Klára Tesařová

Pro diváky, kteří mají rádi komornější činohry, které stojí na jednom hereckém výkonu, bude sledování hry Oheň a popel velmi uspokojující. Jen si dejte pozor, abyste na představení přišli včas. I pár minut po začátku hry už vás nevpustí do sálu. Lepší komunikace napříč organizačními složkami by rozhodně neuškodila, protože při mé návštěvě si jednu divačku přehazovali jako <horký brambor>. Evidentně může nastat situace, kdy si na jedno místo koupí lístek dva lidé zároveň.

Režie Terezy Karpianus s dramaturgií Alžběty Michálkové se nesoustředí pouze na zábavné a hravé předložení děje slavného románu. Vtiskne navíc inscenaci ryze osobitý nádech. Posloucháte příběhy o babičkách účinkujících herců Petra Hanáka, Denisy Cupákové, Kateřiny Francové a Víta Malechy. Potutelně se usmíváte, když jejich skutečná vnoučata povídají a vzpomínají. Kterak se jí každý bál, protože pracovala u zubaře. Jiná se zase přes pokročilý věk kamarádí s moderními technologiemi. Nejradši létá s dronem. Dokonce je jedna z babiček tak moderní, že zvládne videohovor se svým hereckým vnukem během představení, akorát tedy už hůř slyší.

Na můj vkus je rychlost vyprávění extrémně pomalá, což vede k ochabnutí divácké pozornosti. V kombinaci se zápletkovou a dějovou neurčitostí rozvleklé tempo až uspává. Na druhou stranu kreativní pojetí zvukového designu Matúše Kobolky dokáže hlediště probudit z nastolené letargie. Po Humanismu 2022 je Jenom konec světa v brněnské Alfa pasáži dalším kusem, který se znovu odehrává v jednom bytě bez jakýchkoliv přestaveb scény. Přestávka, zkrácení stopáže i jednodušší možnost úniku: to všechno by přispělo k výrazně lepšímu a komfortnějšímu zážitku obecenstva.

65 %
Weyersova scénografie tentokrát neoplývá pompézností, nýbrž respektuje starý příběh. Využití klasických malovaných kulis najíždějících z boku působí sice trochu chudě, ale zase navozuje pohádkový nádech. Máte pocit, že sledujete reklamu na zdravý alpský vzduch. Originální hudba Michaela Schanze není žádná hitparáda. Pořád dokola se opakují jednoduché melodie. Zachraňuje to přepis dvojice bravurních dirigentů Dana Kalouska a Matěje Vody, takže vynikají alespoň valčíky, které precizně hraje živý orchestr.

65 %
Truffaldino Viktora Kuzníka je mladý, roztěkaný, živelný a dětský. Prodloužená intonace jeho hlasu odkazuje na vypočítavost a fištrón, kterým oplývá. Činohra NdB pojímá Sluhu dvou pánů velmi profesionálně. Jde poznat, že jde o pečlivě secvičené a poskládané dílo. Osobně v něm postrádám více živelné improvizace a surového kontaktu herce s divákem, jak se říká, tělo na tělo. K tomu by výrazně dopomohlo, kdyby Národní divadlo Brno přemístilo Sluhu dvou pánů do komornějšího a menšího sálu. Takové Redutě by komedie dell'arte navýsost slušela!

75 %
Jan Lukeš a Hynek Tajovský hlavní postavu sdílí. Lukešův Gynt 1 tělesností zhmotňuje samolibý chtíč vymlouvat lidem /díru do hlavy/ na cestách vedoucích odnikud nikam. Zdá se, že Tajovského Gynta 2 plodí pouze sny a fantazírování toho prvního. Ke konci se pravidlo stírá. Z Lukešova pojetí cáká testosteron, což ostře kontrastuje s vnitřní nejistotou. Tajovského roztomilost malého kluka vyvěrá ve vzpomínkách. Monika Tomková jako Gyntova matka Äse a Knoflíkář Kamila Bačovského do vedlejších rolí vtiskávají sympatie a výraznost.

