Národní divadlo Brno servíruje premiéru čtyřhodinové barokní operetní monumentality, kde masivní kulisy zaplní celé jeviště. Agrippina v dubnové premiéře je mocenský thriller zahalený do operního hávu.

Georg Friedrich Händel napsal Agrippinu v roce 1709 jako typickou operu seria: barokní formu, kde nejde o rychlé vyprávění, ale o velké emoce. Příběh se v áriích často zastavuje a postava si odžije svůj velký moment slávy, bolesti nebo manipulace. Děj se tak často nehýbe dopředu tak, jak by dnešní divák čekal – spíše se vrství jednotlivé výstupy, které spolu soutěží o pozornost.

Tomu odpovídá i režijní pojetí Martina Glasera, který vsází na monumentální scénu Petra Vítka: celé jeviště přetéká masivními kulisami na jedné obří točně, která se skoro neustále pomalu otáčí, i když v ní postavy dál kují své intriky. Podlaha s výraznou šachovnicí ještě víc zdůrazňuje pocit hry o moc, kde se každý tah propočítává dlouho dopředu. Scénografie přitom překvapí i nápaditostí, třeba živým plotem ve stylu bludiště, po kterém se dá skutečně chodit, nebo obrovskou červenou nafukovací květinou, která do barokního světa vnáší až absurdní, téměř surrealistický prvek.

Hudebně to šlape bez zaváhání. Barokní orchestr Collegium 1704 působí sehraně a jistě, bez zbytečného tápání. Pod dirigentským vedením Václava Lukse drží tvar i tempo a je znát, že ví, kdy přitlačit a kdy naopak nechat hudbu dýchat. Zvuk je svěží, místy až překvapivě hladivý, bez těžkopádnosti, která by baroko snadno udusila. Nejvíc ale fungují smyčce: rázně přesné, a přitom dostatečně měkké, aby unesly emoce árií, aniž by je přebíjely Příjemně překvapují také dobové barokní hoboje.

Herecky a pěvecky si premiérový večer bez větší konkurence pro sebe krade Pavla Vykopalová jako Agrippina – její výkon má tah, jistotu i přesvědčivou dominanci. O to víc vyčnívá vedle kontratenorů Vojtěcha Pelky coby Nera a Constantina Zimmermanna v roli Ottoneho, kteří sice technicky obstojí, ale výrazově zůstávají spíš na povrchu. Zajímavým tahem je obsazení ženy (Monika Jägerová) do mužské role Narcisa, což dodává postavě lehce zneklidňující ambivalenci. A pak tam vtrhne Doubravka Novotná jako Poppea a začne si s divákem pohrávat po svém. Během pár vteřin přepíná nálady, masky i strategie a ukazuje, že tahle postava má víc tváří, než by člověk čekal.

Ve výsledku to funguje. Opera Agrippina v podání Národního divadla Brno je robustní, místy až dekadentně přepychový kus s moderními záblesky. Jenže čtyři hodiny jsou čtyři hodiny. Ve chvíli, kdy árie znovu a znovu zastavují děj na místě, se začne nenápadně vytrácet koncentrace diváků. Ne jako selhání inscenace, spíš jako daň za samotný tvar barokní opery. Zamýšlím se, jestli by dramaturgické zkrácení vůbec dávalo smysl, nebo by už narušilo podstatu díla. Každopádně: je to velká barokní jízda, kterou je snadné obdivovat, ale není až tak snadné u ní udržet plnou koncentraci až do konce.