...od letošního jara  Velké divadlo v Plzni alespoň jednou za měsíc zaplní do poslední skuliny Symfonie hudby, světel, stínů, pohybu, gest - a obdivuhodného slova i živého ticha mezi ním - Zeyerův a Sukův Radúz a Mahulena.

A klobouk dolů před všemi (!) herci, jak se s tím textem v hudbě popasovali - při kletbě Runy Apoleny Veldové bude běhat mráz po zádech i nejotrlejším fanouškům severských thrillerů a při křehkých (jakoby nenápadných) interakcích, pohledech mezi Radúzem (Matyáš Darnady) a Mahulenou (Eliška Vocelová) - zahalených v tónech orchestru - možná na chvíli zapomenete dýchat a i ten největší cynik zamáčkne slzu. Ale ve vírech boje za svoji svobodu a lásku je křehkost ta tam a z obou mladých herců sálá ryzí urputnost vědomí, že hrajou o život.
Sympatickou "lehkovážnost" dobrosrdečného Vratka (Jan Maléř) vyvažuje svou přirozenou důstojností Radúzův sluha Radovid, jež v podání Pavla Pavlovského svým mocným a zároveň laskavým hlasem v mžiku obejme celý prostor nejen na jevišti a divák má pocit, jako by se dotkl i jeho.

Divadlo je... má být vykřičníkem, co vám nemilosrdně ukáže vaše černý díry, nebo otazníkem, který si žmouláte v kapse cestou domů, kde vám pak nedá spát...nebo někdy i osvobozujícím smíchem a slzami -  anebo - pohádkou, poezií, kterou se prostě "jen" necháte obestřít a pohltit ...
A tohle se v Plzni skvostně povedlo! - je to pohádka, je to poezie, je to Kouzlo!
(a je pro všechny, kteří dokážou před divadlem odložit našeptávající přezíravost, že - "tenhle prošlý klasik už mi přece nemá co říct" - a do hlediště si sednou jen se srdcem a smysly dokořán)
Radúz a Mahulena v Plzni stojí za to!