Tmavomodrý svět Jaroslava Ježka je na první dojem vykreslen možná dosti synteticky a chaoticky, avšak budí divákův zájem i zvídavost. Na své si přijde opravdu každý, příjemná je svižnost, ve které vynikají slovní hříčky i taneční čísla. Tvůrci odvyprávějí celý životní příběh slavného skladatele. Jedná se o pásmo situací, nabité širokou škálou emocí. Vážnost se střídá s humorem, slovo s pohybem, současnost s retrospekcí, hudba s tichem a zamyšlení s poučením. V průběhu podívané se aktéři několikrát vtělí do jiných postav a kooperují v nadmíru kontaktních choreografiích, které tvoří předěly mezi etapami umělcova života. Ježek „žil smrti navzdory“, přesto se divákovi nevyhne ani dojemná scéna, ve které umělec umírá.

Mimořádné domyšlení a propojení prvků v průběhu celé inscenace působí až šifrovaně. Každý v publiku si všímá jiných detailů a utvoří si vlastní obraz, jelikož se nabízí různé interpretace.

Po konci představení skrz park Lužánky odcházejí diváci z Vily Löw-Beer, do které inscenace padne „jako poklička na kastrol“. Všichni jsou bezesporu obohaceni jedinečným kulturním zážitkem, který rozhodně „nestál za pendrek“ a nabiti inspirativní energií, která na ně doléhá ještě několik dní poté.

Těším se na další setkání s netradičním divadlem i titulem a doluštění si dalších okýnek v pochopení tohoto komplexního uměleckého díla.

Tvůrcům přeji mnoho úspěchů a věřím, že se přes jejich dokonalé vžití do rolí jejich „život nevleče fádně bez radosti“.