85 %
Režii má pod palcem pedagog Aleš Bergman. Spolu se studentskou dramaturgií Vojtěcha Balcara a scénou Matěje Prokopa běží vše jako na drátkách. Jeviště je v úrovni foyer, čehož využívá dvacítka účinkujících nejen k příchodům a odchodům, ale efektně rozšiřují jeviště pocitově do celé budovy. Nastolená realističnost 19. století ohromuje a dechberoucí jsou také herecké výkony. Habršperk Tomáše H. Abrahama se vyznačuje nadřazeností a sympatie publika si získává postupně. Sledovat furiantství Jana Lukeše jako Filipa Dubského a Lukáše Bartoše jako Jakuba Buška vyvolává nejen zábavu, ale i pocity beznaděje a marnosti.

Unikátní postupné naklápění jeviště zachytí divákovu pozornost pevně jako vzteklý pes. Činohra Národního divadla Brno na kost obnažuje bolístky vztahů a manželství, které se bojíme komukoli ukázat. Že zdánlivě pevná skořápka snadno praskne. Ven se vyvalí zatuchlá traumata zanechávající na duši hluboké šrámy. Martin Sláma a  Tereza Groszmannová navzdory ironii a  vzájemnému sarkastickému popichování udržují hororovou tajemnost. Postupně zahlazují nerovnosti mezi pravdami a fabulacemi. Zasypávají svou návštěvu v podání Vojtěcha Blahuty a  Elišky Zbrankové.

75 %
Duchařsky laděné oblečení company vystraší spolu s děsivým líčením Addamsovic předků i diváky v předposlední řadě. Klíč vyladěného hudebního nastudování Františka Šterbáka a Emy Javorové zapadá do zámku také díky vybroušenému překladu Zuzany Čtveráčkové, protože zpívajícím bez problémů rozumíte i při sborových číslech. Otec rodiny Gomez Addams Alana Novotného vyzařuje španělské rytmy nejen vzhledem, ale také horkokrevným chováním, což ostře koliduje s mrazivě chladnou duší Mortici Svetlany Janotové. Notnou dávku sympatií pocítíte ke strýčku Festrovi Tomáše Saghera, který za tklivých Debussyho tónů miluje svoji měsíčně něžnou lunu.

65 %
Petra Lorenc jako Nikola a Tomáš David jako Filip mají mezi sebou záhadnou tenzi, která vyvrcholí na konci. Sourozenci vykazují zároveň vlastní dynamiku vztahů se svými protějšky. Manžel Nikoly Fabián Tomáše Šulaje působí zprvu jako flegmatik bez zájmu. Když se řízne o rezavý hřebík na obrazu, stane se z něj hypochondr, kterému nikdo nevěří, že se skutečně infikoval tetanem. Na druhou stranu partnerka a snoubenka Filipa Judita v podání Anny Glässnerové cíleně rozdmýchává konflikty a nejvíce díky ní nahlížíme na absurdní podstatu hry. Přestože předložené dílo nedokážu vnímat jako komedii, oceňuji interakci s publikem vedlejších postav.

65 % - Hostování v Divadle Bolka Polívky
Markovi Adamczykovi coby Jimu Wattovi maximálně věříte počáteční polohu roztržitého, neohrabaného a netaktního podpantofláka více než zmatky v druhé půlce, kdy šílí rovnou ze třech fiktivních manželek naráz. Uklízečka Edna Nely Boudové využívá rekvizit a kostýmů za účelem zvýraznění buranství a neohrabanosti, což je spojené s nízkým sociálním statusem. Proměna z ošklivého a hubatého káčátka v dámu je v Pretty Woman i v My Fair Lady více než žádoucí, u ní se ale jedná spíše o proměnu z výstřední a svérázné Edny ve vybuchující sopku Etnu.

Kostýmy Tomáše Kypty jsou v černých a bílých tónech, až na křiklavě rudé Mirandolíniny šaty Terezy Groszmannové. Vetkává postavě hostinské šarmantní manipulátorskou mašli do blonďatých vlasů. Petr Bláha coby baron di Ripafratta v průhledném síťovaném tílku zprvu roztomile odolává Mirandolíniným šibalsky svůdným náletům. Tenhle rozezleně přehrávající křikloun ukradne pozornost a srdce nejen svůdnice v rudém hávu, ale také většiny něžného pohlaví v hledišti mimo jiné díky autentickým interakcím. Stříkají z něj na jevišti hektolitry potu, protože musí unést tíhu naddimenzovaných vřících emocí prakticky celé dvě hodiny.

