Činohra Její pastorkyňa v Městském divadle Brno řeže do živého. Alena Antalová jako Kostelnička staví morálku proti pudu sebezáchovy. Udělá totiž rozhodnutí, které nejde vzít zpět. Premiéry se uskutečnily 11. a 12. dubna 2026.

Její pastorkyňa vychází z povídky Gabriely Preissové z roku 1887, kterou autorka na popud Františka A. Šuberta rozpracovala do podoby divadelní hry. Premiéra v pražském Národním divadle v roce 1890 z ní udělala jeden z pilířů českého činoherního repertoáru. V Městském divadle Brno se k tomuto textu vrací nová adaptace, která zkoumá jeho morální tlak i tvrdost slováckého venkovského světa režiséra Petra Gazdíka a dramaturgyně Kláry Latzkové.

Režie Petra Gazdíka funguje jako zbrusu nový papiňák – každá další scéna přidá tlak, který nemá kam uniknout, takže děj se zahušťuje, zrychluje, kondenzuje a na konci je až extrémně natlakovaný. Scéně Emila Konečného dominuje dřevěný amfiteátr, ze kterého ostatní postavy neustále přihlížejí. Soukromí tak neexistuje, každý čin má své svědky. Kostýmy Andrey Kučerové a Adély Kučerové drží tlumenou barevnost v odstínech šedé, tmavě modré a černé. Bosé nohy některých postav působí jako znak zranitelnosti a nechráněnosti.

Alena Antalová vytváří Kostelničku jako pevnou, ráznou ženu, s kterou se život nemazlí. Uvnitř je sevřená až s obsesivní potřebou kontroly nad tím, jak ji i její schovanku Jenůfu vnímá okolí. Vztah ke schovance není rodičovský v běžném slova smyslu – je to spíš snaha udržet si moc nad jejím dospíváním, které Kostelnička odmítá přijmout. Vedle Kostelničky fungují ostatní postavy hlavně jako tlak zvenčí. Laca Klemeň Ondřeje Studénky není jen romantická figura, ale spíš zraněný muž, který reaguje impulzivně. Števa Buryja Marca Salvadoriho naopak představuje povrchnost a únik – lehkovážnost, která ale nese reálné následky. Jenůfa v podání Markéty Bílkové pak stojí uprostřed jako pasivní oběť dění, která to spíš snáší, než jedná.

Inscenace Městského divadla Brno nepracuje s Její pastorkyní jako s tragédií minulosti, ale jako s uzavřeným systémem, ve kterém se lidé nejednají svobodně, ale hodně reagují na tlak okolí. A právě v tom je její přesnost: neukazuje „velké osudy“, ale moment, kdy se běžná morálka zlomí pod vahou strachu, hanby a pohledu ostatních. V tu chvíli už nejde o to, kdo má pravdu – ale že každé rozhodnutí znamená volbu mezi dvěma zly.