PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Jiří Landa
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (3079)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 18.2.2015)
Fuks - Divadlo D21 50 %
Režisér J. Kačena pouze převedl základní encyklopedické poznatky o díle a životě L. Fukse do jevištní podoby. Jeho inscenace postrádá jakoukoli nadstavbu, názor a výpovědní hodnotu. Po skončení představení není zcela jasné, co tvůrci chtěli divákům o této osobnosti sdělit. Režie mohla invenčněji pracovat se zajímavě řešenou scénou, angažování operního pěvce P. Battyi nepovažuji za šťastný nápad. Tyto scény působily spíš rušivě, použití nahrávky by mělo možná větší efekt. Oceňuji snahu a odhodlání, s nímž se D21 pustila do zpracování této nesnadné látky, výsledek je však rozpačitý.
(zadáno: 18.2.2015)
Inscenace hodná pozornosti už díky úsilí tvůrčího týmu, který se snaží kontinuálně "objevovat" zajímavé osobnosti a v konfrontaci s jejich osudy pohlížet na jejich dílo. Režisér J. Nebeský projekt o S. Weilové zarámoval do podoby kabaretu a diváky tak nápaditou formou provedl životní cestou této svérázné filozofky. Velký obdiv si zaslouží oba hlavní protagonisté L. Trmíková a zejména pak S. Rašilov (během představení se převtělí do nespočtu postav), kteří dokázali sugestivně ztvárnit různorodé proměny sledované osobnosti a situace, do nichž se během let dostala. Perfektní hudba E. Viklického!
(zadáno: 17.2.2015)
35% Značně literární dramatizace známého románu nenašla v MB režiséra, který by tento zásadní deficit možnými divadelními prostředky aspoň trochu eliminoval. H. Glancová na nešťastně řešené scéně, navíc nedůsledně osvětlované, vytvořila pouze jakýsi inscenační náčrt kladoucí spíš než na hereckou akci (herce tlačila do pouhého figurkaření - viz K. Frydecká coby služebná) důraz na převyprávění příběhu. V tomto směru je obdivuhodné, kolik textu se musel v roli vypravěče naučit P. Mikeska. V. Kubánkovou měla tato role potkat před pěti lety, zážitek z jejího herectví by byl jistě nezapomenutelný.
(zadáno: 17.2.2015)
75% Povedená dramatizace dobrého románu. Inscenace S. Moši i přes svoji délku vůbec nenudí, což je dáno zejména zajímavě a nápaditě řešenou scénou umožňující téměř filmové střihy. K největším kladům Skleněného pokoje patří výtvarná koncepce spolu s hudbou Z. Merty, stejně jako vyrovnané herecké výkony, z nichž je třeba zmínit zejména I. Vaňkovou, P. Štěpána a M. Isteníka. Až na několik melodramatičtějších míst se jedná o velmi profesionálně divadelně převyprávěný silný příběh. Skvěle připravený titul pro většinového diváka, který (troufám si tvrdit) uspokojí i divadelní fajnšmekry.
(zadáno: 3.2.2015)
Časem zaprášená hra našla v ČK tým, který ji dokázal pořádně opečovat, potlačit levicové smýšlení autora a nastudovat v divácky přitažlivém hávu. V mimořádně silném hereckém obsazení není skulina, kterou by pronikl slabší než nadprůměrný výkon. Ať už se jedná o Z. Stavnou v nejrozporuplněji napsané roli dcery hlavní hrdinky, která je nucena během několika chvil vystřídat různé emoční stavy, nebo o I. Chýlkovou. Ta se po rozpačitých výkonech ve Studiu Dva opět vrátila k pořádnému herectví a je radost vidět, že ještě stále umí vytvořit tak zajímavou figuru. Dále zaujali V. Kotek a J. Hájek.
(zadáno: 3.2.2015)
65% Soustředěná režie P. Kracika, který si s tandemem Etzler - Zima očividně porozuměl. Jestliže M. Etzler přesvědčivě vytvořil postavu nerudného stárnoucího muže zvyklého na vysoký životní standard, jenž si nejde daleko pro sarkastické poznámky, K. Zima pak v roli distingovaného portýra držel po celou dobu fazónu loajálnosti a jistého profesního odstupu. V tomto protikladném charakterovém rozvržení sil pak docházelo k jiskřivým přestřelkám vtipně kořenícím detektivní zápletku. Příjemná zábava.
