Jan Nebeský je z těch režisérů, kteří si z diváků rádi dělají prču. Jen obtížně se dá přehlédnout fakt, že se tak děje na scéně Národního divadla, kde v hledišti je řada abonentů a jiných platících diváků, kteří přišli na Molièrova Dona Juana, klasickou hru, která patří mezi top 10 divadelních her světa. To, co vidíme, však není Molière. Autorkou zcela překopaného (až převoraného) textu je dramaturgyně Daria Ullrichová. A ve spojení s režisérovým ironickým přístupem čučíme do zrcadla. Absolutního zrcadla současné morálky. Nenechte se vysmát, Komtur jako spravedlnost? Vždyť už není ani abstraktní. Don Juan může dostat ránu bleskem, ale stejně si odejde ze scény přímo do pražských ulic...

Jakkoliv svévolná interpretace je trefná a konspirativní, divák musí strávit jinou hru, jiného Dona Juana, jakýsi dramaturgicky eskamotérský diskurz o morálce. K tomu náznakovou scénografii s moderně kýčovitými atributy, jistě záměrnou disharmonii dobových paruk a příšerné kostýmy – zejména zjev Dony Elvíry je jedním slovem odpudivý. Don Alonzo pro změnu připomíná Batmana. Tím však výstřelky ani zdaleka nekončí. Forma inscenace, která je navíc plná všelijaké vycpávkové vaty (např. v podobě ne zrovna vyvedených písní), je prostě nekoukatelná a pro mě osobně v prostoru Stavovského divadla i obtížně akceptovatelná. Jistě, bravurní Miroslav Donutil ztvárňuje Dona Juana dneška. Jako exemplář i vizitku současnosti. Na něm je nejvíce patrná ta tenká hranice mezi archaismem molièrovského času a výstředním egoismem dnešních seladonů. A kam zařadit Sganarela? Inu, kontrast, Milan Stehlík je unavený mužík z podřadného kabaretu. Ale i on se vzepne ke komentářům, které v přímé úměře se závažností situace nepostrádají gradaci. Nebýt schválností režiséra Nebeského a přepisování nadčasového Molièra...

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 40 %.