Počet komentářů: 1
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Má to cenu
Jiří Koula, 16.3.2012
Divadelní inscenace je jako šperk. Na počátku je myšlenka, neopracovaný kámen, jenž může být surovým diamantem stejně jako bezcenným kusem horniny. Úkolem autora je jej vzít a vtisknout mu tvar, vybrousit ho do co možná nejvábivějšího tvaru respektuje přitom jeho přirozenou vnitřní strukturu, výsledkem je divadelní hra jako literární dílo. Toho se poté ujímá tvůrčí tým, který je uchopí a tento drahokam (ať už skutečný či zdánlivý) zapracuje do prstenu, náhrdelníku, brože.

Na této cestě je mnoho míst, kde se rozhoduje, zda bude finálním produktem pouťový prstýnek, jaké je možno prodávat na váhu, či jedinečný korunovační klenot, na jehož spatření se budou stát několikahodinové fronty. Téma samo o sobě může být nepřekonatelně banální, autor může zajímavý námět zpracovat způsobem, který by citlivější jedinec nazval vraždou, a mnoho se toho může zkazit inscenováním zdařilého textu. Přidržím se hesla "režisér má vždycky pravdu" (a z toho plynoucí zodpovědnosti) a za vše zmíním jen tolik, že tento, je-li zlatnickým učněm s neohrabanými prsty, zvládne i do nejzářivějšího démantu vyrýt nepřehlédnutelné stopy činící z něj podřadný šmuk.

Právě o tom ví své letošní absolventský ročník KČD DAMU, jenž měl takovou smůlu na režiséry, že málokterý herec měl šanci se "blýsknout". Má představa pak je, že si Nina Horáková s Václavem Šandou řekli, že co si neudělají sami, to jim nikdo nedá, přizvali Annu Stropnickou a ve finále i Petra Borovce a na vlastní náklady pod vedením loňské absolventky DAMU Markéty Machačíkové (jež, pokud jsem něco nepřehlédl, do režisérského křesla usedla poprvé) vytvořili inscenaci Podoba věcí a vyrazili s ní do Café teatr Černá labuť.

Bylo by snadné výsledek označit nálepkou studentského projektu a nahlížet na něj s blahosklonnou shovívavostí snad i v dobré víře poskytnutí ochrany z onoho zaškatulkování plynoucí. Pravdou ale je, že to jednak očividně sami tvůrci nechtějí, jednak to vůbec není potřeba. Odložme proto sametové ručičky, nasaďme si boxerské rukavice a vyražme do ringu "dospělého divadla".

Začněme od textu. Neil LaBute napsal působivou hru, jež v sobě bezešvě spojuje dvě východiska; prvním je náhled na člověka jako společenského tvora ovlivnitelného a ovlivňovaného okolím, druhým pak... A tady začnu mlžit, jsou situace, kdy by člověk vyjadřující se k uměleckému dílu, jehož nezanedbatelnou součástí je překvapení, měl mlčet. V tomto případě bych potom použil cimrmanovské "My nesmíme ani naznačovat.", neboť nejsem s to odhadnout, nakolik by jaká informace mohla potenciálnímu divákovi znehodnotit (či minimálně snížit) zážitek. Ze stejného důvodu budu občas poněkud vyhýbavý i ve zbytku tohoto textu.

Nicméně, bez obav určitě můžu napsat, že hra samotná je solidně opracovaným drahým kamenem myšlenek a poskytuje pevnou půdu pro vystavění chrámu inscenace. Výběr textu je šťastný i z jiného důvodu, jeho postavy totiž věkem a do určité míry i zaměřením odpovídají hercům, odpadá tak překážka v podobě nutnosti vtělení se do postavy, již už z principu není možno herci tak úplně uvěřit (častý problém u amatérských spolků, ale i studentů uměleckých škol - bez ohledu na výkony je prostě obtížné uvěřit, že matka s dcerou fyzicky vypadají, jako by je dělilo maximálně pár let, zvláště má-li být ona matka uondána těžkostmi života).

Jak se tedy jednotliví protagonisté vypořádali s uchopením svých postav? Nemohu nezačít Ninou Horákovou coby Evelyn a rovnou přiznávám, že mě "dostala". V jakém smyslu? Nezbývá mi než kličkovat, vzhledem k struktuře děje je obtížné používat obvyklá hodnotící adjektiva, napíšu tak jen, že si výborně poradila s vrstevnatostí své postavy a vzbudila ve mně ve správných momentech přesně ty myšlenky i emoce, jichž bylo zapotřebí. A za sebe doufám, že v době bližší než vzdálené dostane na nějaké profesionální scéně šanci ukázat, že zvládne více než štěky (i kdyby to mělo být v "Töpferlandu").

Více se můžu rozepsat o Václavu Šandovi (tedy jeho ztvárnění Adama). Přiznávám, že má primární motivace návštěvy této inscenace byla stejná jako u Reony, tedy zjistit, zda vskutku dokáže projít proměnou, již avizovalo zdejší Za oponou. Reona svůj blog končí takto: "A jaká je odpověď na původní otázku ohledně hereckých schopností pana Šandy? Řekněme si to upřímně – na to si musí přijít každý sám."