(zadáno: 3.2.2015)
75% Divadelní procházku pětapadesáti sezonami Div. Semafor namíchal J. Suchý nejen z písniček a vtipných dialogů, které za dobu existence této scény vznikly a po léta bavily publikum, ale též z četných ukázek z dobových (často velmi protichůdných) recenzí. Inscenace má daleko k přeslazené nostalgii, přesto chvílemi přirozeně dojímá. Na J. Suchým velmi oceňuji, s jakou elegancí se dokáže jen letmo zmínit o problematickém financování divadel, aniž by však jeho občasné poznámky působily bolestínsky a ukřivděně. Kromě hlavního aktéra je nutno zmínit výkony J. Molavcové, O. Smyčkové a T. Löbla.
(zadáno: 3.2.2015)
Něžně drsná a drsně něžná komorní hra dávající nahlédnout do niterních problémů a životů dvou dospívajících chudých dětí v Uruguayi. Přestože jejich osud nepatří k nejoptimističtějším, umí hltat život plnými doušky a radovat se z neskutečných maličkostí, což režie dokázala velmi přesvědčivě akcentovat. Z inscenace J. Špalka proto sálá navzdory neveselému tématu naděje. Příběh zde není tahounem, ale pouze zástupným bodem pro vykreslení nejrůznějších pocitů mladých lidí a tamější atmosféry. Oceňuji odvahu dramaturgie DvC, že se pustila do tak neprobádaných končin jako je uruguayská dramatika.
(zadáno: 3.2.2015)
První část na mě působila, na rozdíl od té druhé, spíš koncertním dojmem. H. Fialová mi zpočátku v roli mladičké dívenky nepřišla moc přesvědčivá, navíc bylo zřejmé, že se i pěvecky šetří. Až po zhlédnutí celého představení bylo jasné proč. Po pauze totiž dala svým strhujícím výkonem na tuto otázku, když dokázala vytvořit nádherně tragickou figuru životního ztroskotance na vrcholu profesních sil, zřetelnou odpověď. E. Zbrožková vybavila M. Dietrich chladnou empatií, přátelskostí, v adekvátním dávkování nepostrádala ani hollywoodskou odměřenost. Už díky těmto herečkám stojí inscenace za vidění.
(zadáno: 3.2.2015)
Koncepce režiséra ještě více položila důraz na zásadní téma hry – v jaký moment se může z oběti stát násilník a naopak? Díky přeskupenému sledu scén a závěru, v němž je ukázáno, co se před celou zhlédnutou kauzou vlastně odehrálo a zda byla obrana přiměřená, takto postavená inscenace vyznívá ještě naléhavěji, i když možná na úkor gradace napětí hry. V této verzi je kladen mnohem větší nárok na herce, kteří musejí filmovými střihy zvládat přechody od vyhrocených situací k těm méně náročným a naopak. Tuto nelehkou úlohu zvládli všichni čtyři herci v čele s P. Kocmanovou na výbornou.
(zadáno: 3.2.2015)
Scénicky i kostýmně se sice jednalo o úžasnou podívanou, jenže chatrný děj značně odkazující na spoustu jiných příběhů pro děti a ne zcela melodické a výrazné písně oslabily zážitek, který většinou z podobně profesně na jedničku zvládnutých brněnských muzikálových produkcí mívám. Problematickým se také ukázalo obsazení J. Gazdíkové do role babičky - tato postava byla hlavně po pěvecké stránce vyloženě nad její síly. Z ostatních kvalitativně herecky i pěvecky vyrovnaných výkonů bych více vyzdvihl J. Uličníka a N. Grossovou.
(zadáno: 3.2.2015)
Inscenace, pro jejíž vznik asi nebyla dobrá konstelace. R. Fidlerová nepřesvědčila v žádné poloze své postavy, na O. Víznerovi bylo znát, jak urputně se snaží rozpomínat na text a správně ho interpretovat, takže i přes značné nasazení J. Schwarze nakonec inscenace vyznívala dost nevěrohodně. Jistým dílem za to může i režie V. Čermákové, která navíc nechala děj situovat snad do kajuty lodi (i když mně spíš evokovala zemljanku), do níž herci museli neustále slézat po žebříku, což jim občas činilo potíže. Choreografie scén, v nichž se všechny tři postavy přetahují, působily nechtěně úsměvně.
