Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
CYRANO!! CYRANO!! CYRANO!! (první dojmy)
Dušan Hübl, 26.5.2011
Pro svou třetí inscenaci v pražském Divadle na Vinohradech si Vladimír Morávek vybral Cyrana z Bergeracu. Po Višňovém sadu (2008), kterým s odstupem uzavřel svůj královéhradecký čechovovský cyklus a s nímž údajně čekal na návrat Dagmar Havlové zpět do divadla, a po Ženitbě (2010), jíž asi poprvé zabrousil na půdu klasické „měšťanské“ komedie. Zatímco ve Višňovém sadu vnější inscenační prostředky velmi utlumil, v Ženitbě se objevilo vše, na co jsme u Morávkových inscenací zvyklí (zmnožení postav, výrazná a provokativní výtvarná stránka, hudební složka téměř coby další postava hry atd.). U třetí inscenace bylo očekávání spojeno s velkou zvědavostí, jakou cestu Vladimír Morávek zvolí tentokrát. A s tím souvisí i další otázky: stane se Cyrano dalším stupínkem na pomalé cestě k rozšíření spektra vinohradského divadla od měšťácké konzervativní scény i k experimentu a k určité míře provokace? O tuto cestu se umělecký šéf Martin Stropnický totiž již nějaký čas snaží. A pokud ano – přijme tento krok většinové publikum? Některé minulé počiny byly přece „odměněny“ bídnou návštěvností a dospěly k rychlé jevištní smrti. Divadlo na Vinohradech prostě znamená nevděčný úkol – vzhledem k tradici by ho byla škoda pro pouhé živoření v měšťáckém bahýnku, ale je příliš velké pro důsledné experimentování. Kudy asi vede ta optimální cesta?

Již předběžné dramaturgické informace v případě Cyrana svědčily o netradiční inscenaci. Předlohou se totiž stala jedna z adaptací Pavla Kohouta. Nikoliv ona velmi úsporná verze z roku 1982 (známá jako Cyrano!, případně Ubohý Cyrano a z prvního vydání jako Der arme Cyrano), ale méně úsporná verze Cyrano!! s podtitulem Herecký minimuzikál podle Edmonda Rostanda, publikovaná roku 2005. Vinohradští inscenátoři patrně na poslední chvíli (některé kulturní přehledy prezentují inscenaci ještě pod původním názvem) navíc pozměnili název na Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!!, zřejmě v odkazu na Kohoutovu velmi úspěšnou hru August August, august (1967). A podtitul změnili na Postmuzikál. Podle mého názoru by předpona „post-“ měla být z češtiny definitivně vyloučena, protože se za ni skryje cokoliv, ale nešť. Kohout ve své adaptaci pracuje s nejklasičtějším českým překladem Jaroslava Vrchlického, ale mnohé pasáže hry přebásňuje do moderního jazyka se současnými frázemi (i floskulemi), a nevyhýbá se ani vulgarizmům. A některé úryvky převádí dokonce do prózy!! Samozřejmě jde o velmi kontroverzní úpravu. A provokativní. Všichni romantici, konzervativci či puristi (ani jedno na mou duši nemyslím pejorativně – zaplať pánbu, že všichni stále ještě existují!!) se plným právem vzbouří: proč by se měl snižovat na takovou úroveň právě tento klenot romantického dramatu, poezie a českého překladu? Proč si tvůrci nenapíší nějakou hru „na motivy“, když už mermomocí chtějí kazit tuto látku? I to už tady bylo, např. slovenský muzikál Cyrano z předměstí (1978). Jenže na druhou stranu, proč to nezkusit i takto? Realisticky vzato: tihle gaskoňští kadeti by mezi sebou asi nemluvili úplně spisovně a ve vysokém stylu... Ale ono nejde o přiblížení dřevní hry současné unuděné mládeži, to je strašidelný argument, nýbrž o zvýraznění jednoho z témat samotné hry jazykovými prostředky – tématu střetu vysokého s nízkým, vznešeného s přízemním, a zejména naší schopnosti rozlišit, co je co. Stojí snad Montfleury nad ostatními, protože dokáže vznešeně odrecitovat vznešené bláboly? Je precioska, tvrdě vyžadující formality a květnatou mluvu, vrcholem moudrosti? Ostatně o sporu vznešeného s přízemním – v díle i v osobnosti – leccos věděl i Jaroslav Vrchlický. Takže pro mě tento „překlad“ do jiného stylu není nepřijatelný. Naopak může být zajímavý, je-li variantní text napsán dobře, a to v tomto případě je. Dialogy jiskří, rýmy si štěpností nezadají s těmi klasickými, dokonce ani rytmus alexandrínů nepřišel zkrátka. Pro mne prostě tato úprava neznamená žádnou překážku, zvláště když klasické provedení této hry mohu vidět současně jinde. Sluší se ještě připomenout, že vlastně jde – alespoň podle mých vědomostí – o naprostou premiéru (tedy Uraufführung) této verze.

