Představení, ve kterém spolu s jedinou herečkou hraje úplně všechno - scéna, kostým, rekvizita...

   Velmi jednoduchá prostá scéna, která přísně vymezuje prostor pro projev herce, zároveň připomíná těsnost stěn nemocnic i omezení pohybu tragédií postižené Fridy. Přesto jakoby zázrakem umožňuje ukázat nejen kreativitu samotné Fridy, ale hlavně tvůrců této nepochybně po mnoha stránkách zajímavé inscenace. Vždyť člověka udivuje, jenom v kolika podobách herečka využívá obyčejných plastových kelímků! Prostého diváka napadne v souvislosti s tématem snad součást malířské výbavy. Ano, jedna z možností to je, ale co třeba ustavičný déšť, který provázel Fridu celým jejím životem? Dokonce si je lze představit jako mužské pohlaví! A ženě matce sedící v hledišti se svírá hrdlo úzkostí, když pozoruje nešťastnou Fridu, jak něžně jako děťátko chová ve své náruči štos kelímků, a ony se pak jeden po druhém začnou trousit k zemi... Také květ, typická ozdoba do vlasů, je tou pomyslnou ,,třešničkou na dortu", která dává Fridě opravdovost.

   I šikovně zvolená hudba dotváří mexické prostředí a pomáhá udržet zvláštní napjatou atmosféru.

   Prší...

   Frida vzpomíná, rekapituluje svůj život, znovu prožívá některé jeho kapitoly, řeší svoje zubožené tělo, svoje manželství, další vztahy, svou sexualitu, politiku, svůj původ, pláče nad ztrátou svých nedonošených dětí, utíká do světa fantazie, maluje, pere se sama se sebou, se životem, se smrtí - s tou ,,plešatou". A při tom všem vlastně oslavuje život. Umírá na jevišti před zraky diváků, na pomoc volá Boha i Coatlique a vám běhá mráz po zádech, když se loučí se životem, jako hostie pojídá vlastní podobiznu a vítá osvobozující smrt se slovy: ,,A doufám, že už se nikdy nevrátím!"

   Je to silné. ,,Zmraženi" nedokážete ani začít tleskat.