65 %
Režie Štěpána Pácla připravuje hřiště Bedřichu Výtiskovi coby Fánovi. Jeho interakce s ostatními postavami vymršťuje komediální míčky, které se odrážejí od scény Lindy Holubové. Pokoj zabírá celé jeviště a je předsunutý co nejblíže hledišti, což zaručuje intenzivní pronikání existenciálních myšlenek a emocí přímo pod divákovu kůži. Zuzana Elišky Zbrankové se zachytává stébel důvěry a naděje v Hanzlovi Vladimíra Krátkého.

75 %
Režie Aminaty Keity zobrazuje, co s člověkem dělá nedostatek sebevědomí. Kombinace extrémního tlaku okolí spolu s povrchností vytváří absenci vlastního názoru. Z Doranta Viktora Kuzníka znějí jen prázdná gesta. Kupí pak báje a lži jednu na druhou jako svůj obranný mechanismus. Je zábavné pozorovat vedlejší role, protože každá jinak interaguje s Dorantem posednutím, blábolením výmyslů. Jeho sluha Cliton Martina Slámy vzhledově vypadá, jako kdyby vypadl z filmu Matrix. Otec Doranta Geront v podání Jana Grygara symbolizuje zhoubu všech rodičů myšlenku, že když zplodili potomka, tak mají automaticky právo na vnuka či vnučku.

85 %
Přestavby scény Christopha Weyerse jsou rychlé a plynulé. Projekce Petra Hlouška spolu s kostýmy Andrey a Adély Kučerových profitují z kreativního pojetí celého kusu. Baví mě záplava narcisových nafukovacích balónků, maxi stůl obra Karla jako úředníka i loutka velké ryby. Aleš Slanina jako Edward Bloom srší hereckou i pěveckou energií, ale dovede vystihnout také bolest a bezmocnost ke sklonku života. Tereza Navrátilová coby jeho manželka Sandra má po pěvecké stránce značné rezervy. Z vedlejších rolí je roztomilý obr Karel D. Vitázka a drbající se vlkodlačí ředitel cirkusu Amos J. Resslera. Company působí neobyčejně sehraně a kompaktně.

65 %
Zatímco pro část před přestávkou odehrávající se v učitelské sborovně je typické vyjadřování pohybem, tak druhá část po přestávce vsází zejména na opakování a je dějově bohatší a košatější. Scénu definuje jednoduchost a kreativní zacházení s minimem rekvizit, takže vyniknou intenzivní studentské projevy. Nejvýraznější výkony podává Tomáš Weber v roli novomanžela Bedřicha a Stano Čaban v roli jeho tchána Zbyňka.

75 %
Wolfganga ztvárňuje Kryštof Helbich, Amadeuse má na starost Libor Matouš a Mozarta si střihne Marco Salvadori. Nejvýrazněji vystupuje Helbichův Wolfgang, který je posedlý tvorbou, prahne po spřízněné duši a znechucuje ho obraz sebe sama jako zázračného dítěte. Tři jsou i brněnští konšelé Ponava (Milan Němec), Svitavský (Robert Jícha) a Svratecký (Jonáš Florián), kteří pomocí opakování a lokálních narážek tvoří nenucenou legraci. Velký orchestr Biskupskému dvoru vyloženě svědčí. Krokodýl ze Svratky aneb Mozart v Brně tak zůstává s rychlými časovými skoky a neuvěřitelným nakupením bláznivin kompaktním dílem.

Scéna Pavola Andraška představuje dřevěnou krychli otevřenou směrem do hlediště. Uprostřed krychlové scény se nachází menší krychle, která slouží k  vyobrazení stromu, u  něhož tuláci čekají. Nekonečné pojetí scény vyniká zejména v detailech jáma v zemi propojuje časoprostor tak, že ústí na druhé straně z nebe. Pokud postavy odběhnou ze scény vlevo či vpravo, rázem se objeví na opačné straně. Petr Kubes a Michal Bumbálek jako Didi a Gogo jsou úchvatní.

Za vedoucí lano táhne Pavel Liška coby Eda, protože se statečně pere s kvanty monologů. Michal Isteník zase musí zvládat všechny vedlejší role. Umění improvizovat v nečekaných situacích se ve Fichtlu hodí vždycky, neboť prvoplánová legrace z  minulého režimu nestačí jako dostatečně silný nosný prvek. Neplánovaných situací a kiksů je na můj vkus až přespříliš, takže některé improvizace překračují hranice únosnosti. Porovnávání je přirozená lidská touha, ale je dobré mít na paměti, že máme neustále nasazené brýle nostalgie. Ať už skrz ně hledíme na minulé vzpomínky, nebo v budoucnosti koukáme nostalgicky na přítomnou minulost.

