Dramatik, disident, prezident republiky, vším čím byl, byl rád… samozřejmě až na opakovanou persekuci a věznění Husákovým režimem. A vše co prožil, se vždy odráželo v jeho dramatické tvorbě. Ne jinak to bylo v divadelní hře, kterou napsal v roce 1968, jako své sedmé dramatické dílo.

Nejdřív citace z noticky brněnského Národního divadla: Situační komedie o štěstí, které se stalo tématem vědeckého zkoumání. Jeden byt, mnoho dveří, desítky převleků pro hlavní postavu, scénografie s designovými prvky 60. let, tempo, humor, výborní herci. Překvapení pro každého, kdo si myslel, že hra Václava Havla je vždy vážná, složitá a pouze pro intelektuály.

Takže tak to vždy není… Dovolím si malou odbočku: Jako student dramaturgie DAMU jsem se s Havlem setkával. Byl o devět let starší než já a studoval se mnou v ročníku na DAMU. Říkali jsme mu Dědek. Chodil dost nedbale oblečen, kouřil jednu cigaretu za druhou a pil dost piv. V Divadle Na zábradlí dělal kulisáka a při tom se kamarádil s Janem Grossmanem, s osobností, kterou jsme my, študáci, obdivovali. Nešlo nám do hlavy, proč se s tím Havlem tak kamarádí, o čem diskutují v divadelním bufetu? A pak přišla v roce 1963 do repertoáru divadla Havlova hra Zahradní slavnost a nám „spadla sanice“. S tak promyšleným absurdním dramatem jsme se nesetkali ani u Mrožka, ani u Jarryho, Camuse, Sartra. A to jsme se, my namyšlení študáci DAMU, považovali za znalce…

Myslel jsem si, že všechny Havlovy hry znám. A podívejme…. Dramaturgie Národního divadla Brno uvedla na své scéně v Redutě hru, se kterou jsem nesetkal. Ztížená možnost soustředění patří do klasické výstavby her Václava Havla. Je zde ústředním tématem lidské odcizení, příval slov, která nikam nevedou a jenom působí stále větší „propasti“ mezi protagonisti. V inscenaci je také krásně vymyšlený „počítač“, který nevydává informace. Nechybí lásky, kolosální odcizení dvou, kteří se marně snaží být si blízcí. Na pozadí celé té absurdity při tom zní skvěle vystavěné dialogy odpozorované ze života a tvořící páteř celé hry.

Na jednoduché scéně, která slouží příběhu (odchody a nečekané příchody, zmatenost která ze stavby mizanscény vzniká) se odehrává v několika vrstvách dobře vystavěný příběh, ve kterém nedorozumění, bezradnost a zmatenost tvoří hlavní linii hry.  Kdyby to nebyla výpověď o nás, bylo by to krásně veselé. Ale ono to o nás je. Tací jsme. To jsme my, tam na scéně, my človíčkové, co se plahočí za něčím, co ani nejsme schopni správně pojmenovat. Smějeme se sami sobě a je to úsměv vlastně osvobozující.

Režisér Martin Glaser využívá Havlovu absurditu se vším, co k ní patří. Důsledně využívá situace a pohnutky lidí, kteří nedokážou pochopit své partnery na scéně, nedokáží pochopit ani sami sebe. Režisér neopomene žádnou situaci, která zvýrazní grotesknost situace. Využívá scénu a chytře volené kostýmy, které navrhl David Janošek, hraje si se zvuky onoho „počítače“ a především, vede herce až ke groteskní expresi ve vyjadřování pocitů a tužeb, štěstí a… především zklamání. 

Doktor Eduard Huml, vědecký pracovník, vlastně ústřední postava příběhu, kterého bezvadně hraje Tomáš David je až šokující. Netuším, jak se lze naučit takový příval slov, které té postavě Václav Havel napsal. Jeho deklamované teorie mají svou neotřesitelnou logiku, ale v prostředí příběhu znějí jako „tlachání“. S úžasem jsem to poslouchal – jak se, proboha, dá ten Havlův příval slov naučit? A ještě věrohodně zahrát? Také ostatní protagonisté bez výjimky se zhostili svých rolí přesně a věrohodně. To by mněl Vašek Havel radost, pomyslel jsem si. Sekretářka Veroniky Lapkové, nepříjemně starostlivá manželka H. T. Břešťanské, nádherně střelená vědecká pracovnice Tereza Groszmannová, všichni účinkující byli bezchybní. Režii není co vytknout.

Takže tady máme další hru Václava Havla, která dobře zapadá do dramaturgické koncepce Reduty. Diváci se mají na co těšit.