Redakce

Jiří Landa

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (3080)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 15.4.2014)
Inscenace mi svým režijním pojetím, které věnuje maximální péči hercům, připomínala Smočkovo výtečné nastudování Tramvaje do stanice Touha, které je k vidění v ČK. Autorem upravenou verzi z roku 2005 pro Divadlo Rokoko nově přeložil J. Josek, což byla dobrá volba. Postavy tak mluví současnějším jazykem, než je tomu v "umravněné" verzi manželů Pellarových. Vyrovnané výkony všech čtyř herců, kteří dosahují maxima možného. Vlastně jsem ještě nikdy neviděl hrát takto naplno a precizně V. Gajerovou. A Honey V. Kubařové je úžasnou studií daného typu žen. Že by životní režie P. Svojtky?
(zadáno: 15.4.2014)
55% Inscenace byla v mnoha ohledech problematická, ovšem v mnoha také velice působivá. Některé scény byly realizované na 100%, jenže se bohužel nepropojily v „jednolitý celek“. Každá ze složek tak zůstala jaksi osamocená, čímž se závěrečné vyznění oslabilo. Přesto musím pochválit zejména choreografii a výkony tanečníků, které neměly daleko k akrobacii. Dobře vymyšlený byl závěr, kdy recitaci Máje po D. Prachařovi převzal o více než generaci starší kolega J. Kačer. Koloběh života i básně se tím dojemně uzavřel.
(zadáno: 14.4.2014)
Inscenace, která se dá číst mnoha způsoby. Osobně jsem ve scénickém řešení viděl nahrávací studio, kde se právě natáčí hra Les. Herci se ovšem postupně do svých rolí stále více ponořují, až vzniká něco víc než jen verze pro poslech... I. Janžurová tvaruje pokryteckou Gurmyžskou velice nejednoznačně, v jejím podání není prvoplánově negativní postavou, hamižnost a tvrdost schovává za nechápavý a nerozhodný výraz ženy, jež chce pro své blízké přece „jen to nejlepší“. Přitom je ovšem vidět, jakými myšlenkovými pochody se právě zabývá. Výborní též L. Mrkvička, F. Kaňkovský a P. Beretová.
(zadáno: 14.4.2014)
75% Jednoduchý a celkem ohraný příběh klasického milostného trojúhelníku (autor hru napsal v obráceném sledu – začíná se závěrečnou scénou, přičemž se postupně dobíráme až k samému začátku nevěry) O. Sokol inscenoval jako velice působivý „vztahový thriller“. Jeho inscenace je ukázkou detailní režijní práce, což se týká nejen vystavení jednotlivých scén, ale i pečlivého výkladu všech tří postav. Herecké výkony považuji za vyrovnané, nejzřetelněji jsem však vnímal citlivost postavy Roberta, kterého ztvárnil O. Sokol. Trio Finger, Lojdová, Sokol potěší i tímto ne zrovna optimistickým příběhem.
(zadáno: 14.4.2014)
Hra M. Bidlasové proti sobě staví dvě rozdílné ženy. Jedna vede klidný rodinný život, druhá bere život na lehkou váhu, jejím denním chlebem jsou „zhýralosti“ všeho druhu. Náhoda tomu chce, že se ženy střetnou. První z nich přepadne mesiášský syndrom a chce za každou cenu dívce pomoci, ač ona nemá zájem. Zda je za tím jen touha pomoci bližnímu, či se chce i ona sama těmito činy osvobodit od rodiny, není z inscenace patrné. E. Vrbková Andělu vykresluje pečlivě, její proměna ze spokojené ženy v trosku je přesvědčivá. Naopak K. Leichtová zůstává v jedné poloze, text jí však nic jiného neumožňuje.
(zadáno: 12.4.2014)
(zadáno: 11.4.2014)
Hudba neúměrně dlouhého muzikálu mi připomínala znělky z tel. estrád 80. let (Televarieté apod). Tento opus se dle mého názoru při nejpreciznějším nastudování dá udělat na 70% spokojenost. V MdB se tomuto maximu přiblížili díky výborným hereckým a pěveckým výkonům všech protagonistů. Suverénně, ostatně jako vždy, si počínal L. Janota, výborně si vedli i I. Ondříček, M. Matějová, v krásně vystavěné roli Dr. Dreyfusse zaujal L. Kolář. Do nekonečna protahovaná opilecká scéna v úvodu druhé části byla k nepřečkání. Vynaložená energie účinkujících mohla být věnována smysluplnějšímu projektu.