Režie doplnila neklasické zpracování předlohy netradičním inscenačním pohledem. Morávek hru vyložil jako retrospektivu, nahlíženou pohledem Roxany, která krátce před smrtí bilancuje svůj život. Dokonce do textu inscenace doplnil reálie a životopisná data jakési skutečné Roxany, jež Rostandovi měla posloužit jako předloha pro jeho postavu (domnívám se však, že v tom je více fabulace než reality, osudy postavy a její předlohy se lišily). Mezi jednotlivá dějství jsou vloženy mezihry, které nás vždy znovu vrátí do výchozího časoprostoru sklonku Roxanina života. Tento přístup umožňuje pohlížet na hlavní hrdinku jako na zralou ženu, která dospěla k jisté životní moudrosti, s níž rekapituluje radosti i omyly let dávno minulých. A umožňuje tuto roli neobsadit tradičně. Dagmar Havlová si se svou postavou a jejím neobvyklým výkladem poradila dokonale – snad s malou výhradou k pěveckému číslu, které jediné není přesvědčivé. To není klasická slípka Roxana, ale moudrá žena, která již ví, že svého času tou preciosní slípkou byla. A která toho lituje, ač již nic nelze vrátit. Přestože se posun ve výkladu hry týká především Roxany, bylo by nefér nezmínit skvělého, přiměřeně civilního Cyrana v podání Martina Stropnického, který jako by se rozpomněl i na svou písničkářskou minulost. Snad jen algoritmus existence či absence náplasti na jeho nose (náhrada za obvyklou „enlarged“ protézu) v průběhu děje jsem nepochopil. Možná příště. Obě hlavní postavy v této adaptaci o něco podstatného přijdou. Již Kohout svou předlohou způsobil, že Cyrano byl připraven o „panache“, tedy „štít svůj čistý“. Že by důsledek autorovy české (či totalitní?) zkušenosti, že i pia fraus může někdy štít poskvrnit? Roxanu pak inscenátoři (v rozporu s Rostandem i s Kohoutem) připravili o jediný intelektuální výkon v celé hře. Geniální veršovanou improvizaci, jíž si nad de Guichovým dopisem obvykle zařídí svatbu s Kristiánem, vložili totiž do úst Cyranovi. Jde to částečně proti duchu posunutého výkladu Roxany, na druhou stranu to však ještě zvýrazní Cyranovu oběť ve snaze za každou cenu dopřát své tajné lásce štěstí. Pobavila mě také houževnatost jednoho překladatelského omylu – již 113 let ochotně věříme, že L’hôtel de Bourgogne byl opravdu hotel. Ani Pavel Kohout nás z toho nevyvedl.

Důležitou složkou inscenace je hudba – jde přece o „postmuzikál“. Podle mého názoru spíše o „hru se zpěvy“, i když předpona „post-“ může znamenat cokoliv. Předloha obsahuje pouze texty písní (a předpokládá pro ně případně i využití techniky voicebandu), řešení hudby zůstává na inscenátorech. A ti rozhodli, že pro vinohradskou inscenaci ji vytvoří Xindl X ve spolupráci s Daliborem Cidlinským jr. Přijetí ze strany diváků – jak jsem odposlechl – je zcela protikladné. Od naprostého nadšení (Xindlovi fanoušci?) až po naprosté odmítnutí. Mně se líbila. Obsahuje všechny roviny, které jsem od ní očekával: nezbytný patos, tam kde má být, i folkové ladění, pokud jde o intimní výpověď jednotlivých postav. Ale!! A tady se dostávám k velkému úskalí této inscenace, k nazvučení. Netroufnu si soudit, zda vinu má nedostatečné vybavení vinohradského divadla technikou, nezvyk paralelně pracovat s mixem tolika mikroportů a jiných zdrojů zvuku či kombinace obého. Ale hudba často přehlušuje zpěv, občas není rozumět zpívaným, a někdy ani do mikroportů mluveným textům, ozývá se různé praskání atd. Nezbývá než doufat, že při dalších reprízách se i tyto mouchy podaří vychytat, aby tato nepříjemná vada na kráse zmizela. Nebo by pomohla exkurze do Husy na provázku? Tam už Morávkovy zvukové eskapády docela zvládají.

Jak to u Vladimíra Morávka bývá zvykem, také výtvarná stránka inscenace hraje velkou roli. Nápadité (a řekl bych: úmyslně ne zcela dobově zařazené) kostýmy vytvořila kmenová výtvarnice Provázku Sylva Zimula Hanáková. Scénografii Daniel Dvořák. Přibližně půloválná, špinavě bílá stěna s průchody obklopuje prostor jeviště a zůstává přes všechny proměny během hry – znamená sál divadla, cukrárnu, Roxanino podbalkóní, bojiště u Arrasu i klášter barnabitek. Vymezený prostor je podle potřeby zaplňován nábytkem či jinými atributy toho kterého místa. V pozadí jakési okénko od orloje, malá projekční plocha. A to vše je občas zamlžováno. Dost často, leč smysluplně. Mrzí mě moc, že jsem sám nedokázal zformulovat, co to evokuje. Takže musím použít „odposlechnuto“ od své známé a kolegyně, s nímž se velmi ztotožňuji: Maroldovo panorama bitvy u Lipan. Skvělé!!

Zbývá si odpovědět na otázky z úvodu článku. Morávkův Cyrano znamená jednoznačně přínos pro repertoár Divadla na Vinohradech, včetně té provokativní stránky. Zda si to bude myslet i většina diváků, to si teď posoudit netroufnu. Ukáže to čas. Já si však postnávštěvu klidně a s postpotěšením dopřeji.

Psáno na základě prvního veřejného představení dne 20. května 2011.

Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.