Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Kdybych byla...
Lukáš Holubec, 22.8.2019

Na nádvoří Sovových mlýnů na pražské Kampě vznikl v létě 2019 unikátní divadelní projekt Meda. Jedinečným se dá nazvat především ze dvou důvodů. Tím prvním je letošní významné jubileum zakladatelky Musea Kampa, sběratelky a mecenášky umění paní Medy Mládkové. A druhým důvodem je vzácný a chvílemi bych se nebál napsat i strhující herecký výkon paní Tatiany Dykové.

Inscenace nezastírala účel svého vzniku. A proč také? Jedná se o průřez životem paní Medy Mládkové od jejích dívčích let po dnešní dobu s důrazem na její obdivuhodnou umanutost a zarputilost vedoucí k úctyhodnému přínosu české kultuře. Jelikož paní Meda Mládková zažila skutečně mnohé životní zvraty, a byla také přítomna všelijakým dějinným náladám, dala se inscenace buď nastudovat v nepřiměřené délce, nebo vybrat jen nejzásadnější okamžiky. Vzhledem k tomu, že se tvůrci snažili nevynechat žádné z nejdůležitějších milníků života slavné kurátorky a sběratelky, postrádala hra i určitou hloubku. Přesto se na dvou hodinách čistého času mohl divák seznámit s osudy paní Medy Mládkové dostatečně a být tak přítomen ojedinělému divadelnímu pomníku ženě, která si jej bez sebemenších pochyb zasloužila.

Pod scénografií byla podepsaná Lucia Škandíková a kostýmní výtvarnicí pro tento projekt byla Tereza Kopecká. Je to tedy také jejich zásluha, že představení mělo dostatečně vkusný a noblesní rozměr. Scéna byla poměrně jednoduchá, ale o to více funkční. Stačily průsvitné kvádry, několik židlí, štafle a více nebylo zapotřebí. Samozřejmě by ale byla škoda nevyužít prostoru, jenž Sovovy mlýny nabízely. Nejvíce byl zapojen živel voda, který byl několikrát režisérkou nápaditě využit. Jako celek scéna působila překvapivě podobně s tvary dobře známých z děl Františka Kupky, pro Medu Mládkovou zásadního umělce. Rovněž kostýmy měly styl a příjemně zdůrazňovaly eleganci paní Medy Mládkové. Přesto si myslím, že se dala více využít tma, která postupem času Sovovy mlýny pohltila nebo ještě více zapojit genius loci, na nějž došlo až ke konci představení.

Scénář, který se věrně držel bohatých životních milníků paní Medy Mládkové, napsala Daniela Šteruská, pod dramaturgii se podepsala Magdalena Frydrychová a asistentkou režie byla Renáta Martinová. Jediným mužem byl v realizačním týmu Petr Zeman, který měl na svědomí hudební složku inscenace. Ženou, jež usedla do režisérské židle a využila tak lákavou nabídku oživit životní osudy s vcítit se do paní Medy Mládkové, byla Adéla Laštovková Stodolová a nutno dodat, že svoji práci zvládla přesvědčivě. Myslím, že divák se na svět mohl skutečně dívat očima paní Medy Mládkové a vnímat její strasti, trápení, ale i triumfy. Asi to nebude znít příliš ohleduplně, ale doslova bych napsal, že návštěvník představení mohl přímo stárnout s paní Medou Mládkovou. Prožívat zkreslené představy o světě v kůži mladé dívky a zároveň pociťovat krutost přísné výchovy. Cítit volnost v pohybu tanců následně ukončenou střetem s druhou světovou válkou a bezohledným vypořádáním se s Němci. A pochopitelně se oddat láskám paní Medy Mládkové. Ať už se jednalo o tu partnerskou s Janem Mládkem nebo o tu uměleckou k dílu Františka Kupky. Divák jako kdyby nasával zkušenosti, jež ve svém životě paní Meda Mládková nasbírala, a které následně mohla využít v boji s komunistickou i postkomunistickou byrokracií, mohutností rozvodněné Vltavy i vyrovnání se se sklonkem života, který nemůže vyznít smutně, neboť tento život stál za prožití.

Některé režisérské nápady byly vskutku nápadité. Například zmíněné poválečné vyrovnání se s Němci, krysí motiv komunistického Československa nebo předehrané nahrávky začínající slovy: „Kdybych byla..." odkazující na všestrannost paní Medy Mládkové. Velkou roli na působivosti povedených scén hrála choreografie, kterou si vzala na starosti rovněž Adéla Laštovková Stodolová. Pod choreografií stepu pak byla podepsaná Kateřina Steinerová. Co však inscenaci hodně sráželo, byly herecké výkony. Teď nemyslím ten Tatiany Dykové, který byl strhující, ale vlastně všech ostatních. Možná hrálo roli i to, na jaké alternace zrovna divák narazil, ale já tedy byl snad s výjimkou Lukáše Příkazského z výkonů hodně zklamán. Stanislava Jachnická a Daniel Rous hráli značně nepřesvědčivě a Václav Krátký, který ztvárnil Jana Mládka, působil až nepatřičně. Přiznám se, že Jana Mládka jsem neznal, ale značně pochybuji, že by se jednalo o člověka, který by neměl špetku osobnosti. Tak jej totiž Václav Krátký pojal. Ovšem, pokud to byl záměr, má představitel manžela paní Medy Mládkové můj obdiv.

Již jsem napsal, že ozdobou představení byl výkon Tatiany Dykové. Ten byl skutečně nezapomenutelný. Přirozeně, jak se říká, neslezla z jeviště, ale také zvládala i výborně zpívat a tančit. Kladla důraz na výrazné vlastnosti paní Medy Mládkové, kterými jsou umanutost, urputnost, houževnatost a neústupnost. Jednoduše byla radost takový krásný, promyšlený a energický výkon sledovat. Souznění herečky s postavou vyšlo na 100 %.

Na této divadelní produkci mě zaujala ještě jedna, spíše vedlejší věc. Tím bylo občerstvení pro některé vybrané návštěvníky v první řadě. Sám se považuji spíše za nekonvenčního diváka. A to ve smyslu, že rád objevuji nové formy a v případě, že jsou v souladu s poetikou představení, jsem i třeba rád jejich součástí nebo je minimálně ocením. Když byl po mě hozen špekáček v bunkru v Drnově v rámci třetího dílu cyklu Cesty energie Miroslava Bambuška, také jsem to bral jako součást představení. Co však mělo znamenat občerstvení pro několik vyvolených na Medě? Že se jedná spíše o večírek, než divadlo? Byl to odkaz na snobismus nebo snad pokus o zvýšení noblesnosti večera? Nevím, nijak mě to nerušilo, ale záměr jsem evidentně nepochopil. Doufám však, že to nebyla jedna z příslovečných prvních vlaštovek, kam bych nerad, aby se divadlo posunulo. Možná byly stolky s občerstvením návod, jak představení pochopit. To se mělo v první řadě líbit, dráždit jen minimálně a přirozeně se vyhnout možným situacím, z nichž by hlavní postava nemusela vyjít jednoznačně v pozitivním světle. Nepíši to jako výtku. Meda je divadelní pomník neobyčejně ženě, příjemně se tvářící letní podívaná a je krásné, že jedna z osobností, která si takovou poctu zasloužila, ji dostala. Tak byl tento divadelní projekt koncipován, a tak jej potřeba také přijmout.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.