(zadáno: 9.4.2014)
Poutavě napsanou hru o „třech scénách“ přibližující nelehký životní úděl malíře Vincenta van Gogha, který trpěl těžkou psychickou chorobou (údaje o její přesné diagnóze se různí a nikdy nebyly potvrzeny), režisérka L. Bělohradská citlivě zpracovala. Zmiňované „tři scény“ spojuje zejména suverénní výkon K. Dobrého. Konstatování, že v současné době patří mezi špičku českého herectví, je jen nošením dříví do lesa. Připočteme-li k němu výborného F. Němce a F. Rajmonta, vychází mi jediné: v podkroví Kolowratského paláce se hraje velice zajímavý kousek hodný pozornosti.
(zadáno: 9.4.2014)
55% Sami tvůrci přiznávají, že inscenace nemůže natolik vyznít v jiném prostředí než v DpP, pro nějž koncepce vznikala. To se projevilo především ve scénickém řešení, dekorace skládající se z mnoha dveří se na jeviště Div. Komedie prostě nevešla, na což doplatila zejména závěrečná scéna. Dovedu si představit, že by mohla být dost působivá, nicméně v „povodňové“ verzi byla k vidění jen její upocená tvář (tedy zejména tváře techniků snažících se dveře bezpečně položit). Nicméně kvůli výkonu Z. Slavíkové v hlavní roli se půjdu na plnohodnotnou verzi rád podívat. Snad to bude co nejdříve...
(zadáno: 9.4.2014)
Inscenace mě oslovila především „hutnou“ atmosférou, na jejíž vykreslení kladl režisér velký důraz. Zejména pak scény vystihující ostravský kolorit patřily k tomu nejlepšímu, co novinka ŠD nabízí. Nejde o klasický příběh, inscenace vznikla na základě mnohých Balabánových textů. M. Františák se svojí adaptací spíš snaží emotivně přiblížit různé osudy obyčejných lidí, kteří si častokrát nedokáží poradit sami se sebou, čímž postupně padají do pekel nicoty. Herecky v rozličných rolích přesvědčili K. Cibulková a D. Punčochář. Ze vztahu otec a syn mohli F. a J. Čapkovi vytěžit přece jen trochu víc.
(zadáno: 9.4.2014)
H. Maciuchová se s rolí Lyké setkala již před 14 lety v DnV v triptychu Daňkových aktovek nazvaném Trojhvězdí. Tamní nastudování J. Nováka nedopadlo nejlépe, i proto hereččin návrat k této látce považuji za opodstatněný. Díky režii T. Vondrovice je její výkon přesvědčivější než tomu bylo v již zmiňovaném nastudování, v kreaci herečky jsou patrné odžité zkušenosti, jež do postavy vtiskla. Nicméně ani tentokrát se nedokázala zcela oprostit od svých hlasových a hereckých manýr. Prim zde proto hraje J. Meduna coby Eurípidés, jenž na sebe přirozeným bonviánstvím nenápadně strhává pozornost.
(zadáno: 9.4.2014)
Inscenace snažící se naznačit, jak ženy v různých etapách života vnímají dění kolem sebe. Na scéně se objevují dívka, zralá žena a stařena, aby poukázaly na to, čím se jejich pohled na život liší a v čem se shoduje. To činí s občasnou nadsázkou, není tedy nouze ani o humor, který střídají i drsnější a emotivní scény. V celkové konstelaci se na bázi fyzického divadla ovšem nepodařilo dojít do hlubších rovin, výsledek tak působí spíš jako obecnější paušalizace notoricky známých životních pravd. Nicméně i přesto díky nasazení všech účinkujících včele s D. Batulkovou stojí inscenace za vidění.