75 %
Skoro každý z účinkujících je miniaturní Jekyll a Hyde, neboť prokresluje nejen charakter postavy, kterou hraje v divadle na divadle, ale zároveň postavu umělce, který ztvárňuje danou roli. Komplexní propracování se nejlépe daří Tomášovi Davidovi jako Frederikovi, který nesnáší pohled na násilí a jemuž se co chvíli spouští krev z nosu. Tomáš Šulaj (režisér Lloyd Dallas), Michal Bumbálek (inspicient) a Hana Drozdová (asistentka) přidávají do hry i další potřebné persóny, zajišťující hladký chod věcí. Národní divadlo Brno předkládá šílenou jízdu plnou ztřeštěných zákrut. Jen tak na ni nezapomenu.

Komorní obsazení zahrnuje Jaroslava Duška coby Gilla a Natašu Burger v roli Lízy. Interagují mezi sebou na neměnící se scéně Davida Marka, které dominují dva obrazy, vyvýšená postel a knihovna. Výrazným faktorem se tak stává srozumitelnost jejich jevištní mluvy. Zatímco Dušek mluví tak čistě, jako kdyby byl průzračná lesní studánka, tak Nataše Burger nejde rozumět, což je velká škoda. Její řeč ovlivňuje přízvuk, protože pochází ze Slovinska. Vypadá to, že si není mnoha českými koncovkami vůbec jistá a některé části slov polyká úplně.

Vojtěch Blahuta jako Anatol vykresluje Schnitzlerovo alter ego jako zmítané spalující žárlivostí, která ho nejen ničí, ale dává jeho existenci smysl. Zrcadlí se v něm rovněž křehkost a potřeba být milován. Ivan Dejmal coby Max zachovává chladnou hlavu a vtipně glosuje. Doplňuje komediální sérii ženských postav, ze kterých vyzdvihnu Terezu Groszmannovou (Annie) v aktu Večeře na rozloučenou. Její způsob afektovaného jezení ústřic a pudingu na zemi patří k vrcholům představení. Isabela Smečka jako Ilona při Anatolově svatebním ránu buduje napjatou atmosféru skrze pohyb.

75 %
Obsazení kombinuje jak pražské herce, tak širokou paletu brněnských tváří. Petr Halberstadt jako Harry Wade a pražský Jaromír Dulava coby Syde jsou navenek velcí tvrďáci, ale v hloubi duše jako vysloužilé katy hlodá červíček pochybností, jestli někdy nepopravili nevinného. Eva Novotná (Alice) a Nicole Halberstadt (Shirley) komediálně odlehčují hororovou atmosféru, kterou nastoluje Václav Šanda jako nevyzpytatelný a podlý Mooney. Kati u Bolka představují netradiční a překvapivě funkční spojení hororu, černé komedie a detektivky. Nabízí také pohled na rodinu nebo radosti i strasti s pubertálním potomkem.

Režie Mikoláše Tyce se snaží vykřesat maximum ohně. Omezují ji však limity nemastné a neslané předlohy. Komediální prvek mají zajišťovat dvoje dveře, jeden telefon a opakované zapomínání klíčů. První polovina se rozjíždí velmi pomalu a druhá jede zase nadzvukovou rychlostí. Scéna Davida Janoška je opravdu brilantní. Tak dokonalé barevné i tvarové sladění se jen tak nevidí. Igoru Ondříčkovi jako Garrymu jde přepínání ze sebestřednosti do komedianství trochu ztuha. Excelují vedlejší postavy. Role Daphne Stillingtonové Alžběty Janíčkové a divadelního kritika Rolanda Mauleho Jana Brožka urvou náležitý kus pozornosti.

45 %.
Scénář i režie jdou za Lubošem Balákem. Všechny hry totiž pochází výhradně od Baláka. To je ve skutečnosti největší Achillovou patou, protože představení se zasekává na absenci děje. Když už se lehce nastíní nějaká zápletka, do země ji zašlapávají laciné vulgárně-chlípné narážky. Táborského humor je staromódnější, upjatější, ale rozumí si s loutkou a  břichomluvectvím. Tellerův projev je naopak svižnější a pro mě přirozenější. Dostává se mu také větších ohlasů publika. Pozitivní je, že si Komedie o komikovi dělá legraci z žánru jako takového.