Publikováno primárně (i s fotkami) na blogu: http://klarat.blog.idnes.cz/

„Vypravování odhaluje smysl všeho, aniž by se dopustilo špatné definice“, jak jednou trefně pronesla Hannah Arendtová. Budu vám tedy vypravovat. Bylo nebylo jedno divadlo a nebylo to jen tak obyčejné divadlo, nýbrž divadlo velmi odvážné. V říjnu 2012 v Městském divadle Brno měla totiž premiéru hra Jakub a jeho pán. Teď si určitě říkáte, proč je to divadlo odvážné, jenom kvůli uvedení nějakého představení? No jo, dámy a pánové, ale ono není jen tak, „uplácat“ se ctí dílo, které se honosí podtitulem „filozofická komedie“. Pusťme se konečně do toho. Nuže, budu vám povídat o Jakubovi. A jeho pánovi, samozřejmě.

Milana Kunderu, brněnského rodáka, jistě všichni známe hlavně díky románům jako Žert, Nesnesitelná lehkost bytí nebo Nesmrtelnost. Ale světě div se, on napsal i pár divadelních her, konkrétně čtyři. A mezi nimi se schovává i Jakub a jeho pán aneb pocta Denisi Diderotovi z roku 1971. A proč pocta? Jak tvrdí sám autor v předmluvě, není to adaptace. Je to jeho vlastní hra, vlastní „variace na Diderota“, nebo, protože byla počata v obdivu, proto „pocta Diderotovi“. A když už jsme u té pocty, jako první poctili Kunderu v roce 1975 uvedením této hry v Divadle Bez zábradlí v Praze, v čele s herci Heřmánkem a Bartoškou. Následovala další a další nastudování, přes které se dostávám až do současnosti, kdy si Jakuba vzal v Městském divadle na paškál Stanislav Moša.

Jak už název představení napovídá, pojednává se v něm o Jakubovi a jeho pánovi, nebo – chcete-li – o pánovi a jeho Jakubovi. Ocitáme se v osmnáctém století ve Francii a střetáváme se s podivnou dvojicí, která míří neznámo kam. Na své cestě si Jakub a jeho pán krátí čas filozofickými řečmi i vyprávěním příběhů. Jakub zasvěcuje pána do toho, jak se tehdy zamiloval, co tomu všechno předcházelo za peripetie a pán zase na oplátku svému sluhovi povídá, jak to bylo s jeho Agátou, dívkou s blonďatými vlasy a hlavně obrovským zadkem – obrovské zadky pán opravdu miluje. Povídají jeden přes druhého, jejich příběhy jsou chvílemi smutné, chvílemi veselé a chvílemi hodně podobné. A aby toho nebylo málo, ubytují se v hostinci, kterému velí ženština, která taktéž „hubu nezavře“. Přibývá příběhů a osob, vše se zamotává, ale jenom proto, abychom ke konci užasli na tím, že pán vlastně moc dobře ví, kam a proč jde.

Těžko soudit, kdo je ve hře významnější, jestli pán nebo jeho sluha. Ale v hodnocení hereckých výkonů si dovolím začít sluhou, tedy Jakubem. Toho ztvárnil, stejně jako před lety v ostravském divadle, Jan Mazák. V jeho projevu se skvěle mísí cit pro vtip, ale i jakási potrhlost a místy kupodivu i nesmělost. Mazákovi jde skvěle ať už samotné vyprávění, v jeho pojetí značně názorné, tak i dialogy, které pojímá s lehkostí sobě vlastní. Jedinou postavu beze jména, pána, svěřil Moša Viktoru Skálovi. Ten, ač byl místy trochu zastíněn svým hereckým parťákem, vdechl celé hře správný punc. Co bych mu vytkla a co mu nelítostně neodpustím, je zamotání se v replice o věčném opakováním všeho. Postoupíme dále, co se týče Martina Havelky alias rytíře SaintOuena, na můj vkus zbytečně moc „pitvořil“, ale bezcharakterní odstín přítele ze všech přátel nejpřátelštějšího nastínil celkem slušně. Až na to drobné, jak se říká v herecké hantýrce, okno. Ale vynahradil to vskutku osobitým způsobem umíráním. Jaroslav Matějka coby Markýz energicky a neotřele doplňoval Lucii Zedníčkovou, před kterou musím smeknout. Jednoznačně vynikla nejvíce ze všech vedlejších postav, ať už jako hubatá hostinská nebo noblesní hraběnka. Z dalších postav mi v paměti utkvěla Andrea Březinová, která i takovou malou roličku (roličky), kterou měla na starost, dovedla k dokonalosti.

Jak absence hudebního podkladu, tak strohé dřevěné kulisy Emila Konečného byly zajisté více než dobrým tahem. Nic diváka nerozptyluje a tak to má, alespoň v tomhle kuse, být. Andrea Kučerová oblékla protagonisty dobově, oceňuji zejména nápaditost u ženské části souboru. Takže teď bych to měla nějak tak podtrhnout a sečíst. Jakub a jeho pán není pro každého, dává to logiku, protože samotná filozofie není pro každého. A o tu tady šlo nejvíce. Ale na druhou stranu – kdo by nechtěl zjistit, jaký je nejhorší možný konec lidského příběhu nebo si nepřál vyslechnout příběh O nožíku a pochvě? A vůbec, ještě řekněte, že se neradi doslova „koupete“ v radosti z vyprávění! Když už nic jiného, tak každý jeden z vás touží po tom velkém tajemství, po tom odvěkém triku lidstva, který vám bude na úplný závěr milostivě prozrazen. A kým jiným než... Ano, pánovým drahým Jakoubkem.