Pokud si to máme říct opravdu upřímně, přijde mi poněkud nefér, že autorka blogu namísto odpovědi "sama za sebe" použila takovouto relativizaci, vždyť totéž by se dalo napsat o čemkoliv týkajícím se (nejen) umění, bez ohledu na vnější vlivy je vždy na každém jednom příjemci, co si myslí, jak ho co osloví, zaujme.

Má odpověď tedy bude konkrétnější - Václav Šanda mě přesvědčil, že Manfredova plochost či jednorozměrnost v Hostech byla projevem (z)vůle Štěpána Pácla (což si jen přihodím na hromadu s cedulkou "myšlenkové pochody Štěpána Pácla, jež mi unikají") a že je v něm více, než by se na první pohled zdálo. Proměna nejen že proběhla, ale byla navíc přesvědčivě dávkována s možností jasně rozlišit jednotlivé mezistupně.

Jistě, Václav Šanda není Hynek Čermák a vždy mu bude sedět role zakřiknutého intelektuála více než přímočaře prostý byť dobrosrdečný neotesanec, ovšem přesvědčil mě, že je schopen se pohybovat v celém rozsahu svou fyziologií dané kategorie. Nadto musím v jeho případě vyzdvihnout důsledné naplnění "pravidla čtvrté stěny", (aspoň pro mě) přesvědčivě se dívat do (části) hlediště, jako by to bylo zrcadlo v koupelně či ložnici, to tedy klobouk dolů.

Další, kdo si zaslouží pochvalu, je Anna Stropnická, jež též využila šanci ukázat, že hrát umí. Její Jenny zmítající se mezi Adamem a svým přítelem Phillipem je živá, reálná a realistická. Nabyl jsem dojmu, že by na DAMU patřila (Anna, ne Jenny) a rád budu sledovat její další vývoj.

Zbývá se vyjádřit k Petru Borovcovi, který pro mě v této inscenaci drží Černého Petra. Je poněkud obtížné hodnotit herce, kterého jsem předtím v ničem neviděl, ve hře, kterou neznám, pod vedením někoho, s jehož prací též nemám zkušenost. Nicméně, použiji-li jako vodítko ke srovnání výkony ostatních herců a přijmu-li tezi, že si s postavou Phillipa dali autor i režisérka srovnatelnou práci jako s Evelyn, Adamem a Jenny, vychází z toho Petr Borovec... Nepěkná věc.

Vzhledem k povaze textu bych neměl problém s tím, že pro mě byl Phillip během představení poněkud nečitelný, ovšem otázky nenacházející odpověď ani po děkovačce či několikadenním rozležení pocitů už mi tak docela v pořádku nepřijdou.

Ze zbylých aspektů inscenace bych zmínil už jen jeden. Za opravdu dobrý nápad považuji vypořádání se s přestavbami scény, při těchto obvykle z hlediska plynutí děje hluchých okamžicích je zde prezentována Adamova fyzická proměna, jež dokresluje jeho psychický vývoj vyobrazený skrze vztahy s ostatními postavami. Při zvoleném uspořádání "jeviště" a "hlediště" si ale nejsem jistý, pro kolik diváků je tento postup natolik efektní, jak by být měl. Chápu, že Černá labuť nabízí "kulisy", jichž se podařilo využít, nicméně vzhledem k jednoznačnému tíhnutí tvůrců ke standardní činohře by se mi jevil vhodnějším klasičtější prostor (například studio Švandova divadla či A studio Rubín), kde by ona intermezza mohla vyznít v plné své síle i díky možnostem přesnější práce s osvětlením.

Sečteno a podtrženo, Podoba věcí je vcelku dobře zvládnutou inscenací, jež si rozhodně zasluhuje pozornosti, přál bych jí návštěvu profesionální kritiky a to i s vědomím rizika, že by výsledný verdikt nebyl tak pozitivní jako u mě. Mladý tvůrčí tým totiž nemá co ztratit, buďto se mu dostane kladné publicity a z toho plynoucí návštěvnosti, nebo cenné zpětné vazby, jež pomůže napříště zpevnit podpěry, které se zkušenému oku mohou jevit poněkud chatrnými. A pokud snad čtenář tohoto blogu dosud nepochopil jeho nadpis - jde o odkaz k závěrečné revoltě filmu Kouř, tento projekt prostě má cenu.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

reona (3.4.2012, 10:22:09)  reagovat
No dobře, s pravdou ven...
Ne, že bych se musela obhajovat, ale nemám problém svůj názor veřejně napsat. Ano, Václav Šanda umí zahrát, což se projevuje jak v Podobě věcí, tak například v inscenaci KČD Les (i přes celkem nevýraznou roli se mi velice líbila poloha, kterou zvolil).

Proč to není v blogu? Prostě proto, že vyjádřit se jednoznačně o hereckých schopnostech začínajícího umělce je, myslím, předčasné a neprozíravé. A taky byl účel blogu, jak někteří vědí, primárně provokativní...

Panu Šandovi držím palce a těším se na jeho umělecký růst.