Choreograf a režisér v jedné osobě Libor Vaculík (společně se Zdeňkem Prokešem, který se podílel na libretu) vytvořil aktualizovanou baletní adaptaci Fausta. Autoři se hlásí k dílu J. W. Goetha, ale tento archetyp pojímají optikou dvou největších a nejhrůznějších totalitních režimů dvacátého století.

Faust se jmenuje Faustel (Alexandre Katsapov) a jedná se o stárnoucího klauna bez perspektivy, kterému Mefistofeles, zde nazvaný Mentes (Richard Kočí) nabídne novou životní perspektivu. Z Faustela se stává mladý kabaretní umělec účinkující v kýčových produkcích poplatných vládnoucímu režimu. Tvůrci zde rezignovali na Faustovské téma touhy po vědění, po poznání a nahradilo ho pro dnešní dobu typičtější touhou po úspěchu a penězích. Faustel není ničím výjimečný, je vystavěn jako mladík, kterému se daří, užívá si svého úspěchu a spokojeně se přidává k vzmáhajícímu se hajlujícímu davu. Klišé úspěšného mladíka je završeno po spatření dívky, která mu okamžitě imponuje. Markétka se proměňuje v Gretchen (Adéla Pellertová), židovskou dívkou, kterou díky nastupujícímu fašismu čeká krutá budoucnost. Faustel od Mentese požaduje její lásku a milostný příběh se rozbíhá.

Libor Vaculík staví až filmové obrazy, režie nic nezamlčuje, nevyhýbá se přímému zobrazování zvěrstev, kterých se dopouštěly oba zobrazované totalitní režimy. Tato práce se syrovými obrazy může vést diváka až k intenzivnímu psychofyzickému prožitku. V kontrastu k nim ovšem o to emotivněji působí milostná dua převážně Faustela a Gretchen. Obecně můžeme říci, že Vaculíkova choreografie je nejintenzivnější právě v duetech, kde si vystačí pouze s těly tanečníků a jejich vzájemnou energií. Tato čistá forma alespoň ve mě rezonovala nejvíce. Tím ovšem nechci nijak upírat sugestivitu skupinovým choreografií, kde za výrazně exponovanou můžeme považovat scénu z počátku inscenace zobrazující nástup Třetí říše. Po tomto výstupu je divák buď s konečnou platností představením pohlcen, a nebo ho naopak definitivně znechutí a donutí o přestávce odejít.

Ve Faustovi baletu Národního divadla jsme svědky moderního baletního představení balancujícího na hraně mezi klasickým a moderním tancem s tím, že z obou si bere to nejvhodnější pro zamýšlený výraz. Aktualizace Faustovského archetypu proběhla vcelku úspěšně, zapadla do reálií moderních dějin a zároveň svou strukturou umožnila ztvárnit ji tanečními prostředky. Je jen škoda druhé poloviny odehrávající se po vzniku Východního bloku, že tvůrci nešli tolik do hloubky a neprokreslili jednotlivé situace tak, jako v první půli, i když rozumím, že pak by délka představení přesáhla časově únosnou míru. Stejně tak můžeme litovat závěru, který by si možná zasloužil větší nápaditost. Vcelku se ovšem jedná o po všech stranách propracovaný titul, který málokoho nechá lhostejným.