Hypotéka? Nedostupná. Nájem? Likvidační. Co když existuje jiný způsob, jak přijít ke krásnému bytu? Premiéra činohry Zářivá verbež v brněnské Redutě proměňuje bytovou krizi v krvavou grotesku, kde se vraždí bezdomovci ve velkém.

Ema a Ollie čekají první dítě a žijí v bytě na Cejlu, kde plíseň není problém, ale věrná spolubydlící. Najdou však ve schránce dopis od Městského bytového fondu s nabídkou ideálního domu zdarma. Ten je ale úplně nevybavený, bez elektřiny i teplé vody. Přijdou však na způsob, jak ho efektivně „rekonstruovat“, akorát za každé vylepšení zaplatí životem zabitím ze strany manželského páru místní bezdomovec. Zpočátku výjimka, pak nutnost, nakonec rutina. A čím líp to funguje, tím míň mladý pár trápí, že jejich renovace znamená systematické zabíjení lidí z ulice.

Hru Zářivá verbež (2015) napsal britský dramatik Philip Ridley jako černou satiru o bytové krizi a morálním rozkladu, který se tváří jako řešení. Mladý pár nevykresluje jako monstra ale jako obyčejné lidi v situaci bez východiska. Režie Kashy Jandáčkové a dramaturgie Jaroslava Jurečky navíc kontext přesouvají do brněnských reálií, kde téma nedostupného bydlení nepůsobí s britskou nadsázkou, ale spíše dokumentaristicky. Inscenace si navíc publikum ochočí rychleji než realitní makléř zájemce na prohlídce 1+kk v Bystrci. Herci hází do hlediště sendviče, nutí diváky hlasovat o úplných kravinách a nenápadně je zatahuji do systému, kde se lidské životy mění na novou kuchyň či dětský pokoj. Scéna Jána Tereby v pastelových barvách s ostrými geometrickými tvary připomíná estetiku Squid Game, kde se stejně jako tady lidské životy lusknutím prstů směňují za nekonečné bohatství.

Manželský ping-pong mezi Jakubem Svojanovským a Annou Glässnerovou, kteří hrají Emu a Ollieho, vypadá spíš jako záběry z nějaké reality show než divadlo – ona nespokojenost na steroidech, on věčný „já to vyřeším“. Funguje to velmi realisticky, protože takové soužití zná skoro každý. Kateřina Liďáková jako paní Fistová do toho vstupuje s lepkavou vlídností. Znepokojivost je slovo, které ji přesně vystihuje. Úsměv, klid, pochopení – vnutí vám totálně rozpadlou barabiznu jako investiční příležitost století.  

Zářivou verbež v Divadle Reduta by měl vidět každý, kdo ještě věří, že „když se snažíte, tak si to vlastní bydlení nějak pořídíte“. Třeba tím, že oželíte pár káv a rázem máte našetřeno. Je to hororová pohádka pro dospělé, kde logika občas dostává na frak. Nehraje se tam na realismus. Národní divadlo Brno se ptá, jak daleko se dá zajít, když je v sázce pohodlí, blíží se porod prvního dítěte a před očima máte jistotu luxusně zařízené nemovitosti v soukromém vlastnictví.