(zadáno: 1.2.2015)
Inscenace dokazující, že pokud se režie snaží přečíst text tak, aby byl herecky co nejpřitažlivější, podobný pocit pak dolehne i z jeviště do hlediště. P. Mikeska pečlivě vystavěl jednotlivé scény hry, které posléze vytvořily zajímavě kompaktní vztahovou mozaiku života. Na minimalistické scéně byly k vidění čtyři vyrovnané výkony, díky nimž byla radost sledovat osudy jednotlivých hrdinů i přes fakt, že se jednalo již o moje šesté zhlédnuté nastudování této hry. Skvěle vybraná hudba.
(zadáno: 1.2.2015)
M. Tyc se při režii Kleistovy hry, jejíž kouzlo již odvál čas, soustředil hlavně na pohádkově romantický příběh, čímž preventivně otupil hrany možného moralistního vyznění inscenace (především, co se týče scén soustředících se na otázku lidské cti). L. Janotovi sedla více pozice mladého milovníka, ale i navzdory textu dokázal ze svého "až za hrob" čestného panovníka vytvořit relativně věrohodnou postavu. V roli kurfiřta Viléma více než obstál I. Ondříček. Ke kladům patří i moderní překlad V. Cejpka a M. Kučerové. Je dobré si čas od času připomenout sporadicky uváděná dramata.
(zadáno: 1.2.2015)
Muzeální inscenace dávající divákům možnost nahlédnout do časů, kdy měla tato hra světovou premiéru. Přesně tak nějak podle podle mých představ inscenace ve 30. letech minulého století asi vypadaly. Co však v tomto balení mohou říci dnes? Při vší úctě k autorovi se mělo škrtat, především v neúměrně natahované první části. Absence nesmlouvavé tužky dramaturga byla markantní. Herecky zvládnuto solidně (nejlépe si počínali O. Brousek, i když jsem ho v jiných inscenacích viděl hrát lépe, a P. Kostka), vyjma závěrečné scény s D. Havlovou (působila až nepatřičně úsměvně).
(zadáno: 24.1.2015)
Kabaretní travesti verze Zkrocenky měla šťávu, hýřila nápady a skvělou souhrou všech herců pánské části souboru, jimiž byla inscenace obsazena výhradně. Možná nepotěším herečky, které v mnou zhlédnutých nastudováních této komedie hrály, nicméně musím konstatovat, že T. Dastlíka považuji za nejlepší Kateřinu, stejně tak jako M. Sedláčka za nejlepší Bianku, jež jsem kdy viděl. Oba své dívky ztvárnili s jemným citem pro parodii, ale přitom jsem se po chvíli dokázal od jejich mužského vzhledu oprostit a brát je jako klasické postavy (snad i proto, že je hlasově ani pohybově nepřehrávali).
(zadáno: 24.1.2015)
Konečně se našel režisér, jenž dokázal z této Moliérovy hry vysmýčit nánosy vrstev prachu a vytvořit z ní šmrncovní pestrobarevnou (jak v přeneseném, tak v doslovném smyslu slova) stylizovanou podívanou, která hned na začátku nabere dech a neztratí ho ani na chvíli do poslední minuty běhu představení. Zároveň z inscenace, do níž jsou trefně zakomponovány písně, postupně vystupuje hořké téma neměnnosti některých lidských povah. Nadstandardním hereckým výkonům dominují D. Urban, N. Lichý, L. Melník a O. Brett. Víc podobně chytře zrežírovaných komedií.
(zadáno: 24.1.2015)
P. Kolečko opět přesvědčil, že dokáže napsat hru na jakékoli téma, přičemž třeba klidně propojí i problematiku hornictví s filozofií. A proč ne, když to celé v tomto crazy podání funguje?! Autor si dokáže dělat legraci úplně ze všeho, což asi ne každý divák skousne. Inscenace se může chlubit skvělou souhrou celého ansámblu, kterému herecky, ale i pěvecky vévodí M. Sedláček. Zábavná podívaná, jejíž humor ovšem ocení především kolečkovsky vyzrálejší jedinci, kteří se, sledujíc jeho tvorbu kontinuálně, už lecčehos nezaleknou. Chvílemi je to totiž opravdu silná „černá káva“.