(zadáno: 9.4.2014)
Po všech stránkách přesvědčivý výkon J. Smutné. D. Sitek si bohužel s náročností textu do první reprízy zcela neporadil, a tak musel často nahlížet do scénáře či ho ke konci představení přímo číst. Tento nedostatek se ovšem snad reprízami vyladí. Byla to škoda, poněvadž dvojice těchto zralých herců si jinak s citlivých textem o věcech zdánlivě obyčejných pohrávají velice zdařile.
(zadáno: 9.4.2014)
55% Na inscenaci mě bavila zejména dobrá souhra všech tří protagonistů – P. Semeráda, jenž velmi přesvědčivě vytvořil labilního melancholika (jeho výkon považuji za nejlepší), M. Hraběte, který se zdařile pohyboval v kreaci narcistického hezounka, a překvapivě i E. Čekana. Ten sice za svými spoluhráči přece jen trochu zaostával, nicméně v celku se tyto menší nedostatky ztrácely. Škoda, při pečlivějším režijním vedení by se s tímto obsazením dala vytvořit velice dobrá inscenace. Takto zůstala pouze něco málo za průměrem. Vážnější odstíny hry se totiž R. Štolpovi nepodařilo akcentovat.
(zadáno: 9.4.2014)
Při sledování představení je vidět, že herce jejich role baví, s postavami jsou sžití, jednotlivé výstupy si vychutnávají. To se prostě pozná, neustálý nádech příjemna a jisté lehkosti je v sále zřetelný. Ovšem po režijní stránce je inscenace pouhým sledem jednotlivých výstupů, chybí tu určitá spojující nadstavba. Opět jsem se však přesvědčil o talentu K. Hrušínské a M. Kerna, oba by měli dostávat víc zajímavých hereckých příležitostí. Samotnou inscenaci bych viděl spíš jako doplněk repertoáru, jenž by měl být nabízen jako rodinné odpolední představení.
(zadáno: 3.4.2014)
Režisérka L. Engelová má většinou šestý smysl na obsazení zdánlivě nesourodých hereckých dvojic. Ovšem i výjimky potvrzují pravidlo, což se stalo v případě této inscenace. Jestliže je T. Medvecká jako vždy plně profesionální a snaží se divákům co nejprecizněji předat leckdy až velmi překvapivé podrobnosti ze života spisovatele Saint-Exupéryho a jeho ženy Consuelo, na základě jejíž knihy inscenace vznikla, M. Hofmann zůstává ve strnulé poloze a chvílemi působí dojmem, že ho tato tématika vlastně ani moc nezajímá. Oba výkony se tak mezi sebou doslova bijí, čímž je vnímání celku značně oslabeno.
(zadáno: 31.3.2014)
Asi tak nějak si dle plakátu představuji i filmovou kolegyni divadelní hry Kšanda Babovřesky. Prostě se jedná o výprodej těch nejlacinějších vtípků útočících na první signální, který sestavil J. Sypal. A vlastně to bylo celé dost smutné, poněvadž sál se doslova prohýbal pod hurónským smíchem diváků. Není tu něco špatně? Nikdy bych nevěřil, že z úst vypustím domněnku, že Divadlo Artur zase není tak úplná divadelní spodina. Kšanda prostě i "zlatého dobrého" Artura strčí hravě do kapsy. A líto mi bylo M. Kuklové. Tohle přece nemá zapotřebí.
(zadáno: 28.3.2014)
75% Autorka ztvárnila situaci, kdy se Jane A. spolu s matkou a se sestrou dozvídají, že již nebudou finančně podporovány, alegoricky přitom pracuje s motivem sklizně. M. Málková podává strhující výkon, herečka vystřídá několik rozdílných poloh, přičemž mezi nimi prochází s grácií, noblesou a v každém momentě je přesná. V kontrastu k ní stojí praktičtější Jane A. Veldové a něhou prostoupená Cassandra, na níž je díky citlivému uchopení L. Štěpánkovou zřejmé, jak těžkou životní zkušeností si prošla. Inscenace se vyznačuje i příjemným humorem, který je umě dávkován a herečkami precizně pointován.
