobyčejná lidská nicota. To vše inscenace obsahuje, to vše z ní promlouvá, nicméně samotná realizace prostě není divadlem. Zůstává jen experimentem, i když uznávám, že na scénu Nové scény asi patří.
(zadáno: 26.5.2016)
Racek - Divadlo DISK 50 %
55% Dle mého názoru se nejednalo o vhodný výběr titulu pro tento ročník. Ačkoli na všech studentech byla zřetelná herecká snaha, hloubku charakterů postav se jim příliš nepodařilo vystihnout. Nejvěrohodněji působili E. Shvachko, I. Krotovych a V. Lapková, jenže ve výsledku i tak celá inscenace působila příliš jednoduše, stejně jako „plastová“ scéna P. Morávka. Nevýrazné, snadno zapomenutelné nastudování.
(zadáno: 25.5.2016)
Příjemná a herecky naplněná "chytrá" komedie. A. Mihulová vytvořila krásnou postavu, která si projde uvěřitelným vývojem, přičemž se elegantně přenese i přes nemnohé slabiny textu. Trochu náročnější úlohu má však P. Nesvačilová coby zdánlivě excentrická Roxana. Možná se někomu její výkon bude zdát nevyrovnaný, což má ale podle mého názoru na svědomí zajímavě napsaná a posléze i herečkou ztvárněná nejednoznačnost této postavy, v níž se mísí extrémní pocity, jež Nesvačilová dokázala celkem věrohodně namixovat. Režii P. Ondrucha považuji zatím za jeho nejpřesvědčivější v tomto divadle.
(zadáno: 25.5.2016)
Ne každý román se hodí k dramatizaci a Poslední aristokratka je zřejmě jedním z nich. Nebo se A. Goldflamovi prostě jen nepodařilo najít nit, která by příběh divadelně propojila. Postava A. Polívkové zůstala po celou dobu značně nevýraznou, bavily mě vlastně jen figury ztvárněné M. Sittou, M. Šplechtovou a P. Pelzerem. Druhá část inscenace už nesla náznaky větší akce a bylo v ní i pár pěkných situací, ovšem na více než dvouhodinovou komedii je to dost málo.
(zadáno: 23.5.2016)
Na hrách, potažmo inscenacích vznikajících kolem T. Dianišky obdivuji, jaké téma či osobnosti jsou jejich tvůrci schopni z historických pramenů oživit, jak je umí postavit do kontextu s dobou, jak promyšleně s fakty pracují a jakou formou je posléze dokáží interpretovat, aby je divákům zpřístupnili. Za přesnou ukázku výše popsaného může posloužit tato inscenace o životě a díle matematika A. Turinga. Maximální herecké nasazení, ale také velmi příhodné využití vybrané hudby vytvořilo strhující podívanou, která ovšem zdaleka není jen pouhou zábavou, i když v ní i smích hraje zásadní roli.