(zadáno: 24.1.2015)
Havlova Audience nemá lehkou pozici, poněvadž je „poznamenána“ zažitou a především nenapodobitelnou interpretací herců P. Landovského a J. Abrháma (i když jsem ji viděl pouze z DVD záznamu). Přiznávám, jde asi o ryze subjektivní pohled, ale přestože se dvojice Lichý – Müller výše jmenovaným hodně přibližuje, k jejich mistrovskému přečtení textu nedosáhli. I tak se však jedná o respektu hodnou inscenaci stojící za vidění.
(zadáno: 24.1.2015)
Nápad uvést hru v obsazení N. Lichý a D. Urban považuji za šťastný. Oba herci jsou pro role Estragona respektive Vladimíra ideálními představiteli, navíc dokáží improvizovat, aniž by bylo zřejmé, do jaké míry se jedná o improvizaci připravenou, či spontánní. Jejich klauniáda se neomrzela ani po dvou hodinách představení. M. Sedláček a K. Krejčí v rolích Luckyho a Pozza solidně doplňovali duo výše zmiňovaných, nicméně v konstelaci inscenace pojetí jejich dvojice postrádalo přesnější režijní výpověď. Š. Pácl nicméně za velkého přičinění tandemu Lichý – Urban vytvořil chytře zábavnou podívanou.
(zadáno: 24.1.2015)
55% Problematický text F. Zeller o tom, jak dochází ke zneužívání sociálních projektů, na něž firmy získávají často nemalé dotace. Tématika je to sice aktuální, jenže s ní dramatička zásadněji nepracovala. Na svět přivedla jen šest životních ztroskotanců, kteří se nemohou, či se spíš nesnaží dostat z nelehké situace. Takže i když text na efekt nejrůzněji variovala, výsledek nepřesvědčil. To se projevilo i na inscenaci samotné, jež postupně ztrácela spád. Zajímat mě ale nepřestal fakt, jak je možné, že i z toho mála, co hra nabízí, dokázali herci vykřesat tolik zábavných a poutavých scén.
(zadáno: 24.1.2015)
Režie se zaměřila především na groteskní vykreslení charakterů pitoreskních postaviček někdejšího Ruska, které bavily a svou možnou opravdovostí znepokojovaly zároveň. První části vévodili zejména J. Mazák coby Shánělka a P. Štěpán v roli Nozdreva. Jestliže dění před pauzou i přes absenci výraznější dějové linky neztrácelo dynamiku a nápady, část po pauze přece jen ubrala na režijní „výkonnosti“. Ovšem sledovat M. Isteníka, který si v roli Čičikova počínal na jedničku, byl zážitek, díky němuž šlo snáze omluvit i závěr, jenž víceméně vyzněl do ztracena.
(zadáno: 24.1.2015)
Hříčka o tom, co se může stát, když se autorovy vymkne dění románu z rukou a je zajat svými postavami, které si přejí, aby uvedl popisované události na pravou míru. Vtipný sci-fi příběh se v Pidivadle dočkal solidní realizace, snad jen P. Bakos by mohl mít autentičtější projev. V. Kraus v roli Paula (po počáteční nervozitě postupně získával na herecké sebejistotě), B. Vovsíková jako domácí puťka a K. Šalomounová coby ekologická aktivistka Kristýna jsou nepřehlédnutelnými talenty ročníku. Ovšem více z jedné inscenace soudit nelze. Snad jen ještě to, že její zhlédnutí je příjemnou zábavou.
(zadáno: 24.1.2015)
Žánrově nezařaditelná hra, která balancuje na pomezí černé tragikomedie a psychologického dramatu. Režie se však bohužel nedokázala rozhodnout, jakým směrem inscenaci povede, takže na mě ve výsledku působila poněkud rozpačitě. S úskalími textu se ovšem velmi dobře popasovali I. Bareš a zejména pak A. Talacková, kteří díky svým hereckým zkušenostem nakonec i přes nepřesvědčivý děj vytvořili dvě relativně věrohodné postavy kladoucí důraz na otázku, zda byl jejich rozchod před dvanácti lety nevyhnutelný a jestli právě tímto rozhodnutím nepromarnili možná nejkrásnější léta života.