(zadáno: 28.3.2014)
55% Na společnosti Masopust oceňuji snahu nacházet k inscenování pozapomenuté texty, což platí i o nejnovější premiéře hry F. Langera, jejíž režie se ujal J. Frič. Bohužel s přístupem inscenátorů k těmto objeveným „novinkám“ je to již většinou komplikovanější. J. Frič hru servíruje ve velegroteskním pojetí, čímž silné téma eutanazie oslabuje na minimum. Herci se jeho přístupu přizpůsobili na maximum a v rámci zvolené koncepce hrají výborně. Jen škoda, že to celé vyznívá tak nějak do ztracena. A co se týče závěru, v tom už jsem doslova jen tápal. Režisérovy myšlenky se mi rozluštit nepodařilo.
(zadáno: 28.3.2014)
Inscenace mě nezaujala, spíš jen její jednotlivé části, v nichž se většinou objevovala J. Voverková, jejíž výkon považuji za přesvědčivý. S podobně náročně koncipovanou inscenací by měl problém lecjaký profi soubor, proto zcela nechápu, proč byla takto pojata. Tato až příliš klipovitá variace na Měsíc na venkově, jež více upoutala až v závěrečné půlhodině, mi nepřišla povedená. Stejně jako nápad nechat herce přihlížet dění z levé části jeviště. Zda bylo opravdu v koncepci jejich glosování děje nevím, ale pokud ano, nechápu proč. Představení to rušilo, stejně jako mnohé přeřeky mladých herců.
(zadáno: 27.3.2014)
65% Až překvapivě pietní nastudování klasiky. Přesto ale inscenace dokáže zaujmout. Text je totiž dobře upraven a proškrtán, aniž by z něj vypadlo něco důležitého. Právě kvůli tomuto „přizpůsobení se“ dnešní rychlejší době bych inscenaci doporučil zejména mladým divákům. Nejvíc zaujali M. Steinmasslová coby Raněvská, její závěrečný monolog byl velmi procítěný a obsahoval celou škálu pocitů, čímž se dalo snáze pochopit emoční rozpoložení postavy. Zdařile si vedl L. Jůza a jako Firs zaujal M. Kopečný, jenž přesně vystihl úlohu této figury ve hře. Jen obsazení P. Lagnera nevyznělo šťastně.
(zadáno: 27.3.2014)
75% Výborný S. Rašilov. Walsera vystavěl jako ztroskotance, který se cítí ublíženě, ví o svém celkovém úpadku, přitom však nedokáže adekvátně zhodnotit svoji současnou situaci, nemluvě o ceně sebe sama. Inscenace na mě promlouvala především otázkou, do jaké míry je dobré si zachovat svá přesvědčení a kdy už je nutné se otevřít okolnímu světu včetně komerce, aby člověk mohl žít aspoň trochu uspokojivým životem a aby nebyla fatálně narušována kontinuita jeho tvorby. Hořko–směšné výstupy dvojice Rašilov–Prachař patřily k tomu nejlepšímu z inscenace, výborně si ale vedli i L. Trmíková s J. Černým.
(zadáno: 27.3.2014)
Na inscenaci mě nejvíce překvapil a potěšil výkon D. Batulkové, které hostování mimo domácí MDP sluší, podobně už po léta vnímám i herectví O. Pavelky na scéně Národního divadla a Rubínu... Trojici zdařile doplňovala J. Pidrmanová v roli vypočítavé studentky. O. Pavelka přesně vystihl postavu outsidera, jenž svým chováním již de facto rezignoval na smysluplný život. V porovnání s osudem nevidomé ředitelky školy se jednalo o zajímavý protiklad. Režisér si se solidně napsanou hrou poradil v rámci možností nabízené látky (nejedná se o Kolečkův výstavní kousek), doplnil ji o příjemnou hudbu.
(zadáno: 27.3.2014)
Inscenaci nemohu upřít kvality, její nastudování se vyznačovalo promyšlenou režijní koncepcí, dobrými (T. Novotná) až výbornými (T. Šulaj a J. Josková) hereckými výkony, nicméně jako celek na mě právě koncepce M. Františáka působila velice nevěrohodně (spousta scén vyzněla úplně jinak, než autor zamýšlel). Asi největší potíž jsem měl s hlavní postavou Nory, vývoj její proměny nebyl kontinuální. Plusové body za výpravu a hudební složku.